Инструменты пользователя

Инструменты сайта


playground:playground

Различия

Показаны различия между двумя версиями страницы.

Ссылка на это сравнение

Предыдущая версия справа и слева Предыдущая версия
Следующая версия
Предыдущая версия
playground:playground [2012/12/01 12:13]
80.243.100.182
playground:playground [2022/06/17 23:56] (текущий)
65.21.35.184 старая версия восстановлена (2022/01/25 18:50)
Строка 1: Строка 1:
-На этой странице можно все попробовать. +{{:playground:playground:triangl7-2-2022.png?400|}}
- +
-:-) +
- +
-Petr Kokaisl, Amirbek Usmanov +
- +
- +
- +
-Historie Kyrgyzstánu očima pamětníků +
- +
-1917–1945 +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
-NOSTALGIE +
-nostalgie.praha@seznam.cz +
- +
- +
-Fellowship for development cooperation +
- +
-2012 +
- +
- +
-Tato publikace vznikla v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky č.  +
- +
- +
- +
-Lektoroval: +
- +
- +
-+
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
-© Petr Kokaisl, Amirbek Usmanov 2012 +
- +
-ISBN  +
- +
- +
-Předmluva +
-     +
-     +
- +
-Petr Kokaisl +
-Provozně ekonomická fakulta ČZU Praha  +
-Jan Pargač +
-Ústav etnologie FF UK Praha +
- +
- +
- +
- +
-Praha 23. prosince 2012 +
- +
- +
- +
- +
-1. Úvod +
-     +
-    ?????????? ? ??????? ???? ? ??????? ?? ? ???? +
-    http://www.scribd.com/doc/71714328/%D0%9F%D1%80%D0%B8%D0%B1%D0%B0%D0%BB%D1%82%D0%B8%D0%BA%D0%B0-%D0%B8-%D0%A1%D1%80%D0%B5%D0%B4%D0%BD%D1%8F%D1%8F-%D0%90%D0%B7%D0%B8%D1%8F-%D0%B2-%D1%81%D0%BE%D1%81%D1%82%D0%B0%D0%B2%D0%B5-%D0%A0%D0%98-%D0%B8-%D0%A1%D0%A1%D0%A1%D0%A0 +
-     +
-?????? ?????? ???? (????????????? ??????? ? ???????????)  +
-     +
-     +
-    ????? ???????? (Mustafa Čokaj) +
-    http://www.scribd.com/doc/82473949/%D0%91%D0%B0%D1%85%D1%8B%D1%82-%D0%A1%D0%B0%D0%B4%D1%8B%D0%BA%D0%BE%D0%B2%D0%B0 +
-     +
-     +
-    Staré noviny +
-    ?.?. ????????. http://www.oldgazette.ru/lib/budenny/avtor.html +
-     +
-    ????? ?? ??????? ??????? +
-    http://www.oldgazette.ru/pravda/13091937/text2.html +
-     +
-    ????? ??????. ?????? - ?????????? +
-    ?????? ????????????????? ??????? ? ???? +
-     +
-    http://www.uznal.org/book_of_memory.php?bukva=18&name=3 +
-     +
-    http://stalin.memo.ru/regions/regi16.htm +
-     +
-     +
-     +
-     +
-2. Stručný úvod – situace ve Střední Asii od 18. do 20. století +
-    Zabývat se historií dnešních jednotlivých středoasijských států je v mnoha ohledech obtížné, protože hranice současných republik byly vytvořené až ve 20. století. Tyto hranice ovšem pramálo dodržovaly historická území dřívějších feudálních jednotek nebo správních celků z dob carského Ruska, a ani jednoznačně nesdružovaly do správních celků samostatná etnika. Pokud tedy budeme hovořit o jednotlivých historických správních útvarech, je třeba mít stále na paměti, že se jedná o útvary, které zasahovaly často na území několika budoucích svazových republik (a později samostatných středoasijských států). +
-     +
-    Středoasijská oblast je charakteristická svým drsným kontinentálním podnebím s horkými léty a studenými zimami, ale i přes nepříznivé geografické a klimatické podmínky nelze tuto oblast považovat za bezvýznamnou a okrajovou. V antické době se projevoval mnohostranný zájem o ovládnutí obchodních cest z Číny a Indie do Malé Asie a Říma (soupeření mezi Kušány, Party a Římany), ve středověku probíhaly boje o kontrolu středoasijských karavanních center – především Buchary, Samarkandu, Kandaháru, Herátu a Balchu. +
-    Střední Asie na jedné straně oddělovala hospodářsky i kulturně velice vyspělé státy (Čínu a Indii), na druhé straně sloužila jako spojnice mezi oblastmi s odlišnými kulturami, protože tudy vedly karavanní cesty. Přes veškeré snahy o ovládnutí tohoto území si středoasijský prostor uchovává až do 19. století svoji svébytnost. +
-    Nepříznivé geografické podmínky měly zřejmě největší podíl i na pozdějším ovládnutí této oblasti Ruskem. Zatímco ruský postup směřoval od 17. století na východ a dosáhl pobřeží Tichého oceánu a dokonce i části amerického světadílu, zájem o Střední Asii ze strany Ruska byl mnohem menší a výrazněji se objevuje až v 19. století, kdy také došlo k největším územněsprávním změnám. +
-    Zvýšený zájem Ruska o středoasijskou oblast v 19. století přičítá Lobanoff-Rostovsky1 jeho nepříznivé situaci a tím i potřebě zvýšit svoji prestiž po krymské válce a berlínském kongresuTrvalejší příchod Rusů do této části Asie spojený s ekonomickým a politickým vlivem, je tedy až záležitostí 2. pol. 19. století, kdy zároveň šlo o snahu vytvořit protiváhu anglickým úspěchům v Afghánistánu.  +
-2.1. Kokandský chanát +
-    Na území všech dnešních postsověstkých středoasijských republik (kromě Turkmenistánu) zasahoval od počátku 18. století až do druhé poloviny 19. století Kokandský chanát. Jeho vznik se podle Velké sovětské encyklopedie2 klade zhruba do roku 17103, kdy chán Šachruch-bij vyhlásil v západní části Ferganské nížiny nezávislost na Bucharském emirátu. +
-    I v tomto případě musíme pamatovat na to, že státnost byla na území Střední Asie chápána odlišně, než ji chápeme dnes – jednotlivé státní útvary nemusely nutně mít všechny požadované atributy státnosti (striktně vytýčené hranice, suverenitu centrální vlády nad celým územím, všeobecné mezinárodní uznání…). Z tohoto důvodu je zřejmě lépe chápat vznik Kokandského chanátu ne jako datum, ale spíše jako mnohaletý proces. +
-    Teprve vnuk chána Šachruch-bije Iodan-bij (zemřel kolem roku 1774) v důsledku bojů se sousedy Kokandského chanátu (zahrnující andižanské, namanganské, margelanské a kokandské panství) dokončil nezávislost na Buchaře. V roce 1758 na Iodana-bije v Buchaře už nahlíželi jako na vládce samostatného státu – Kokandského chanátu. +
-    Během vlády chánů Alima (1800–1809), Omara (1809–1822) a Muhammeda-Aliho (nazývaného též Madali, 1822–1842) se dostal Kokandský chanát na vrchol politické moci i územního rozšíření. Ke Kokandskému chanátu byla připojena města Taškent, Chodžent, Karategin, Darvaz, Kuljab, Alaj, zároveň došlo k vybudování celé řady významných hraničních opevnění – například Ak-Mečeť (nyní Kzyl-Orda), Aulije-Ata (nyní Džambul), v roce 1825 vzniká v Čujské nížině Pišpek (pozdější hlavní město Kirgizské SSR Frunze, nyní Biškek) a Tokmak.4 +
- +
- +
-Obrázek 1. Kokandská pevnost Pišpek (vlevo a nahoře) a Tokmak v roce 1860. +
- Zdroj: PETROV, V. G. Pišpek isčezajuščij. 1825–1926. Biškek: Litěraturnyj Kyrgyzstan,      2008.  +
- +
- +
-Mapa 1, 2. Kokandský chanát – hlavní pevnosti a získaná území. +
-Mapový podklad: Google Earth, Basarsoft, GIS Innovatsia, Google, Mapabc. +
-     +
-    O možných ekonomických důvodech pro zakládání některých kokandských opevnění se zmiňuje znalec Střední Asie N. A. Severcov5. I když bylo usedlé zemědělství rozvinuté u Kyrgyzů velmi málo, přece jen se jím část populace zabývala. Půda ovšem nepatřila rolníkům, kteří pěstovali plodiny, ale náčelníků rodů, manapům, stařešinům a dalším vlivným Kyrgyzům, kteří z těchto zemí dostávali zisky. Toho měli Kokandci využít tím, že stavěli pevnosti v zemědělských oblastech, a tak mohli mít vládu nad nejvlivnější vrstvou kyrgyzské společnosti.6 +
-    Na tomto místě je dobré vysvětlit, jaké bylo u Kyrgyzů rozvrstvení společnosti a jaký měl kdo vliv. +
-Aksakalové, manapové, bijové a bejové. V polovině 18. století se výrazněji formuje rodová a kmenová struktura, která se na mnoha místech (především v horských oblastech) udržela až do století dvacátého. V čele každého rodu stál jeho představitel – aksakal (dosl. bělovousý), který se účastnil rokování a rozhodování v rámci celého kmene. Aksakalové v širším slova smyslu byli zkušení lidé působící ve všech úrovních kočovné občiny, znalí pastevectví, lidé s autoritou a přirozenou moudrostí. Stařešinové (aksakalové) na vesnicích měli dokonce i v dobách Sovětského svazu relativně velký vliv. +
-    Kmeny (pokud nebyly příliš veliké) měly také své vůdce – manapy. Manapové byli představitelé kyrgyzské feudálně-rodové aristokracie, kterým členové rodu přiznávali soudní právo a velení v době vojenských střetů. Tato instituce byla především u rodů na území dnešního severního Kyrgyzstánu, začátkem 19. století se začíná toto označení a s ním spojené výhody dědit. Nejbohatší manapové měli obrovská stáda a disponovali i velkými plochami pastvin. Většina členů rodu byla na manapech až v otrocké závislosti. Institut manapství byl zrušen během sovětské vlády na konci 20. století. +
-    Ruská správa na ovládnutých územích ponechala dosavadní systém vlády a soudní moci na nižších úrovních včetně personálního obsazení. Tak zůstala v Turkestánu soudní moc v rukou kaziů, kteří soudili usedlé obyvatelstvo podle muslimského práva šaríca, a bijů, kteří soudili kočovné obyvatelstvo podle obyčejového (adatového) práva. Zvláště bijové neměli často vůbec žádné povědomí nejen o ruském právu, ale ani o právu zvykovém. +
-    Podle svědectví současníků bývali nejen negramotní, ale často také velice hloupí. Při vynášení rozsudků se bijové především řídili zájmy svého rodu a upřednostňovali své příbuzné. Jednu vlastnost měli bijové i kaziové společnou – přijímání úplatků. Je však třeba také zmínit, že například v kazašské tradici se dochovala památka některých významných bijů – Ajteke Bajbek-uly, Kazybek Keldibek-uly nebo Tole Alibek-uly. +
-    Na vyšších stupních soudili Rusové, ale i zde byla situace povážlivá – někteří soudci byli zcela bez odpovídajícího vzdělání i potřebné soudní praxe. Ačkoli si byla ruská správa vědoma vážných nedostatků v soudní praxi, s řešením příliš nespěchala, snad i proto, že tyto místní soudy nijak nezatěžovaly rozpočet. Jejich provoz hradily soudící se strany – soudní poplatek bijalyk dosahoval 10 % z vysouzené částky[PK1].7 +
-    Na konci 19. století se objevuje nová vlivná společenská skupina bajů (přes určitou nepřesnost by šlo použít z našeho prostředí pojem velkostatkář) a manapové ztrácejí svůj vliv.  +
-     +
-    Pro přehlednost tedy ještě znovu uvedené pojmy a funkce ve zkratce: +
-     +
-* Aksakal – představitel rodu, též zkušený člověk obecně +
-* Manap – představitel rodové (kmenové) aristokracie, často se soudní pravomocí +
-* Kazi – soudce (u usedlého obyvatelstva) soudící na základě muslimského práva šaríca +
-* Bij – soudce (především u kočovného obyvatelstva) soudící na základě obyčejového práva +
-* Baj – zámožný majitel stád  +
-     +
-    Na konci 18. a začátkem 19. století získává Kokandský chanát i území, kde žily kyrgyzské rody. Mezi důvody snahy o rozšíření svého území může patřit i to, že část území dnešního Kyrgyzstánu měla strategickou polohu při obchodování s východním (čínským) Turkestánem – bylo nutné mít pod kontrolou obchodní cesty z centra Kokandského chanátu (na území dnešního Uzbekistánu) do Číny. +
-    Během 19. století je však Kokandský chanát v častých vojenských konfliktech s Bucharským emirátem, v jejichž důsledku dočasně ztrácí ve prospěch Buchary v letech 1839–1842 celou řadu oblastí, včetně Taškentu a Chodžentu. +
-    V tomto období je třeba zmínit i ozbrojené konflikty uvnitř samotného chanátu – povstání místního obyvatelstva proti kokandské vládě, z nichž asi mezi nejrozsáhlejší patřilo povstání v Narynu v roce 1830. +
-     +
-Sattar–chán Abdul–Gafarov. Můj dědeček8 se dožil 83 let a zemřel v roce 1859, pět let před dobytím Čemkentu9. V té době, kdy dědeček žil, byl Čemkent, Taškent i Kokand pod různými panstvími, která mezi sebou často bojovala. Tenkrát v těch panstvích nebyl nějaký pořádek a vzdělaných lidí tam bylo velice málo.  +
-  Vzájemné kontakty mezi obyvateli různých měst a obchodování mezi sebou byly vzhledem k vzájemnému nepřátelství a neuspořádanými cestami velmi obtížné. Od Čemkentu do Taškentu nebyla na cestě žádná zastávka, kde by si cestovatelé mohli odpočinout, najíst a kde by mohli nakrmit svá zvířata.  +
-  Kromě toho se museli cestující během cesty z jednoho města do druhého obávat útoků Kyrgyzů. Proto si na přejezd vybírali nejvhodnější dobu v létě, cestovali ve velkých počtech a měli s sebou tehdejší zbraně – sukovice a kyje. Bez ohledu na všechna tato nebezpečí se můj dědeček vydal na cestu a došel až do Buchary, aby se mohl učit ve škole. Po několikaletém studiu se vrátil domů do Čemkentu, a během krátké doby byl obyvateli Čemkentu uznáván jako učenec a moudrý člověk, který je schopen dát užitečné rady v obtížných případech, a byl jmenován do hodnosti čemkentského kazi.  +
-     +
-    Přestože část území získal Kokandský chanát zpět, do starých kolejí se situace nevrátila. Od poloviny 19. století se totiž objevuje ve Střední Asii nová síla – carské Rusko. +
-    Obyvatelstvo na území Kokandského chanátu velmi špatně snášelo absolutistickou vládu místních představitelů zahrnující daňovou, soudní a vojenskou politiku. +
-    Ve spisech tehdejších ruských orientalistů se často objevovala kritika, že spolu s platbou různých daní, jejichž velikost kvůli neexistenci pevného daňového systému ještě výrazně zvyšovali výběrčí daní, museli lidé ve Střední Asii nést další povinnosti: stavět paláce pro šlechtu (feudály), stavět vojenské pevnosti, čistit aryky (zavlažovací kanály), pokládat silnice a podobně. Tyto povinnosti často připadaly na období zemědělských prací. Chánovi úředníci násilím sháněli zemědělce, „tloukli je holemi až k smrti“ pokud nesplnili denní úkol. Výběr daní byl vždy doprovázen „zneužíváním, kterého se dopouštěl i sám vládce“. I za velice malý přestupek mohl být pachatel zbaven veškerého svého majetku, který připadl chánovi nebo emírovi. Mezi další běžné sankce patřil trest smrti nebo doživotní vězení v podzemních vězeních (zindanech)10. +
- +
- +
- +
-Obrázek 2. Zindan (mezi r. 1905 a 1915) +
-Foto: Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij (Library of Congress) +
-Obrázek 3. Zindan (muzeum v Buchaře), 2004. +
-     +
-    Z těchto a podobných důvodů začaly od roku 1855 kyrgyzské a kazašské (kajsacké) rody žádat Rusko o přijetí jeho poddanství. +
-    17. ledna 1855 přijali ruské poddanství příslušníci rodu Bugu žijící kolem jezera Issyk-kul, v roce 1862 rody na východě a střední části Čujské nížiny, během roku 1864 rody ze Suusamyrského údolí a Ketmentebinského údolí a na konci téhož roku (24. prosince) pak ještě rod Sajaků.[PK2] +
-     +
- +
-Mapa 3. Přijímání ruského poddanství Kyrgyzy. +
-Mapový podklad: Google, Mapabc. +
-    Takto vypadala prosba jednoho z manapů z rodu Sajak o přijetí tohoto rodu do Ruského impéria:11[PK3] +
- +
-  Žádost manapa rodu Sajak Ryskulbeka představiteli začujského oddílu M. G. Čerňjajevovi s prosbou o přijetí Sajaků do ruského poddanství. +
-  Veliteli Ak-Mečeti, Turkestánu, Čimkentu, Pišpeku a Tokmaku prokazuji svoji úctu a předkládám následující žádost. Já, Ryskulbek, který kočuje mezi Andižanem a KetmenTjube, a který ovládá devět tisíc jurt (kibitek) sajackého rodu vyjadřuji tímto dopisem své přání vstoupit do věrného poddanství Bílého cara společně s mými lidmi. Pokud bude mé žádosti vyhověno, zpravte mě o tom a já budu zůstávat na svých původních pastvinách, odkud budu sloužit panovníkovi a vám. Místa na KetmenTjube mně od dávných časů patří a já odsud nikam nekočuji. +
-  Sarybagyšové a Soltové mě již dva roky utiskují, ale pokud mi zašlete dopis, tak se už neodváží mě dále utiskovat.  +
-  Za správnost  +
-  vrchní intendant (????-??????????????+
-   plukovník Babkov.[PK4] +
-     +
-    Vstup mnoha kočovných rodů do ruského poddanství, které zajišťovalo vyšší bezpečnost, muselo samozřejmě vést ke konfliktům chanátu s ruskými vojsky. Ruské vojsko mělo ovšem obrovskou převahu a už v 60. letech 19. století Rusko ovládlo větší část Kokandského chanátu.[PK5]12 +
-    O Kokandském chanátu máme zprávu ruského zoologa Nikolaje Severcova z roku 186013, který se při svém výzkumu strávil měsíc v kokandském zajetí. +
-     +
-  Kokand je středoasijským chanátem rozprostírající se od horního toku Syr-Darji a nazývá se podle svého hlavního města. Jeho severní hranice podél řeky Ču sousedí s Hladovou stepí, bezvodou neúrodnou pouští, kde se nedá kočovat a která odděluje Kokand od kyrgyzské stepi, která je pod správou sibiřské správy. +
-  Kokandci jsou tedy naši sousedé, ale jsou s nimi i časté spory. Na východě je Kokand oddělen od čínského Turkestánu pohořím Bolor-tag (též Bolor nebo Belur-tag), na jihu odděluje pohoří Ak-Tau od Buchary, na západě je písčitá poušť Kyzyl-Kum až k řece Syr-Darje a na sever od Syr-Darji není hranice mezi Kokandem a Ruskem jednoznačně vytýčena. Nachází se zde neutrální území zhruba 180 verst (cca 190 km) mezi hraničními kokandskými a ruskými vesnicemi. Kokandci považují západní část tohoto území za své a východní za naše (ruské). +
-  Vztahy Kokandského chanátu s Ruskem byly dříve dobré, ještě v roce 1829 měl Kokand v Peterburgu svého vyslance a do roku 1853 chodili do Taškentu ruští prikaščiki (vyslanci, správci knížecích majetků). V tomto období ale kokandští Kyrgyzové, především přeběhlíci od ruských Kyrgyzů ukrývající se v Kokandu, přepadávali naše lidi – sibiřské kozáky. +
-  Bylo by nesprávné myslet si, že v kyrgyzské stepi se kvůli loupežím nedá žít. Kyrgyzové velmi rádi ukazují svoji smělost, ale ne vždy – loupeže a krádeže jsou regulovány obyčejovým právem, ne příliš složitým, ale které je třeba dodržovat. +
-  U Kyrgyzů patří mezi nejvyšší hrdinství vojenské úspěchy. U Kyrgyzů (podobně jako u Turkmenů nebo Beduínů) není válka nic jiného než loupežné nájezdy, při kterých zápasí, a chrabře zápasí, dokonce i když už není možnosti úniku. U hrdinů se cení tělesná síla, pohotovost a chladnokrevnost. Pojem čestný boj u Kyrgyzů není, váží si svého života – jdou sice do všemožných nebezpečí, ale s tím, aby zůstali naživu. Loupež je považována za čestnou, pouze se nesmí oloupit host, nebo někdo z vlastního, nebo spřízněného rodu. Mezi nejoblíbenější loupeže patří krádeže skotu a koní. Okradený rod se pak mstí všem členům rodu, ze kterého byli zloději. S příchodem Rusů se na územích, kde uplatňovali svoji vládu, tyto loupeže (baranta) začaly považovat za krádeže, a byla i snaha je tak trestat. To naráželo na problémy, protože „zloději“ byli v očích mnoha Kyrgyzů považováni za hrdiny. +
-  I když neměli Kyrgyzové přílišný pojem o „občanství“ a rádi vzpomínali na časy, kdy každý byl svým pánem, přece jen postupně oceňovali výhody toho, že jejich majetek je před lupiči chráněn i státní mocí. +
-  Jedním z kyrgyzských zlodějů koní byl i Daščan, který se stal postrachem v jihovýchodní části stepi, u Syr-Darji. Původně kočoval, jako většina Kyrgyzů, v zimě na Darje a v létě pod Troickem (kde se naučil i rusky). Kvůli svým přepadům byl několikrát vězněn Rusy, ale vždy se mu podařilo uprchnout. +
-     +
- +
-Mapa 4. Střední Asie v 16. a 17. století. +
-Džungarský chanát (Džungarie) byl založen v roce 1635, k jeho porážce došlo v letech 1758–1759, kdy byl Východní Turkestán začleněn do čínské říše.14 +
-Zdroj: Historic.Ru: Vsemirnaja istorija. Srednjaja Azija XVI - pervoj polovině XVII v. Dostupné z: <http://historic.ru/books/item/f00/s00/z0000029/map28.shtml>+
- +
-Mapa 5. Středoasijské chanáty (Chiva, Kokand) a Bucharský emirát. +
-1 – území připojené k Rusku v 50. letech 19. století. +
-2 – území připojené k Rusku v období 1864–1873 +
-3 – území Buchary, Chivy a Kokandu, ve kterých došlo k přijetí ruského poddanství. +
-Zdroj: Historic.Ru: Vsemirnaja istorija. Kazachstan i Srednjaja Azija k 1873 g. Dostupné z: <http://historic.ru/books/item/f00/s00/z0000036/map024.shtml>+
-    Zprávy o Střední Asii nemáme jen písemné – v letech 1868–1870 pobýval v oblasti Turkestánu ruský malíř Vasilij Vereščagin, který ve svých obrazech zachytil všední život místního obyvatelstva. Kromě malování se podílel i na obraně samarkandské pevnosti v roce 1868. Jeho Turkestánská série měla v Moskvě obrovský úspěch a celou ji zakoupil P. M. Treťjakov do své soukromé galérie. +
-     +
- +
- +
- +
-Portrét uzbeckého chlapce, 1860[PK6] +
-Prosba o milodary. U dveří mešity[PK7] +
- +
- +
-Děti rodu Solonov, 1876[PK8] +
-Uzbecká žena[PK9] +
- +
- +
-Turkestánský voják v zimní uniformě[PK10] +
-Sarbaz. Bucharský voják[PK11], 1873 +
- +
- +
-Mulla Kerim a mulla Rachim se hádají cestou na trh[PK12] +
-Velbloud na dvoře karavanseráje[PK13], 1869-1870 +
- +
- +
-Politici v opiovém krámku[PK14] +
-Taškent. Chór dervišů. Prosba o almužnu[PK15] +
- +
- +
-Jurty na břehu řeky Ču[PK16], 1875 +
-Kyrgyzové. Kočovníci[PK17] +
- +
- +
-Alatau. Kočovníci na cestě, 1870[PK18] +
-Bohatý kyrgyzský lovec se sokolem, 1871[PK19] +
-Obrázek 4. Turkestánská série (Vasilij Vereščagin[PK20]). +
-http://veresh.ru/turkestan/13.php +
-    Další zprávu o poměrech v Kokandském chanátu z roku 1871 nám podává ruský cestovatel A. P. Fedčenko, který podnikl se svou ženou Olgou expedici financovanou Ruskou geografickou společností. Následující úryvek je z oblasti jihu dnešního Kyrgyzstánu. +
-     +
-  Během mého pobytu v Uč-Kurganu jsem navštívil Muzafar-ša, bývalého karateginského beka. Prožíval velký zármutek, protože právě ztratil svou milovanou šestnáctiletou manželku, kterou si vzal, když jí bylo pouhých 12 let. Olga (manželka A. P. Fedčenka) navštívila matku zemřelé – její tvář byla celá rozdrásaná na znamení smutku, ani nemohla mluvit, ale jen sténala a plakala. +
-  Muzafaru-ša je 50 let, ale je to stále silný, zdravý muž. Moje naděje získat informace od něj nějaké informace o geografii Karateginu se mně příliš nenaplnily. Ukázal mi seznam svých předků, ale nemohl svůj rod propojit s Alexandrem Velikým, od kterého svůj původ ša odvozuje. +
-  Ve městě Oš byly nepokoje: serker15 a zjaketči16 se vydali se svými bojovníky dopadnout hodžu17, který uprchl do Kašgaru s 30 džigity (bojovníky). Tento hodža je synem Barjukchána, kterého sesadil Jakub-beg a nyní žije v Kokanu. Je zřejmé, že se chtěl pomocí náklonnosti obyvatelstva Kašgaru k hodžům, svým bývalým panovníkům, pokusit ovládnout Kašgar. V Gulče byl ale dopaden, obklíčen Kokandci a zajat s 11 společníky; 15 lidí uniklo, dva byli zabiti a jeden se zabil sám – to je zvyk převzatý od Číňanů, kde se vojáci často zabijí někdy dokonce ještě před bitvou, aby unikli mučení a bolestivé smrti v neznámém zajetí. +
- +
-Mapa 6. Místa navštívená A. P. Fedčenkem. +
-Kašgar (v dnešní Číně) už Fedčenko nenavštívit nemohl, domů se vrátil přes Taškent. +
-  Moje obavy, že budeme mít potíže projít po cestě do Kašgaru, se vyplnily: ošský serker (pozn. 15) datka18 Džan oznámil, že tam můžeme jít pouze s početným doprovodem, který nám on sám nemůže dát bez osobního dovolení sultána Murad-beka. Proto jsem poslal sultánovi Murad-bekovi dva dopisy a požádal ho, jestli nemůžeme dojet do Baš-Alaje, abychom mohli vyjít až k průsmyku, který vede k Baš Alaji. +
- +
- +
-Obrázek 5, 6. Velký Alaj (9. 5. 2006). +
- +
-  Pokud by to bylo obtížné, žádal jsem se ho, aby nám poskytl konvoj do Gulči, a hlavně aby se co nejdříve rozhodlo o další cestě, a my jsme nemuseli ztrácet čas v Oši. Bek odpověděl na první dopis, že na cestu do oblasti Gulči pro nás jmenuje z ošských galljabatyrů (policie) deset osob, pod vedením pjandža-baši Nar-Kulja, „který půjde s vámi,“ psal bek, „kam budete chtít, a ukáže vám cestu.“ V druhém dopisu konvoj posílil na 20 lidí, ale řekl, že další cestu za Gulču bychom neměli podnikat. +
-  Bek psal: „Nelze důvěřovat místním lidem, do této chvíle jsme vám nemohli poradit, abyste tam (tj. do Baš-Alaje) nejezdili; mysleli jsme si, že to sami pochopíte. Zdá se, že jste si uvědomili, jak málo můžete věřit obyvatelům této oblasti, a proto se chcete vrátit z Gulči. Z toho jsme měli velkou radost, protože si přejeme, abyste se vy, naši hosté, mohli vrátit spokojení a ve zdraví do vaší vlasti.19 +
-2.1.1. Likvidace Kokandského chanátu v roce 1876 +
-    Rusko mělo pochopitelný zájem o stabilitu v středoasijské oblasti, která ale mohla být sotva zaručena nestálými dohodami s místními vládci. Ti sice formálně vládli celému státnímu útvaru, nejednalo se ovšem o silně centralizovanou vládu – na různých místech platily odlišné zákony vycházející z odlišného zvykového práva, existovaly odlišné daně, vládci menších správních jednotek byli do značné míry suverény na svém území. +
-    Časté boje mezi středoasijskými muslimskými státy Chivou, Bucharou, a Kokandem navzájem způsobovaly i nestabilitu na jižní hranici Ruska. Zatímco obyvatelstvo severní části Kyrgyzstánu se stalo součástí Ruska dobrovolně (v Biškeku dodnes stojí památník stého výročí „dobrovolného připojení Kyrgyzů k Rusku“), jižní části dnešního Kyrgyzstánu, část dnešního Uzbekistánu a Tádžikistánu byly připojovány většinou vojenskou silou: v roce 1865 obsadila ruská vojska Taškent a v roce 1866 Chodžent. +
-    V roce 1868 se Bucharský emirát stal ruským protektorátem, ale stále si mohl udržet vnitřní nezávislost. Podobná situace nastala v Chivském chanátu (Chorezmu) o několik let později – smlouva o protektorátu byla podepsána v roce 1873. +
-    Mohlo by se zdát, že Kokandský chanát odolával ruskému postupu nejdéle – o to horší pak byl jeho konec. Zvyšování daní v Kokandském chanátu totiž vedlo v letech 1873–1876 k povstání, které rozložilo Kokandský chanát zevnitř a usnadnilo jeho dobytí carskou armádou. 19. února 1876 ruská vojska Kokandský chanát dobyla a na jeho území vytvořila ruská správa Ferganskou oblast v rámci Turkestánské generální gubernie, čímž došlo k jeho likvidaci. +
-    Podle Ploskicha20 likvidace Kokandského chanátu a jeho připojení k Rusku proběhla bez větších problémů. +
-    M. D. Skobelev21 snadno ovládl Andižan, kokandský velitel Abdurrachman Aftobači před ním bez velkých problémů složil zbraně. Nasredin-chán uprchl 3. února 1876.  +
- +
-Medaile za dobytí +
-Kokandského chanátu +
-     Ruský ministr D. A. Miljutin22 si zapsal do svého deníku: „Dostali jsme poměrně důležité zprávy z Kokandu: nepokoje a spory došly do té míry, že byly obě znepřátelené strany nucené kapitulovat. Zástupci z různých měst žádají, aby chanát přijal poddanství ruského cara.“ O několik dní později D. A. Miljutin zaslal telegram úřadujícímu generálnímu gubernátorovi Turkestánu G. A. Kolpakovskému, ve kterém mu nařizoval, aby „osobně jel do Kokandu a oznámil lidem, že bílý car vyslyšel jejich prosby, je ochoten ukončit jejich bídu, a proto je přijímá do svého poddanství. +
-     G. A. Kolpakovskij 7. února 1876 v provolání k místnímu obyvatelstvu prohlásil: „Celý kokandský národ, jak usedlý, tak i kočovný, je přijatý do ruského poddanství, a území, na kterém žije a bylo dříve součástí Kokandského chanátu, je připojeno k Ruskému impériu.23 19. února 1876 následoval „příkaz Jeho Veličenstva o připojení bývalého Kokandského chanátu pod názvem Ferganská oblast.“ Gubernátorem nové oblasti byl jmenován „služebník Jeho Veličenstva generálmajor Skobelev“, velitel vojenských operací při likvidaci Kokandského chanátu. +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
-http://humus.livejournal.com/2775650.html +
- +
-http://welcomebackuz.com/photo/+
-     +
-3. Ruská vláda – předsovětské období +
-3.1. Kolonizace Turkestánu +
-    Společně s vojenským obsazením Turkestánu začala i jeho kolonizace ruským obyvatelstvem. Zatímco po vojenském obsazení nějakého území evropskými mocnostmi následovalo většinou budování pozic v obchodě a průmyslu, ruská kolonizace se vyznačovala masovým příchodem především ruských rolníků. Vzhledem k tomu, že tato kolonizace probíhala téměř zcela nahodile, bez propočtů plochy zemědělské půdy, která měla být k dispozici, a vůbec nezohledňovala potřeby místního obyvatelstva, začaly se objevovat mnohé problémy.24[PK21] +
-    Je však třeba mít na paměti, že kolonizace Turkestánu ruskými přistěhovalci probíhala (i když v mnohem menší míře) ještě před vojenským a politickým převzetím středoasijské oblasti ruskou říší. +
-    Nejprve se jednalo o vytváření vojenských posádek – první přesídlenci, kteří se přiblížili ke kazašským stepím, byli v 16. století donští a astrachánští kozáci. Další pochod na východ dal vzniknout orenburgskému vojsku, byla vybudována pevnost Orsk (nynější starý Orenburg), a dále sibiřskému vojsku se sídlem v Omsku.25 +
-    Záhy se však na kolonizaci začalo podílet zemědělské obyvatelstvo z evropské části Ruska, které šlo jednak za půdou, jíž zde byl dostatek, často však hledalo útěk před státními strukturami, před placením daní,  chtělo se vyhnout náboženskému pronásledování apod.  +
-    Mezi náboženské přestěhovalce patřili i Němci, kteří do Střední Asie přicházeli z evropské části Ruska. +
-     +
-  Svého času menonity26 pozvala z Pruska ruská vláda, jako osídlence. Měli slíbenou úplnou náboženskou svobodu a osvobození od vojenské služby. Tento slib platil mnoho let. Pak ale vláda vydala nový zákon, podle kterého měli sloužit na vojně všichni muži v Rusku – mezi nimi i menonité. Zákon byl vydán už v roce 1874, ale začal platit od roku 1880. V průběhu těch šesti let ruští menonité nepřestávali posílat do Petrohradu delegace, aby si vyprosili ve vládních kruzích osvobození od vojenské služby. Můj otec také dvakrát jel do Petrohradu, ale všechno bylo marné. +
-  Menonitům vyšli vstříc jenom v tom, že se mohli osvobodit od vojenské služby, pokud by místo toho pracovali – při sázení lesa. Většina menonitů s tím souhlasila. Někteří ale mysleli, že pracovní povinnost jednoho menonita si tak vynucuje, aby jiný Rus bral do rukou zbraň a ve válce zabíjel druhé lidi. +
-  Můj otec se seznámil s tehdejším gubernátorem Turkestánu baronem von Kaufmannem, který mu nabídl, abychom se přestěhovali do Turkestánu. Tam měl gubernátor právo zakládat kolonie a osvobodit je od vojenské služby a všech daní na 25 let. +
-  To bylo na podzim 1879. V zimě otec prodal všechnu půdu, statek s veškerým majetkem a dobytek. Protože otec byl jedním z prvních, kdo prodávali, dostal za hospodářství poměrně vysokou cenu. Další, kteří prodávali později, byli v mnohem nevýhodnějším postavení. +
-  3. července 1880 jsme opustili náš milovaný dům. Když naše skupina 10 rodin na 18 vozech vyjela na vršek před Chansau, všichni se ještě zastavili, sestoupili z vozů a ještě jednou se podívali na rodné údolí. Kolik slz bylo tehdy vyplakáno![PK22]27 +
-     +
-    Menonité (společně s Němci-luterány) byli úspěšní nejen ve svých původních domovech, ale i na nových místech v Turkestánu, kam se přestěhovali. Ani všichni menonité si ovšem nemohli na nové podmínky ve Střední Asii zvyknout a velice brzy po příjezdu se jich část vracela, někteří odešli až do Ameriky. +
-     +
- +
- +
-Mlácení (Aulieatinský újezd)[PK23] +
-V menonitské vesnici (Aulieatinský újezd)[PK24] +
- +
- +
-V menonitské vesnici (Aulieatinský újezd)[PK25] +
- +
- +
- +
- +
-Menonitský misionář[PK26] +
-Menonitský kostel (Keppenthal)[PK27] +
-Obrázek 7. Menonité v Turkestánu. +
-Zdroj: Russkij Turkestan. Istorija, ljudi, nravy. http://rus-turk.livejournal.com/173435.html +
-    Návštěvu menonitů v roce 1901 popisuje ruský ekonom (narozený v Berlíně) Kaufman28: +
-     +
-  Přicházíme ke skupině menonitských vesnic. Přímo na cestě je kolonie Orlov – jméno, které si menonité přivezli s sebou z Pruska, kterým pojmenovali svou kolonii v Samarské gubernii a s kterým přišli sem v zapomenuté předhůří Alatau. Všech pět kolonií se výrazně odlišuje svým vzhledem od ruských vesnic v tomto kraji.[PK28] +
-  Rozhodujeme se zůstat na nocleh v kolonii Orlov, u Herr Starosta. Samozřejmě dostáváme čaj s nějakým německým pečivem a neobyčejnými jablky – velikostí i čistotou. A samozřejmě se bavíme o životě a živobytí.[PK29] +
-  Dobře se tady žije, vypráví Herr Starosta – opravdový Herr, s dlouhými licousy, vyholenou bradou a městském saku. Obdivujeme jeho statek s ozdobným sadem, dvorem s vysypanými oblázky, obývacím pokojem s městským nábytkem. Každý, kdo není úplně nejchudší, má pět až šest koní a právě tolik krav.[PK30] +
-     +
-    Němci-přesídlenci z centrálních regionů Ruska patřili především k luteránům (kolem 2/3). Počet německých katolíků byl mnohem nižší. +
-Přesídlenecké osady byly typické tím, že byly z náboženského hlediska velmi stejnorodé – ať se jednalo o vesnice německé, litevské nebo německé. K mimořádně jednotným vesnicím z náboženského hlediska pak patřily německé osady. Podobně jako v původních osadách i v Turkestánu Němci vytvářeli čistě luteránské, katolické nebo menonitské vesnice.29 [PK31] +
-     +
-    Zemědělskou migraci začal brzy podporovat a usměrňovat stát. Kazašské stepi byly tak rozsáhlé, že byly schopny přijímat obyvatelstvo více než tři sta let, ještě v 50. a 60. letech 20. století sem přicházejí přesídlenci „rozorávat celinu“. Migrační proudy od počátku 18. století do roku 1917 je možné rozdělit do čtyř fází: +
-     +
-1. Počátek 18. století až první čtvrtina 19. století. Tato fáze znamenala posun hranice ruského impéria k řekám Ural, Išim, Tobol a horní Irtyš až k Altaji. Na severozápadě, severu a severovýchodě se vytvořila místa s osídlením slovanského obyvatelstva. Poblíž obchodních křižovatek vznikala i tatarská obchodní střediska slobody a další osídlené lokality. +
-2. Období mezi lety 1824–1860. Došlo k rozšíření ruské nadvlády nad stepními a polopouštními areály v  současném centrálním, jihovýchodním, jižním a východním Kazachstánu. Sem přicházely menší skupiny přistěhovalců. +
-3. 70.?90. léta 19. století. Rusko ovládlo přikaspickou oblast (poloostrov Mangyšlak) a celou Zajsanskou kotlinu. Zároveň je toto kolonizační období ovlivněno zrušením nevolnictví v roce 1861 v Rusku – proto přichází v tomto období do Střední Asie velké množství slovanského obyvatelstva. +
-4. Období mezí lety 1900–1917. Stolypinova zemědělská reforma znamenala počátek masové kolonizace celého území dnešního Kazachstánu zemědělskými skupinami mnoha evropských národů. +
-     +
-    I když místní správa podporovala rusifikaci oblasti, oprávněně se obávala vzniku nepokojů mezi místním obyvatelstvem a za udržení klidu byla zodpovědná právě ona. V době Kaufmanova gubernátorství (1844– 1882) centrální vláda do jeho umírněné osídlovací politiky nezasahovala. Kaufman nedovoloval novým příchozím osídlovat zemědělské území, ale umožňoval zabírat volnou půdu ve stepních částech Semirečenské oblasti. Zároveň zakázal místním obyvatelům prodávat půdu Evropanům (a tedy i Rusům). Z tohoto důvodu se za první dvě desetiletí ruské vlády v Turkestánu do oblasti přestěhovalo pouze 2 170 rolníků.[PK32] +
-     +
-    Z iniciativy vojenského gubernátora Semirečenské oblasti Kolpakovského byla v roce 1868 přijata Dočasná pravidla o zemědělských přesídleních v Sedmiříčí, která upravovala kolonizaci až do roku 1883. Podle těchto pravidel dosahoval přidělený výměr pro přesídleneckou rodinu 30  děsjatin na mužskou „duši“ a na dobu 15 let byla osvobozena od všech daní a placení soudních výdajů do 100 rublů. V roce 1883 začala platit pravidla nová, omezující privilegia přesídlenců. Příděl se zmenšil na 10 děsjatin a osvobození od daní se zkrátilo na tři roky, další tři roky se platily daně jen v polovičním rozsahu. Za tři roky byla lhůta osvobozující od daní posunuta na pět let. Od roku 1889 platila pravidla jiná, podle nichž o výši přídělů rozhodovaly místní úřady. +
-     +
-    Pro ruské osídlence byla Střední Asie z celé řady důvodů zcela oprávněně velice exotickou oblastí. Středoasijské klimatické podmínky, které jsou v zimě podobné drsným zimám ve Skandinávii a v létě se naopak podobají podmínkám v Libyjské poušti, hrály velmi významnou roli při osídlování Střední Asie evropskými imigranty, kteří o tuto oblast velký zájem nejevili. Dokonce i v době po 2. světové válce, během které emigrovalo z evropské části SSSR do Střední Asie kolem 3 miliónů obyvatel z Ukrajiny, Běloruska, Lotyšska, Estonska a Leningradu, se naprostá většina vracela zpět do původních domovů, a tuto masovou migraci proto můžeme označit jako dočasnou.30 +
-     +
-    Návrat do původních domovů volili v 19. století i mnozí ruští přesídlenci, kteří se nemohli vyrovnat s naprosto odlišnými podmínkami Turkestánu a raději se vrátili domů. O důvodech cesty do Turkestánu a o rozhodnutí k návratu vypráví jeden z přesídlenců (Ivan) v roce 187531: +
-     +
-  Původně jsme žili v lesnatých oblastech, na levém břehu řeky Volhy. Orné půdy bylo velice málo, a tak si lidé vybírali nějaké místo v lese, to zúrodnili a měli pak i dřevo. Často se stávalo, že používali dříví nejen pro sebe, ale káceli také další les na prodej.  +
- +
-Obrázek 8. Levý břeh Volhy, 2011. +
-Zdroj: http://clubs.ya.ru +
-  Dříve se to tak mohlo dělat, ale pak v lesích zavedli jiné pořádky. Přišli zeměměřiči, rozdělili lesy na jednotlivé části, začali to hlídat, pak přišly pokuty, s těmi nedali pokoj, pak přišly na řadu i soudy. O lesy jsme tak přišli, nebylo ani kde pást dobytek. Lesy nám před tím dávaly živobytí: ze stromů jsme získávali lýko, pálili jsme dehet, měli jsme včely, a pak jsme les najednou neměli. Ženské šly do lesa sbírat větve – muselo se za to platit. Když někdo něco tajně vykácel, hned prohledávali celou vesnici. Lidé zkoušeli koupit pozemek, ale nikdo jim ho neprodal. Z jednoho políčka rodinu neuživíš, půdy málo a úroda – jestli z jednoho zrna budeš mít sedm zrn, tak chval Boha, že nemáš méně. Jak se z toho může žít?[PK33] +
-  Jednou se do naší vesnice vrátil Mikolka, který před lety odešel. Teď byl pěkně oblečený a vyprávěl, jaká je úrodná půda v Asii, u řeky Syr-Darji – z jednoho zrna se dostane třicet zrn. To všechno dosvědčoval jeden tatarský kupec, který z těch krajů pocházel. Když jsme se ho ptali, jak se tam dostal, tak říkal – na Samaru, pak do Orenburgu, odtud k Syr-darje, tam je pevnost Kazalinsk a tam vám dají novou půdu. +
-  Nebylo jednoduché se vypravit, ale nakonec jsme na začátku zimy, hned jak napadl sníh, vyšli. Jeli jsme na saních, s koňmi jsme došli do Orsku, a to je už daleko za Orenburgem, za Guberlinskými horami32. +
-  Šli jsme pomalu, abychom neuštvali koně, a na každé zastávce jsme se ptali na cestu. Lidí jelo hodně, někdo měl i šestery saně, na kterých vezli nejrůznější věci. Chtěli jsme do stepi dorazit na jaře. Poblíž Orsku jsme potkali také povoz s přesídlenci od Voroněže. Povoz měli na kolech, neměli zapřažené koně, ale voly, vozy byly dlouhé, silné osy usazené v železe, dubová kola. Říkali, že na saních a s koňmi se dál jet nedá. Koně jsme tedy prodali na trhu – ještě že za ruské koně platili v Orsku po sto rublech za pár, někdy i víc. Koupili jsme voly, ale malé, jiné tam nemají, za pár jsme platili čtyřicet až padesát rublů. Urovnali jsme povozy a nakoupili jsme ještě náhradní oje. To nám poradil jeden Tatar, ať mu Bůh za to dá zdraví – později jsme viděli, že bez nich bychom nedojeli.[PK34] +
-  Přešli jsme Orsk, skočily zelené stepi a začaly písky a solončaky. Tak jsme došli do města Irgiz, kde bylo mrtvo a skoro žádní lidé. Na trhu byli jenom jedni Kyrgyzové, kteří prodávali krávy, ale takové neduživé, že i u nás roční tele je větší. Pravda, nebyly drahé, usmlouvali jsme je na pět rublů. Přenocovali jsme v Irgizu a druhý den jsme se vydali na cestu. Čím jsme šli dál, tím to bylo horší – strašné horko a prach. Ani keřík, ani travička nebyla nikde vidět, tak ženské a děti začaly sbírat podél cesty hnůj, aby bylo na čem rozdělat oheň. +
-  Vaňjuška křišel jako pominutý: „Mami, chci pít!“ Kde ale vzít vodu, když kromě studní po ní není ani památky. Říkali, že až k Syr-darje žádná další řeka není a studně jsou od sebe daleko, navíc ne v každé je dobrá voda – někde je slaná a páchne, že ji ani zvířata nechtějí.[PK35] +
-  Zvířata začala padat, nebylo je čím krmit, celkem jsme na cestě nechali osm kusů. Naneštěstí se roznemohla i babička Axiňja – měla spálenou hlavu od slunce, i když jsme jí udělali z rohoží stříšku nad vozem. Stařenka byla čiperná, když vůz zastavil, tak neposeděla, chodila od vozu k vozu, s každým si chtěla popovídat. Jak ale vážně onemocněla, tak ležela na voze, ani se nehýbala, jenom vzdychala, zvednout se nemohla. Pomoc nebyla žádn[PK36]á, přinesli jsme jí vodu ze studny, ale pít nechtěla. Když jsme zastavili na nocleh, uvařili jsme kaši, ale tu také nejedla. „Přišla má smrt. To jsem věděla už dřív, že umřu cestou, ale nechtěla jsem vás zdržovat, když jste tolik trpěli. Snad Bůh dá, že se budete mít v novém místě líp.“ Druhý den jsme už nestihli dojet ani na nocleh a odevzdala svou duši Bohu. Pochovali jsme ji v písečném pahorku a Petr vyrobil ze starých ojí kříž.[PK37] +
-  Dorazili jsme do Kazalinsku, kde už byla lepší tráva, viděli jsme auly, obdělanou půdu, v dálce řeku Syr-darju a celou řadu větrných mlýnů, jako u nás. +
- +
-Obrázek 9. Cesta ruských přesídlenců přes Samaru a Orsk do Kazalinsku (1800 km). +
- +
-  V Kazalinsku jsme čekali týden nebo dva a pak nás odvedli na nové místo, asi tři versty od města. „Tady můžete stavět“. Jak ale stavět, když tady není les a za tyč silnou jako ruka chtějí na bazaru rubl. +
-  Někdo poslechl Kyrgyze a na trhu koupil za 20 nebo 30 rublů kibitky (jurty). Kibitka ale není pokoj, tam se nedá ani postavit pec, tak ruský člověk nemůže žít, takže jsme většinou nocovali na vozech. +
-  Začali jsme se porozhlížet, jaká je půda. Té bylo, pravda, dost, kdyby jí bylo čím osít. Země byla suchá a tvrdá, smíchaná s pískem. Jak budeme orat? Půda se musí zavlažovat, musí se k ní přivést voda, a to nám prý ukážou Kyrgyzové. +
-  Šli jsme se podívat i na sousední kyrgyzská pole. Úroda byla všude pěkná[PK38], každé pole bylo rozdělené kanálky, ve kterých tekla voda – když se kanálek přehradil, voda pole zalila. Přišli jsme k řece a podivili se, že je tam vysoký břeh, ale málo vody, kterou z řeky dostávají čerpadly, kolesy nebo čigirem.[PK39] +
- +
- +
-Obrázek 10. Čigir (1900). +
-Petr Savvič Utkin, Utro. Čigir' (Státní ruské muzeum, Sankt-Petěrburg) http://www.artsait.ru +
- +
-  Seno se nesuší, ale pěstuje se jetel – ne jako náš, ale vysoký. Suší ho a vážou do snopů, které pak prodávají za dva nebo tři ruble. Zásoby na zimu se pořídí za stovku.[PK40] +
-  Radili jsme se, co dělat – více než polovina přesídlenců tady chtěla přezimovat a pak se vydat zpátky, ostatní se rozhodli zůstat. Kdo se vyznal v řemesle, hlavně tesaři, našel dobrou práci ve městě. +
-  Vojáci z města přišli pomáhat. Přišla zima, studený vítr a začalo docházet topivo – zásoby saxaulu a rákosu došly a bylo třeba je kupovat. Když to viděli Kyrgyzové, tak hned zvedli ceny na trojnásobek. +
-  Jakmile přišly deště, začalo zatékat do střech a rozmočily se stěny nových příbytků. Kdo si koupil kibitku, ten se měl lépe. +
-  Jaro začalo začátkem února a hned se muselo začít s osevem a zavlažováním. Orat téměř nešlo, protože byla tvrdá zem. Pak postavili na zavlažování čigir, ale jeden nestačil, a nestačily ani tři na tu plochu, kterou měli obhospodařovat. +
-    Ivan se svou rodinou a dalšími přesídlenci se vydal na zpáteční cestu na konci března. +
-     +
-    Předchozí příběh ukazuje neúspěch přesídlenců, kteří se nedokázali vypořádat s úplně jiným podnebím a zejména naprosto odlišným způsobem zemědělství. Ti hospodáři, kteří se s odlišnými podmínkami vypořádat dokázali, často dosahovali po čase nadprůměrných výnosů. +
- +
- +
-Obrázek 11., 12. Turkestan. Golodnaja stěp'. Pereselenčeskij chutor v Naděždinskom poselke s gruppoj krest'jan. +
-S. M. Prokudin-Gorskij http://www.veinik.by/catalog.htm (Rossijskaja imperija v cvetě) +
- +
-Obrázek 13. Turkestan. Golodnaja stěp'. Spasskij poselok. Pereselenčeskij chutor. +
-S. M. Prokudin-Gorskij http://www.veinik.by/catalog.htm +
- +
-    V některých částech Turkestánu byla situace naprosto odlišná – na území dnešního Kyrgyzstánu v okolí jezera Issyk-kul bylo podnebí velmi příznivé (nesrovnatelně lepší ve srovnání se stepí a polopouští na území dnešního Kazachstánu) a byla zde i úrodná půda. Té bylo zpočátku dostatek, protože místní kyrgyzské obyvatelstvo se usedlým zemědělstvím v naprosté většině případů nezabývalo a pouze kočovalo se svým dobytkem v horách. +
-     +
-    O příchodu Rusů k Issyk-kulu vypráví Jura33, který žije v Tamze u jezera Issyk-kul. +
-  Na území dnešního Kyrgyzstánu přišel pradědeček po roce 1850 – příbuzní z otcovy strany sem přišli z Kurské gubernie, z matčiny strany z Voroněže. +
-  Rusové šli po severní straně jezera Issyk-kul, kde se komu líbilo, tam zůstal. Na jižním břehu, kde je teď Bokonbajevo, tam založil osadu Kolcov, a proto se obec jmenovala Kolcovka34, na Bokonbajevo to přejmenovali později. +
-  Rusové přišli do Tamgy (mapa 9 na s. 47) vozy, do kterých byli zapřaženi býci. Kromě zemědělství se zabývali také lovem – lovili archary (ovce Marka Pola), zajíce, kamzíky. Když přišli do Tamgy, museli vysekat rakytníkové keře, kterých zde bylo velké množství a pak mohli začít obdělávat a zúrodňovat půdu. +
-  Matčin dědeček Semjon Nikolajevič Nikolaj (Jurův pradědeček) přišel do Karakolu, kde postavil vůbec první dům35. Přesídlenci museli vysekat keře, připravit pole, udělat zavlažovací aryky, ale půda tady byla velice úrodná – z 1 vědra brambor sklidili 10 pytlů brambor, z ? vědra pšenice získaly 8–10 pytlů. Velká úroda byla i u zeleniny. Kromě toho bylo možné využívat i divoce rostoucí ovoce jako rakytník nebo planý rybíz – stačilo jenom natáhnout ruku a brát si. Proto se tady Rusům líbilo. +
-  Kyrgyzové, kteří žili kolem, byli kočovníci, ale také měli nějaká pole – seli proso, z kterého pak dělali bozo, které pili jako pivo. +
-     +
-Příchod dalších národů do Turkestánu +
-Migrace Dunganů a Ujgurů z Číny. Turkestán neosidlovalo jenom slovanské obyvatelstvo, ale toto území se stalo cílem i dalších národnostních skupin, které zde hledaly bezpečnější život. Koncem 19. století přichází na území dnešního Kyrgyzstánu ze severozápadní Číny kvůli pronásledování po nezdařeném povstání tisíce Dunganů (čínských muslimů).  +
-    Dungani se sami označují jako potomci afghánských, arabských, turkických a íránských kupců, kteří v minulosti působili mezi čínskými etniky a brali si za manželky Číňanky. Dungani mluví čínsky (dialekt Gansu) a vyznávají sunnitský islám. V Číně psali arabským písmem, v Kyrgyzstánu a Kazachstánu dnes používají azbuku. +
-    Označení Dungan se používalo pouze na území carského Ruska a v SSSR36; v Číně se nevyskytovalo – vlastní označení je Chuej (případně je označovali jako míšence – Dungusy37).  +
-    V carské době byli Dungani na území Ruska ceněni jako vynikající zemědělci a sadaři a jejich zavlažované zahrady bývaly často ostatním dávány za příklad. Dungani se zabývají obchodem, zemědělstvím a jsou proslaveni i svými typickými restauracemi. +
-     +
-    Muslimské obyvatelstvo žilo především na území dnešní západní Číny (provincie Sin-ťiang). Čínská vláda proti těmto muslimům velmi ostře zakročovala, což vedlo k povstáním. V roce 1862 proběhlo další povstání proti čínské vládě a v roce 1867 dokonce došlo k ustavení nezávislého Ilijského sultanátu (o určité formě sultanátu je možné hovořit už od roku 1864, kdy se při povstání sjednotily oddíly Dunganů a Ujgurů). Čínská vláda ovšem nepokoje krvavě potlačila. O potlačení povstání píše Prževalskij, který oblast navštívil po deseti letech. +
-     +
-  Pamětníci nám vyprávěli, že když se Číňané unavili při zabíjení lidí zbraněmi, sebrali dav mužů, žen a dětí a pak tyto nešťastníky odvedli do hor, kde je shazovali do hluboké propasti. Říkali, že zabili nejméně 10 000 lidí. Milost dostal pouze ti povstalci, kteří odmítli islám a přijali nové náboženství, buddhismus.38 +
-     +
-    V rozmezí let 1877–1878 jedna část dunganských běženců uprchla z Číny do Sedmiříčí/Džeti-Suu (z čínské provincie Šan-Si) a druhá na území dnešního Kyrgyzstánu (z provincie Kan-Su). +
-     +
-  Dungani utíkali před Číňany v roce 1877. Bylo to v zimě a utíkali přes Torugartský průsmyk. Protože při povstání postříleli Číňani skoro všechny muže, tak utíkaly hlavně ženy a děti. Kvůli strašnému mrazu a sněhu spousty uprchlíků zmrzlo a došla jich asi jenom třetina. Když už Dungani byli za hranicemi, tak na ně začali střílet Kyrgyzové, protože si mysleli, že to jsou Číňani. Dungani ale začali volat arabské modlitby, tak Kyrgyzové viděli, že jsou to také muslimové a hned přestali střílet. +
-  Já jsem se už narodil v Miljanfanu, ale moje maminka tu cestu prošla. +
-  Do dnešního Kyrgyzstánu šly celkem tři skupiny: +
-– Jedna skupina šla směrem na Oš a ti jsou dnes nejvíce asimilovaní, už ani nemluví dungansky, ale hlavně uzbecky.  +
-– Druhá skupina šla směrem na Karakol (Prževalsk). +
-– Třetí skupina šla do Tokmaku do Čujské nížiny přes Naryn a průsmyk At-Baši. +
-  Na tři skupiny se Dungani rozdělili, aby snáz unikli čínským vojákům.  +
-  Když přišli k jezeru Issyk-kul, tak založili na aryku v roce 1880 vesnici Yrdyk, která bývala větší než dnešní oblastní město Karakol. Ti, co přišli do Pišpeku, tak všichni bydleli v dnešní Kyjevské ulici, ale dříve se podle nich ulice jmenovala Dunganská. Protože byli zemědělci, nechtěli zůstat ve městě a hned se sháněli po nějaké půdě. V roce 1924 založili vesnici Miljanfan (Rýžové údolí) – z bažin dokázali udělat úrodné pole.39 +
-     +
- +
-Mapa 7 Cesta Dunganů z Číny na území dnešního Kyrgyzstánu. +
-    Ruská armáda neklidu v čínské provincii využila a v roce 1871 ji obsadila pod záminkou ochrany sultanátu před Číňany. Na základě dohod mezi ruskou a čínskou vládou z 24. února 1881 v Petrohradě bylo stanoveno, že svrchovanost nad územím opět převezmou Číňané, zato se Taranči (označení pro usedlé turkojazyčné muslimské byvatelstvo původem z Číny)  a Dungani mohou do roka vystěhovat na území Ruska, kde přijmou ruské poddanství. Ruská vláda chtěla přesídlenci ekonomicky posílit pohraniční oblasti a naopak oslabit čínskou stranu. Slíbila jim takové podmínky pro hospodářskou činnost, které by klimaticky odpovídaly podmínkám v jejich původních sídlech a také jejich tradicím, zejména možnost provozovat závlahové zemědělství. +
-    Do tohoto období tedy spadá druhá dunganská migrační vlna, která proběhla v letech 1881–1884. V obou vlnách přišlo na území Ruska přes 10 000 Dunganů.40 +
-    Přesídlencům byla nabídnuta půda v údolích řek předhůří Zailijského a Džungarského Alatau. Většina však byla usídlena v nezavlažované oblasti řek Čilik, Illi a Turgeň, kde si zavlažovací systémy měli zbudovat sami. Tarančů se přestěhovaly celé vesnice, což vedlo k jejich kompaktnímu osídlení. Každé hospodářství dostalo k obdělávání 10 děsjatin půdy, pro nedostatek vody však mohli obdělávat jen část přídělu, protože bez zavlažování byla půda nevyužitelná. Podle údajů z roku 1897 žilo v Sedmiříčí 55 815 Ujgurů a 15 276 Dunganů.41 Od roku 1921 začali být Taranči spolu s příchozími Kašgarci (Kašgarlyky) označováni etnonymem „Ujguři“. +
-    Dungani spolu s Ujgury ovšem na území Ruska přicházeli i později – někdy museli zůstat nedobrovolně, což popisuje Buvichan-apa42: +
-     +
-  Naši předkové pocházeli z města Aksu, nedaleko Kašgaru (mapa 7 na s. 44). Sem přijeli v roce 1910. Můj otec Elachun hnal skot z Kašgaru do Tokmaku pod vedením Turdachuna baje. Skot vyměňovali za zboží. Náhle ale uzavřeli hranici, a tak je osud odloučil od rodného kraje. +
-  Tenkrát potřebovali v Tokmaku pracovníky, a tak otec s kamarádem Rustamem pracovali na stavbách, postavili mnoho domů a úřadů, byli prvními staviteli mostu přes řeku Ču mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem. Otec v Tokmaku zůstal a oženil se zde. Já jsem se narodila v roce 1914 a učila jsem se v mešitě, kterou založil Šakirchan tura, otec našeho prvního prezidenta Východního Turkestánu Alichana tura. Po kolektivizaci, v roce 1930, jsem se vdala za Teivachuna Umarova, který sem přišel z Kašgaru. +
- +
-Příchod Tatarů. V 19. století vzniká u Issyk-kulského Karakolu ruská a později tatarská vesnice Tamga. Intenzivní migrace ruských Tatarů do Střední Asie je ovšem záležitostí především konce 19. století. Důvodem byla zhoršená náboženská situace a nucené přestupy k pravoslaví v evropské části Ruska. Tataři vyznávali hlavně sunnitský islám; ti, kteří přejali pravoslaví, se nazývali nogajbaky.[PK41] +
- +
-  Tamga je vesnice založená Rusy, kteří sem přišli po uvolnění poměrů v Rusku (zrušení nevolnictví) v 60. letech 19. století. V Rusku se sice stali svobodnými, ale neměli půdu. Když byli u Issyk-kulu cestovatelé Prževalskij43 a Semjonov-Ťanšanskij44, tak říkali, že je tady volná půda, a proto sem přišli Rusové. +
-  Rusové založili vesnici Samodorovka a žili v ní až do roku 1916, kdy začalo povstání Kyrgyzů proti Rusům. Rusové utekli a na jejich místo přišli Tataři a z hor Kyrgyzové. Jejich poměr v Tamze byl ještě v 50. letech 20. století vyrovnaný, dnes převažují Kyrgyzové. Tataři pocházeli z Povolží a přes Vernij (Alma-Ata) se dostali do Tjupu.  +
- +
-Mapa 8. Cesta z Kazaně přes Vernyj (Alma-Ata) do Tjupu (zhruba 3 000 km). +
-  V carské době byly odvody do armády – v rodině nechávali jenom jednoho syna jako živitele. Pokud bylo synů více, všichni museli narukovat. Moji příbuzní měli sice v jedné rodině čtyři syny, ale napsali se jako že jsou ze čtyř různých rodin, takže se vojenské službě vyhnuli. +
-  Moji45 předkové přišli z Kazaně do Semjonovky kolem roku 1850 a v roce 1916 přišli do Karakolu. Bojů mezi Kyrgyzy a Rusy se nezúčastnili. +
-  Po VŘSR dostali Tataři přidělenou Lipinku (v roce 1919) nedaleko Karakolu. Tam se jim nelíbilo a snažili se dostat jinam. Našli si úrodné místo – Tamgu46, kde byly tři roky opuštěné domy po Rusech. +
-  Po příchodu v roce 1919 dostal každý hospodář příděl půdy – 0,6 ha sadů, 1 ha luk a 1 ha pastvin. V roce 1921 zemřel můj dědeček jako první z Tatarů v Tamze. +
- +
-Mapa 9. Semjonovka, Karakol, Tamga. +
-    Většina Tatarů tvořila v Kyrgyzstánu místní inteligenci, mnozí z nich byli učitelé a zakladatelé prvních kyrgyzských škol, podíleli se na budování průmyslu – jedna z prvních založených továren (kožedělný závod) patřila kazaňskému Tataru. Začátkem 20. století v Karakolu, později v Biškeku (Pišpeku) a v Tokmaku se v tatarštině hrála první divadelní představení na území dnešního Kyrgyzstánu. V roce 1912 žilo v Pišpeku kolem 600 Tatarů (necelá 4 % obyvatel), byla zde i Tatarská ulice. Další Tataři se usazovali i na jihu Kyrgyzstánu v Oši, Džalalabádu. V Suljuktě žilo v 70. letech 20. století kolem 60 % Tatarů a toto město bývalo někdy označováno jako Tatarobád.47[PK42] +
-Povstání proti ruské vládě +
-    Po sérii povstání proti Kokandskému chanátu (1845 v Oši, 1847 v Namanganu) dochází k dalším povstáním v roce 1885 ve Ferganě, v roce 1892 v Taškentu a v roce 1898 k dalšímu povstání v Andižanu – tentokrát už jsou ovšem tato povstání namířena proti ruské vládě. Největší rozsah mělo povstání v Andižanu a v jeho čele stáli muslimští duchovní bývalého Kokandského chanátu. Jejich snahou bylo rozšířit povstání do dalších měst Ferganské nížiny – do Oše a Margelanu. Podle archivních údajů se vůdci povstání Madalimu podařilo navázat styky s kugartskými a suusamyrskůmi Kyrgyzy.48 +
-    Vůdcům povstání se sice podařilo na základě náboženských hesel shromáždit kolem 2000 povstalců, kteří ovšem nebyli vyzbrojeni palnými zbraněmi, ale především noži a dýkami. +
-    Pro ruskou armádu nebyl problém bez vážnějších ztrát toto povstání rychle a tvrdě potlačit a 18 vůdců popravit. +
-3.2. Džadídismus v Turkestánu +
-    Už od rusko-japonské války (1904?1905), ze které vyšlo Rusko značně oslabené, po vlně stávek49 a ruské revoluci v roce 1905 vznikalo na mnoha místech Ruska velké množství nacionalistických a revolučních uskupení. V Turkestánu (včetně polosamostatných států Buchary a Chivy/Chorezmu) se stalo nejvýznamnějším hnutí označované jako džadídismus (z arabštiny: džadid – nové). +
-    Centry džadídismu byla města Buchara, Taškent, Fergana a Samarkand. Prvotním cílem džadídistů byla +
-* školská reforma, která měla změnit stávající muslimské školy a umožnit rozvoj škol světských.  +
-K dalším požadavkům na poli kultury přibyly další, které se týkaly: +
-* administrativních reforem +
-a po revoluci v roce 1917 se objevovaly +
-* požadavky na autonomii Turkestánu. +
-     +
-    Džadídismus bylo osvícenské hnutí, které přicházelo s převratnými myšlenkami na uspořádání státu (stát není založen, aby uspokojoval zájmy skupiny lidí, ale naopak: lidským zájmem a zájmem vůdců má být dosahování blaha pro národ a společnost) a na vzdělání. Zároveň byla snaha brát si příklad z vyspělých zemí bez ohledu na jejich náboženství nebo národnostní identitu obyvatelstva. +
- +
-Obrázek 14. Asijská škola (Molla Nasreddin / ????? ?????????, 1910) +
-Převzato z: <http://zerrspiegel.orientphil.uni-halle.de>+
-    Přestože se v džadídistickém hnutí objevovaly myšlenky na sekularizaci (oddělení náboženství a státu), stále se jednalo o hnutí náboženské, které vycházelo z islámu a i nové vyučovací metody se uplatňovaly v náboženských školách – medresách. +
-    První džadídistická škola byla otevřena v roce 1898 v Kokandu a v roce 1911 již bylo v Turkestánu těchto škol „s novými metodami“ 63 se 4 106 žáky. Většinu učitelů ve školách tvořili Tataři.50 Času na vytvoření nového fungujícího školského systému měli tedy džadídisti velmi málo: po bolševické revoluci jejich učební metody vyšly z módy – vystřídaly je metody sovětské. +
-     +
-    Bucharský džadídismus měl odlišnou podobu – přicházel spíše s požadavky na snížení daňové zátěže u drobných rolníků a obchodníků a postupně se přetvořil na tajnou, poměrně početnou společnost zahrnující široké vrstvy bucharské společnosti. +
-    Jednotu bucharských džadídistů v politických požadavcích oceňuje Zaki-Validi: +
-     +
-  Všichni bucharští džadídi ve svém boji za svržení emíra se spojili s Rusy. Přesto však byli proti ustanovení neohraničené okupace své země Ruskem. Jejich jednota v tomto ohledu si rozhodně zaslouží pochvalu.51 [PK43] +
-     +
-    Džadídismus měl blízko i k hnutím, která později děsila sovětské představitele – nejrozšířenější byl zřejmě panturkismus vzniklý již v 2. polovině 19. století a jehož cílem bylo sjednotit všechny turkické národy od Krymu přes Turecko až do Střední Asie pod heslem: Jednota v jazyce, mysli i činech[PK44]. +
-    Na osvětovou činnost jednoho představitele z džadídistického hnutí poukazuje opět Zaki-Validi: +
-     +
-  Usman Chodžajev, který nyní (rok 1920) žije v Istanbulu, byl synem kupce z rodu Atachodžajevových z Oše ve Ferganské nížině. Když zakončil medresu v Buchaře, přijel v roce 1910 do Istanbulu, kde organizoval pro mládež z Buchary „Dům studia a výchovy“. Když se vrátil do Buchary, zakládal džadídistické medresy, které byly podobné Gasprinského52 školám na Krymu, začal vydávat noviny. V tu dobu, kdy jsem přijel do Buchary, byl zplnomocněným představitelem vlády ve Východní Buchaře.[PK45]53 +
-     +
-    Džadídi měli charakter organizovaného hnutí zhruba do roku 1910, kdy se v oblasti Střední Asie začal projevovat vliv dalších revolucí – turecké (1908) a perské (1905?1911). Část džadídistů vystupovala velice aktivně na podporu socialistické revoluce, část se jich ovšem ve dvacátých letech zapojila do basmačského hnutí.54 +
-    S džadídistickým hnutím je úzce svázán i vznik islámské politické strany Šura-i-Islamija, založené v březnu 1917 a rychle se šířící po celém Turkestánu, protože zastřešovala všechny vznikající muslimské organizace – jejím cílem bylo získat národnostní a náboženskou autonomii pro Turkestán v rámci Ruska. +
-    Džadídističtí představitelé byli systematicky likvidováni v období stalinského teroru – Abdukadir Muhiddinov (†1938), Abdurrauf Fitrat (†1938), Fajzullo Chodžajev (†1938) aj.55 +
-     +
-    Kimsan Moldo Šady kyzy – stará žena, která žije ve vesnici Markaz v Kadamžajském okrese v Batkenské oblasti, vyprávěla o osudu jejího muže, který byl ovlivněn boji džadídistů a bolševiků. +
-    Z Markazu to není do města Fergany více než 25 kilometrů. Právě tam se v letech 1918–20 odehrály hlavní události ve Ferganské nížině: +
-* V Kokandu bylo centrum odboje proti nové bolševické vládě – kokandská muslimská autonomie byla vytvořena džadídistickými muslimy v čele s Mustafou Čokajem. +
-* Jejími protivníky ve Ferganě byli rusko-ukrajinští kolonizátoři, kteří měli centrum vlády přímo ve Ferganě. +
- +
-    Zájmy místního obyvatelstva hájil a proti bolševické vládě stál proslulý basmači Madamin-bek, který byl v těchto obtížných letech náčelníkem milice v Margilanu (později se ovšem stal velitelem desetitisícového jezdectva v Rudé armádě a bojoval na straně bolševiků – viz s. 120). Pracoval společně s Turarem Ryskulbekovem56 – členem turkestánského revvoenkoma (??????-????????????? ???????/Vojenno-revoljucionnyj komitět – revoluční vojenský výbor). +
-     +
-Kimsan Moldo Šady kyzy. Otec Kimsan apy měl muslimské vzdělání – proto se představila jako dcera Moldo Šady kyzy. V dobách SSSR by si rozhodně netroufla někomu připomínat, že je dcerou moldo57. +
-  Můj muž Satar ažy uulu moldo Abdraim (1905–1996) byl poprvé pronásledován v začátcích nové vlády jako nepřítel sovětského zřízení. To bylo v letech 1918–1920. Bolševici ho obviňovali z toho, že jeho otec vykonal hadždž do Mekky a byl ažy, že jeho otec byl moldo, a že byl bohatý. Můj muž se od 12 let učil v medrese ve Vuadilu (???????) – dnes se nachází ve Ferganské oblasti v Uzbekistánu. Okres sousedí s kadamžajským okresem Batkenské oblasti. Podle jeho slov přišlo, když sloužil v Rudé armádě, udání od lidí z jeho vesnice. Musel se skrývat daleko od rodiny celé tři roky. Pak na konci 20. let dvacátého století byl poslán do Vladivostoku jako kulak. Tam byl tři nebo čtyři roky a vrátil se domů. Pak pracoval jako topič na železnici, kde si skřípnul nohu a měl rozdrcené kosti v kotníku. +
-  Po návratu z vyhnanství ho znovu začali pronásledovat, ale nejen jeho, ještě například moldo Kamara. Proto utekli do Tádžikistánu, do Sarykolu, kde v Karategině u místních Kyrgyzů pobyli asi pět let. Vrátili se, až pronásledování bajů skončilo a přestali je posílat do vězení. +
-  Otec mého muže Satar ažy se zachránil před uvězněním, protože uprchnul někam k Uzgenu. Co se stalo s jejich skotem a dalším majetkem, to už [PK46]nevím. +
-3.3. Školství +
-    Reforma vzdělávání, kterou požadovalo džadídistické hnutí, byla zřejmě velmi potřebná. I když se dětem dostávalo vzdělání, mohly mít problémy s jeho dalším použitím. Tádžický spisovatel Sadriddín Ajní58 popisuje, jak vypadalo jeho učení čtení na vesnici u Buchary a později v Buchaře. +
-     +
-Sadriddín Ajní.59 Vyšel jsem školu, ale číst jsem se tam nenaučil. Mohl jsem přečíst jen to, co jsem už četl ve škole. A jen v té knize, podle které jsme se učili. Když mi přišlo do ruky něco, co jsem dříve nečetl, nebo četl, ale v jiné knize, nechápal jsem už nic. (…) V bucharských medresách probírali arabský jazyk – tvarosloví a skladbu, dále logiku, rétoriku, přírodní vědy v náboženském pojetí, pravidla obřadného mytí, postu, pohřbívání, putování do Mekky, zakatu, zásady koupě a prodeje, pravidla nevolnictví a propouštění nevolníků, pravidla sňatku a rozvodu a podobná ustanovení šaríatu, jejichž znalost byla nezbytná při duchovní nebo světské správě. +
-  Matematice nebo literatuře se mohl každý, kdo chtěl, učit navíc. Tyto předměty byly nepovinné. Mateřskému jazyku se vůbec nevyučovalo; každý si jej mohl osvojit, jak chtěl – buď ze života, nebo z knih. +
-  Učební řád byl takový, že chlapec mohl vyjít obecnou školu, aniž se naučil číst a psát. (…) +
-  Učení v medrese bylo po devatenácti letech zakončeno. Někomu se snad bude zdát, že žák, který věnoval studiu těchto knih a otázkám z nich vyplývajícím devatenáct let, se stal na slovo vzatým znalcem těchto otázek. Ne, nikoliv. +
-  Učební rozvrh a postup v užívání knih zůstal nezměněn po čtyři nebo pět století, od 14. století, od dob výstavby Moskvy za Ivana Kality a Tamerlanových tažení. +
-  A přece někteří lidé, kteří prošli bucharskou medresou, byli vzdělanými lidmi. Pravda, takoví lidé byli vzácní jako ovocné stromy na solné poušti. A nezískávali své vědomosti v medrese, v dření nazpaměť, ani v scholastických sporech. Nikoli. Osvojili si vědomosti dík výjimečným schopnostem a houževnaté píli. +
-     +
-    V souvislosti s džadídistickým hnutím a jeho snahou o reformu školství je na tomto místě vhodné zmínit i sovětské školství, které bylo výkladní skříní Sovětského svazu. Sovětský svaz v procesu vzdělávání na džadídistické hnutí nijak nenavazoval a začal zavádět vzdělání podle vlastních mustrů. Je nesporné, že přes značnou ideologickou zatíženost sovětského školství byl v oblasti vzdělanosti dosažen obrovský pokrok, který nejprve spočíval v odstranění negramotnosti. +
-    Následující tabulka ukazuje prudký nárůst počtu studentů během sovětské vlády. V Kyrgyzské sovětské republice došlo ze všech sovětských republik k největšímu navýšení studentů středních škol. V letech 1914–15 se pohyboval počet studentů na všech školách okolo 7 tisíc. V roce 1936 se množství žáků zvýšilo skoro 33 krát, tedy na 227 tisíc. Z původních 500 středoškoláků v roce 1914 jich v roce 1936 bylo 172 krát více, a to 86 tisíc.60 +
- +
- +
-Republika +
-(území příslušné republiky) +
-Studenti ve všech školách  (v tisících) +
-Z toho studenti na středních školách  +
-(v tisících) +
- +
-1914-15 +
-1936-37 +
-1914-15 +
-1936-37 +
-Arménská SSR +
-34 +
-242 +
-+
-204 +
-Ázerbájdžánská SSR +
-72 +
-549 +
-11 +
-380 +
-BSSR +
-265 +
-969 +
-30 +
-610 +
-Gruzínská SSR +
-155 +
-658 +
-28 +
-461 +
-Kazašská SSR +
-105 +
-930 +
-+
-431 +
-Kirgizská SSR +
-+
-227 +
-0,5 +
-86 +
-RSFSR +
-5531 +
-17658 +
-566 +
-9894 +
-SSSR +
-7853 +
-27611 +
-823 +
-16641 +
-Tádžická SSR +
-0,4 +
-199 +
-Ne +
-22 +
-Turkmenská SSR +
-+
-161 +
-+
-74 +
-Ukrajinská SSR +
-1661 +
-5227 +
-168 +
-4160 +
-Uzbecká SSR +
-16 +
-791 +
-+
-319 +
-Tabulka 1. Počet studentů v sovětských republikách. +
-Zdroj: SSSR – Strana velikogo sodružestva narodov. Umerjannaja imperija [online]. 2009 [cit. 16. 12. 2011]. Dostupné z:  +
-<http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=18403&Itemid=9>. In HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
-     +
-  +
-1913 +
-1940 +
-1945 +
-1950 +
-1966 +
-Počet studentů na školách všeho druhu - tisíc +
-7 (1914) +
-334 +
-228 +
-343 +
-657 +
-           Z toho studenti 5-10 (11) třídy +
-0,3 +
-110 +
-72 +
-118 +
-343 +
-Počet dětí v mateřských školách (v tisících) +
-+
-+
-14  +
-10 +
-73 +
-Počet vysokých škol +
-+
-+
-+
-+
-+
-           Z toho zapsaných studentů (v tisících) +
-+
-3,1 +
-3,8 +
-8,6 +
-36,7 +
-Počet středních odborných škol +
-+
-33 +
-25 +
-29 +
-36 +
-           Z toho zapsaných studentů (v tisících)  +
-+
-6,0 +
-5,8 +
-10,6 +
-35,4 +
-Tabulka 2. Počet studentů v Kyrgyzstánu. +
-Zdroj: Osnovnye pokazatěli razvitija narodnogo chozjajstva sojuznych respublik: Čast' II. Umerjannaja imperija [online]. 2009 [cit. 18. 12. 2011]. Dostupné z: +
-<http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=17052&Itemid=9>. In HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
- +
-Ergijit Šakirov61 vzpomíná na svá studentská léta. Do základní školy nastoupil v devíti letech a zakončil ji v sedmé třídě roku 1946. V místě bydliště se střední škola nenacházela, tak musel docházet do vzdálenějšího Halmionu. Studoval zde v poválečném období, kdy byl život velmi těžký. +
-  Studenti zde neměli možnost ubytování, spali pouze na seně přikrytí plachtou. Učili se stejným předmětům, jak dnešní děti, jako například kyrgyzský jazyk, ruský jazyk, matematiku, chemii, fyziku – Ergijit postrádal hodiny dalšího cizího jazyka, jak sám říká: „Nebyl zde nikdo, kdo by nás ho mohl učit“. Stěžuje si také na nedostatek učitelů kyrgyzského jazyka. V té době je proto kyrgyzštinu vyučoval Tatar. Díky znalostem zeměpisu a dějepisu mohl Ergijit pokračovat ve studiu na Ferganském pedagogickém institutu. Zde se zaměřil na historii, ale ruskou. To vysvětluje Ergijit následovně: „Studovali jsme ruskou historii, protože zde nebyly žádné materiály o té kyrgyzské. Nebyly také žádné materiály o historii jiných národností. Neznali jsme naší vlastní historii, ale výborně jsme znali tu ruskou.“62 +
-  Ergijit promoval v roce 1953, poté šel pracovat do Uzbekistánu, kde byl s vysokoškolským vzděláním jediný v okrese. Od roku 1956 do roku 2000 pracoval v Ochně v místní škole jako učitel.  +
-  +
-Abduchapar Bekebajev.63 Sovětský školský systém fungoval velice dobře. Sovětský svaz nám dal široké vzdělání. Tenkrát se studovala celá řadu předmětů velice do hloubky. Neexistovala žádná specializace. Bylo nám určeno, jaké předměty budeme studovat. +
-  Dnes Abduchapar pracuje jako učitel obecného vzdělání na Ošské státní univerzitě, kde také vystudoval.64 +
-     +
-Kalijan Januzakova65, líčí situaci za války: „Chodila jsem do školy jenom čtyři roky. Pak jsem musela školu opustit a pomoci mé rodině, protože začala druhá světová válka. Je to smutné, ale nemám žádné vzpomínky ze školních let, protože to bylo hodně dávno a studovala jsem jen velmi krátkou dobu. Během války nebyli ve vesnici žádní muži a my – ženy – jsme obstarávaly mužské povinnosti jako například sečení sena na farmách. Nebyly tu však žádné nástroje, vše dělaly ženy manuálně.“66  +
-     +
-    Na příběhu Ergijita a Abduchapara si můžeme lépe přestavit situaci ve školství v době Sovětského svazu. Nebýt Sovětského svazu, určitě by Ergijit nechodil na základní, střední i vysokou školu a Abduchaparovi by se nedostalo širokého vzdělání, kterého si tolik váží. Podmínky pro vystudování byly ale často těžké. Někteří museli chodit do vzdálené střední školy, kde nebyla možnost řádně se ubytovat. Nebylo také možné zabývat se vlastní historií a mít kyrgyzského učitele na hodiny kyrgyzského jazyka. Tehdejším studentům také chyběla možnost zvolit si na střední či vysoké škole předměty, kterým by se chtěli více věnovat. Tehdejší učivo bylo zaměřeno široce, bez konkrétních specializací. Je zde rovněž vidět rusifikační snaha Sovětského svazu ve školství, která nebyla vždy dobře přijímána místními občany.67 +
-    Na tomto místě je také třeba zmínit odpírání vzdělání politicky nepohodlným osobám, případně jejich potomkům.  +
-     +
-Keldybek Soltonbekov68.  Jsem z vesnice Kyzyl-emgek v Džumgalském okrese, ale do internátní školy jsem chodil kousek od města Tokmok, ve vesnici Ak-Bešim. K nám přišel z Ústředního výboru Kazakbajev, ten pocházel z Čimgorgonu (vesnice blízko Ak-Bešim). Kazakbajev vzal jenom tři děti z celé školy, které pak poslali do Omsku na vojenskou školu. Ve Frunze nás tři dny vyšetřovala lékařská komise, zda jsme schopní vojenské služby. Já jsem komisí prošel, ale před odjezdem mně řekli, že můj otec byl odsouzen z politických důvodů a že mě nemohou poslat do vojenské školy. To bylo v roce 1946, bylo mi 18 let. +
-  Když jsem to říkal mému otci, tak se rozplakal a říkal, že bych mohl napsat jiné jméno, například Kojčuman Tajčiman. Nemohl jsem se dostat ani na universitu. Nebyl jsem totiž ani pionýrem, ani komsomolcem, proto jsem nenosil ani pionýrský šátek, i když bych si tak přál ho nosit a být jako ostatní děti. Učitelé mně řekli, že nemůžu nosit šátek, protože jsem syn kontrarevolucionáře. +
-  Udání do NKVD o dětech blízkých příbuzných zrádců národa psali sami naši příbuzní – například Bektursyn z Kyzartu, Džumaly z Kyzyl-Tuu, Žantemir z Kulžygače. Podle mých propočtů bylo z rodu Kurmankožo zastřeleno 82 představitelů tohoto rodu a z našeho rodu Bajbolot-Žolbolot 12 lidí. +
-     [PK47] +
-    Přestože je vzdělání vnímáno jako jednoznačně pozitivní záležitost, svá negativa může mít tento proces také – na předním místě je třeba zmínit obrovský ideologický tlak na žáky všech typů škol, který ničil už v zárodku kritické myšlení. Ideologický tlak se zaměřoval i na vytváření „sovětského člověka“, plně oddaného straně, revoluci… I to bylo podstatnou náplní školních osnov. +
-    Vzhledem k nedostatku učebních prostor i učitelů docházelo k tomu, že na mnohých místech byly zřizovány internátní školy, které navštěvovaly děti už od první třídy – na jejich výchovu mohly mít tudíž mnohem větší vliv školy, než vlastní rodiče, které mohly děti navštěvovat jen příležitostně. To mohl být jeden z důvodů, proč v období stalinského teroru nedělalo některým dětem žádný problém, aby se oficiálně zřekly svých rodičů, pokud byli označeni jako nepřátelé národa. +
- +
-Sejitbek Žaanbajev. Během sovětské vlády byli Kyrgyzové v období do Říjnové revoluce představováni jako nevzdělaní divoši, kteří neměli školy, nečetli knihy a neuměli psát. Tento výklad není úplně správný. +
-  Vydali jsme knihu o Balbaku batyrovi podle sanžyrů – ústního vyprávění, které se uchovávalo v paměti a předávalo po celé věky. [PK48]Tyto sanžyry zapisoval můj dědeček Adyl, který mnoho četl. Přímo od něho jsem slyšel, že v Žumgalu byla Kurmandyn mektebi. Říkalo se jí Kurmanova škola, protože ji založil manap jménem Kurman. Zajišťoval učitele od Nogajů (Tatarů). Učiteli říkali místní Nogoj moldo. +
-   V Kočkoru byla Kanatova škola (Kanattyn mektebi), v Čuji byla Dürdün mektebi, v Kemine stála škola, kterou vystavěl Šabdan. Můj dědeček četl knihy napsané arabským písmem i azbukou, podobně jako můj otec. +
-  Když jsem vystudoval univerzitu, pracoval jsem na jihu Kyrgyzstánu a tenkrát jsem si vzpomněl na dědečkovo vyprávění. V Ala-Buke do revoluce stála škola, kterou nechal postavit Nurmoldo. V Namanganu (dnešní Uzbekistán) blízko bazaru stojí mešita, která se jmenuje Kyrgyzská. Tu postavil věhlasný Alymbek datka a v mešitě učili děti kyrgyzští mullové. O tom mně vyprávěli starousedlíci. +
-  V Oši, Margelanu, Kokandu, Korgon Tjube a na dalších místech byly školy, kde se vzdělávaly děti. Když jsem pracoval v tom okrese, tak při výuce dětem také vyprávěli o Nurmoldově škole. +
-  Na základě toho, co jsem slyšel a co jsem si o těch školách zjistil, tak jsem v roce 1986 napsal článek, který vyšel v republikových učitelských novinách Mugalimder gazetasy prostřednictvím mého známého učitele Taštanalijeva. Ten předal článek básníkovi Abdužaparovi Egemberdijevovi, který pracoval v učitelských novinách. +
-  Jakmile článek vyšel, tak si mě pozvali do Ala-Bukinského okresního oddělení KGB. Tam se mě ptali, kde jsem našel informace o Nurmoldově škole. To byla medresa, kde se vyučovaly pouze náboženské záležitosti. Já jsem se měl dopustit politické negramotnosti, když jsem žákům ve škole vyprávěl o této škole. Říkal jsem, že o tom vím z vyprávění mého dědečka, že je v medrese učili arabštinu, esep (matematiku) a Korán. Ptal jsem se ho, zda se učili historii, a dědeček říkal, že ne, ale v medrese je učili, co je to ulut (národnost), uruk (plémě, kmen), uruu (rod), el (národ). Vysvětloval mně, že uruk je kmen Balbak, ulut uruu je Kurmankožo, které se spojuje v uruu, což jsou Sajakové. Národ (el) pak má své území, jazyk a stát. Myslím, že to byl u nich předmět historie. V esepu je učili matematiku. +
-  To jsou neznámá místa v kyrgyzské pedagogice, o tom se skoro vůbec nemluví. +
-3.4. Ruská revoluce v roce 1905 +
-    V roce 1905 vypukla v Rusku revoluce, jejímž cílem bylo zlepšit podmínky především rolníků, ale i ostatních pracujících. Začínaly vznikat nové odborové a politické organizace, dělníci začali na mnoha místech stávkovat, rolníci byli ještě radikálnější – nepokoje, drancování, požáry a násilnosti proti statkářům byly na denním pořádku. Car byl donucen vydat manifest, který zaručoval občanská práva, všeobecné volební právo a dumu, která měla mít právo schvalovat všechny zákony, kromě státního rozpočtu. +
-    V roce 1906 se stal předsedou vlády P. A. Stolypin – za jeho vlády docházelo k velice tvrdým postihům osob obviněných z politického násilí (jen v letech 1908–1909 bylo z tohoto důvodu odsouzeno k smrti 3 682 osob), ale začal i s agrární reformou. Jako zkušený a úspěšný statkář rozuměl Stolypin hladu rolníků po půdě a zahájil rozsáhlý program vnitřní migrace.69 +
-     +
-Občina. Po revoluci v roce 1905 došlo v Rusku k odstranění občiny70 (společného vlastnictví výrobních prostředků s plnou nebo částečnou samosprávou) a občinového rovného užívání půdy. [PK49]Ruská občina byla fakticky feudálním zřízením, protože z ní nebylo možné jednostranně vystoupit. +
-    Tato situace se změnila 9. 11. 1906, kdy ruská vláda vydala výnos, kterým se povoloval odchod z občiny. Stolypinův agrární zákon dovoloval získávat do soukromého vlastnictví všechny podíly občinové půdy, jejichž stálými uživateli byli rolníci. Cílem reformy bylo vytvořit na vesnicích ze staré vesnické občiny nezávislý stav soukromých sedláků při zachování velkostatků.[PK50] Půda k výkupu pro finančně silnější subjekty na vsi byla proto brána ze společného obecního majetku – občiny. Kromě toho byly nejlepší občinové pozemky přeměněny na kulacké71 otruby (pozemky, které přešly do soukromého vlastnictví) a chutory (stejný pozemek, ale odděleně položený, s hospodářskými i obytnými budovami). +
-    Carské vládě se nepodařilo zavést individuální vlastnictví všude – do začátku roku 1917 tvořily chutory a otruby asi desetinu rolnických usedlostí, především na severozápadě (v sousedství Pobaltí) a na jihu a jihovýchodě (jih Ukrajiny, Předkavkazsko, střední Povolží). V ostatních guberniích se udržela převážně občina. +
-    Drobní a zároveň chudí rolníci v počtu 1 200 000 osob, kteří vystoupili z občiny, prodali asi 4 milióny děsjatin72 přídělové půdy kulakům za značně snížené ceny. Vláda podnikla kroky, aby tyto „přebytečné“ rolníky přesídlila – ruští rolníci tedy při hledání půdy často směřovali i do velmi vzdálených oblastí Ruska (například do Střední Asie), ale tyto snahy nebyly vždy příliš úspěšné – rolníci se z nových míst většinou vraceli zpět.[PK51] +
-    Občinový systém se udržoval na různých místech Ruska (a později Sovětského svazu) s velmi odlišnou intenzitou. Zatímco v evropské části došlo k odstranění občiny (včetně přeměny patriarchální rodiny) i na těch nejzaostalejších místech do 40. let 20. století, na některých místech Střední Asie se občinové prvky uplatňovaly až do rozpadu SSSR. +
-    Zatímco přesidlování do oblasti Turkestánu probíhalo zpočátku bez konfliktů s původním obyvatelstvem, po roce 1905, kdy nabralo masový charakter, došlo k zásadním změnám, protože začalo docházet k nedostatku půdy – místní kočovné obyvatelstvo dostávalo omezený příděl půdy (30–60 děsjatin na jednu kibitku (jurtu) – tj. na jedno hospodářství), ale tato půda se v některých případech nehodila ani na pastviny.73 Kvůli tomu se tedy z mnohých Kyrgyzů stali bezzemci – jejich neutěšená situace po několika letech vyprovokovala ozbrojené povstání. +
- +
-Obrázek 15. Protokol o počtu přesídlenců v Tomsku 15. 1. 1915 +
-Zdroj: http://pereselenie.gato.tomica.ru/i/3211/390/scan3937.jpg +
-3.5. Povstání v roce 1916 +
-    V roce 1916 došlo k nejrozsáhlejšímu povstání středoasijského obyvatelstva proti ruské vládě. Povstání Kyrgyzů v roce 1916 proti Rusům je dnes různými hodnotiteli hodnoceno různě. Tato nejednota v hodnocení není ovšem jen záležitostí současnosti, ale různé názory na toto povstání se objevovaly již dříve. +
-    Velká sovětská enyklopedie74 při hodnocení tohoto povstání zdůrazňuje jeho dělnicko-rolnický revoluční charakter: +
-     +
- „…vystoupení utlačovaných národů Střední Asie a Kazachstánu během 1. světové války (1914–1918) proti koloniální politice ruské carské vlády. Válka vedla ke zvýšenému národnostnímu a koloniálnímu útlaku (zvýšení daní a odvodů, zavedení vojenských rekvizic a různých poplatků na potřebu bojů na frontě).[PK52] +
-Povstání bylo namířeno proti carské moci, imperialistické válce, stejně jako proti místním vládcům, kteří pomáhali ruským úředníkům v jejich rabování a násilí.[PK53] +
-Povstání začalo jako protikoloniální a protiválečné, ale postupně přerostlo do povstání protifeudálního. Pouze v několika málo oblastech se feudálně-církevním prvkům podařilo vyprovokovat reakční nacionalistická vystoupení. Hlavní hnací silou povstání byli rolníci a pastevci, stejně jako pracující lidé z měst – dělníci a řemeslníci.[PK54] +
-     +
-    Hodnocení povstání v sovětské historiografii obecně vyznívá poměrně pozitivně – zapadá do syžetu dělnických a rolnických povstání proti feudálním (případně kapitalistickým) vykořisťovatelům. Zároveň je ovšem revolucí nedokonalou, tou dokonalou je samozřejmě až revoluce socialistická. V sovětských hodnoceních se nikde neuvádí, že se jednalo o přímý boj proti Rusům, ale proti carské moci, místním vládcům… +
-     +
-    Příběh Kasymaly Bajalinova z pobytu kyrgyzských běženců v Číně publikovaný v roce 1957 v časopisu Literární Kirgizstán75 je laděn podobným způsobem – povstání je zde popisováno jako třídní boj proti vykořisťovatelům: +
-     +
-  Březen 1917. Jsme v Číně, nedaleko města Uč-Turfan76.[PK55] +
-  V roce 1916 kirgizský národ začal povstání proti svým utlačovatelům – carským kolonizátorům a jejich přisluhovačům – bajům a manapům. Povstání ale bylo tvrdě potlačeno. Tisíce kyrgyzských rodin, aby se zachránily před trestnými oddíly, utíkaly do Číny. Při hledání obživy a práce se dostali hluboko do Sin-Ťiangu do Ak-Su, Černého města77 a do Urumči na východě a do Kašgaru na západě.[PK56] +
-  Protože jsme neměli ani skot, ano jídlo na další cestu, usadili jsme se v Turpanu. Tenkrát mně právě bylo patnáct let. Já s mým pětiletým bratříčkem jsme přišli o rodiče a starala se o nás babička Sejilkal a její syn Džeenbaj.[PK57] +
-  Žili jsme u ujgurského baje Sabit-Achuna v kravíně. S velkou námahou jsme naše „bydlení“ upravili – do všech škvír a na dveře jsme dali vlnu a na hliněnou podlahu seno, což byla naše postel. Místo peněz jsem u Sabit-Achuna sloužil jako sluha (malaj).[PK58] +
-  S příchodem běženců Sabit-Achun rychle zbohatl. Kromě levné pracovní síly skoupil za zlomek ceny majetek Kyrgyzů[PK59]. +
-  (…) +
-  Na bazaru je hodně lidí, ale většina z nich je nafouklá od hladu, kyrgyzští běženci sotva mohou pohnout nohama. Hodně je tady žebráků, kteří prosí o almužnu. Běženci neměli peníze, a aby mohli nějak přežít, nabízeli se do služby, rozprodávali žalostné zbytky svých věcí a někteří byli nuceni prodávat i své děti.[PK60] +
-  Toto „zboží“ se zde těšilo velkému zájmu především u místních boháčů. Z chlapce bude mít brzo dobrého pracovníka a dívku si bude moci boháč během několika let vzít jako mladší ženu…[PK61] +
-     +
-    Sovětská učebnice dějepisu popisuje povstání následovně: +
-     +
-V kočovných a polokočovných oblastech Střední Asie a Kazachstánu byla situace ještě horší. Vláda pokračovala v zabírání +
-půdy Kyrgyzů a Kazachů, a půdu dávala ruským osadníkům.[PK62] +
-V roce 1915 bylo předáno ruským statkářům, úředníkům a kulakům +
-1 800 ha nejlepších pozemků Kazachů a Kyrgyzů. Neustálé vojenské rekvizice koní, skotu a vlny zcela zdevastoval rolníky. Útlak a vysoké daně ze strany místní vlády zvyšovaly bezpráví obyvatelstva.[PK63] +
-Důvodem k širokému povstání pracujících ve Střední Asii se stalo nařízení carské vlády v červnu 1916 o povolání obyvatelstva od 19 do 43 let na vytváření zákopů a další práce na frontě, přestože podle carských zákonů bylo místní neruské obyvatelstvo osvobozené od vojenské povinnosti.[PK64] +
-Současně bylo povstání namířeno proti feudálním špičkám, které provedly „mobilizaci“ pomocí úplatků a dalšího zneužívání.78[PK65] +
-     +
-    Rusové (ale jen vykořisťovaní dělníci) vystupují v sovětských příbězích jako ti, kdo ukazují místnímu obyvatelstvu správnou cestu a přivádí je k revoluci: +
-     +
-Chamdamžon Talibžanov. V roce 1916 jsem začal pracovat v Andrejevově továrně na výrobu oleje. Dostat se tam mně pomohl jeden ruský soudruh. Během společných přestávek s námi ruští pracovníci besedovali. Vzpomínám, jak nám říkali, že Lenin hájí zájmy chudých a ukazuje jim cestu k osvobození. Také nám vypravovali, že Lenin vede boj chudáků za jejich práva.[PK66] +
-  Pracovali jsme tenkrát po 12 hodinách. Tahali jsme těžké žoky s pokrutinami a za takovou vysilující práci jsme dostávali za den 1 rubl a 20 kopějek. Ruští soudruzi při svých besedách nám – uzbeckým pracujícím – otevírali oči a ukazovali na naše nespravedlivé a těžké postavení. V tu dobu byly v Andrejevově továrně vytvořené tajné pracovní skupiny, které se scházely v jednu hodinu, když byla přestávka na odpočinek. Schůzovali a bavili se mezi sebou vždy po pěti až šesti lidech. Do továrny často přicházela policie, četníci, dozorčí úředníci, ale nic nemohli odhalit.[PK67] +
-     +
- +
- +
- +
-Obrázek 16. Závod na zpracování bavlny v Kokandu. +
-Zdroj: http://s005.radikal.ru/i212/1209/91/db8bb77155e1.jpg +
-    Při povstání v roce 1916 ovšem povstalci z řad „místního“ (kyrgyzského, uzbeckého…) obyvatelstva vůbec nerozlišovali, jaké politické přesvědčení místní Rusové mají, nebo k jaké společenské skupině patří – povstání bylo zaměřené na všechny Rusy bez rozdílu. +
-     +
-    O důvodech povstání se zmiňuje vojenský gubernátor Semirečenské oblasti a zároveň popisuje průběh povstání: +
-     +
-Zpráva vojenského gubernátora Semirečenské oblasti generála Folbauma Turkestánskému generálnímu gubernátorovi +
- +
-O nepokojích, k nimž došlo v Semirečenské oblasti v souvislosti s přijímáním pracovníků +
- +
-Kde a v čem se objevily nepokoje. +
-[PK68] +
-Nespokojenost Kyrgyzů, jako základní rozpoložení celé skupiny, která vyústila v ozbrojené povstání, byla pozorována už dávno.[PK69] +
-Po vyhlášení zákona o pracovní službě na začátku července se začaly s velkou vytrvalostí šířit prostřednictvím různých agitátorů mezi kyrgyzským obyvatelstvem zvěsti o zavedení povinné vojenské služby. To bylo bezprostřední příčinou nejprve pasivního odporu proti vládě, který pak přerostl do nepokojů v mnoha volostech[PK70]… +
-Zmatek a panika zachvátily celé volosti: obyvatelstvo přihraničních volostí Lepsinského a Džarkentského újezdu v polovině červencě začalo odcházet do Číny, další šli do stepí kolem jezera Balchaš nebo do hor. [PK71]Kyrgyzští pracovníci utíkali od Rusů, kterým kradli koně a dobytek. Za první významný střet je možné považovat útok Kyrgyzů z Emelské a Barlynské volosti čtvrti 24. července až do 1. srpna na tachtinskou celnici a vesnici Pograničnoje v Alakulském údolí kvůli tomu, aby se probili do Číny… [PK72] +
-Všechny nájezdy Kyrgyzů byly doprovázené loupením, vypalováním, zvěrským vražděním a unášením žen a dívek. Útoky Kyrgyzové vedli na všechny vesnice, které se nemohly bránit – na severním i jižním břehu jezera. Obyvatelstvo beze zbraní opouštělo domy a majetek a utíkalo, na cestě je pak Kyrgyzové okrádali a zabíjeli a vesnice zapalovali[PK73]… +
-Obyvatelé povstaleckých volostí Pišpeckého újezdu a Prževalského újezdu na jižním břehu jezera Issyk-kul v polovině října kvůli ruským vojenským oddílům prchali přes průsmyky do Kašgaru. Kara-Kyrgyzové od severního břehu Issyk-kulu a Kyrgyzové z rodu Atban z Narynkolsko-čarynského obvodu utíkali přes Tekes do oblasti Kuldži[PK74]…79 +
-     +
-    Velmi výrazným impulzem k zahájení povstání bylo povolávání místního obyvatelstva na týlové práce v ruské armádě, při kterém bylo možné se z odvodu vykoupit – to mnozí odvedenci vnímali jako další nespravedlnost. Následující ukázky jsou od tří pamětníků povstání, pozdějších členů bolševické strany, kteří povstání ovšem vnímali a popisovali jednoznačně jako boj proti vykořisťovatelům. +
-     +
-Buzrukchodža Usmanchodžajev. Pracoval jsem jako sekretář Spolku pro drobné úvěry v Rištanské volosti, když v roce 1916 začala mobilizace na týlové práce. Dobře si pamatuji, jak vypuklo národní povstání. Davy rozezlených obyvatel se rozhořčeně vrhaly na carské úředníky, mingbaše (tisícníky), juzbaše (setníky), aminy. Byli zbiti mingbaši Šakirniab, Abdurachman Amin a další. Trestné oddíly tvrdě postihovaly povstalce, ale nezlomily vůli svobodomyslných národů Střední Asie. [PK75]80 +
-     +
-Abdurachman Sultanov. V roce 1916 jsem musel jít za 400 rublů místo jednoho ze bajských synů na týlové práce na Ukrajinu do Černigova. Docela dobře jsem uměl rusky a uzbečtí pracovníci mě vybrali jako předáka. V Černigově ruští a uzbečtí pracovníci navázali pevnou vazbu na bolševické podzemní organizace. Bolševici – členové těchto ilegálních organizací – nám vysvětlili, že válka má imperialistický charakter. Zvlášť velkou pozornost věnoval pracujícím Uzbekům soudruh Bogdan Bogdanovič (jeho příjmení si nepamatuji). Uzbečtí pracující se spolu s ruskými pracujícími účastnili demonstrace pořádané v souvislosti s vítězstvím Únorové buržoazní revoluce.[PK76] Po vítězství Únorové revoluce jsem se vrátil do Kokandu a začal jsem pracovat jako hlídač v pobočce moskevské banky.[PK77]81 +
-     +
-Rasuldžan Madaminov.82 Můj otec zemřel, když mně bylo 9 let. Situace naší rodiny byla těžká, a proto jsem se nechal najmout k obchodníkovi s bavlnou Mirzadžanu Sadykovovi. V roce 1916, když vrcholila 1. světová válka, tak můj hospodář, kupec Salidžan-bajbačči Alimdžan Chodžijev, jel do Petrohradu k caru Mikuláši. Jako představitel bajů Ferganské nížiny on jménem turkestánských kapitalistů, statkářů a kupců, kteří chtěli dokázat svou oddanost carismu, požádal cara, aby mobilizoval část místního obyvatelstva Turkestánského kraje na pomoc carské armádě. +
-  Když se Salidžan vrátil z Petrohradu v dubnu nebo květnu 1916, sezval zvláštní poradu, aby se projednala otázka mobilizace místního obyvatelstva, které by bylo zapojené v týlu armády. Porady se účastnili bajové, úředníci, významní kupci, vlivné osoby z Kokandu a také velcí bajové a duchovenstvo z Ferganské nížiny. +
-  Salidžan říkal, že milostivý panovník udělal velký ústupek vůči svým otrokům – turkestánskému obyvatelstvu – a přikázal je posílat ne přímo do armády, ale pouze do jejích týlových částí při pomocných pracích. Proto jsme my – otroci cara Mikuláše – povinni dát na ochranu našich pořádků své syny: kdo má tři syny, měl by dát nejvíce dva, kdo má syny dva, má dát jednoho. Pokud si rodiče nepřejí dávat své syny, pak mohou místo svých synů poslat jiného člověka. +
-  Byl jsem odveden jako „dobrovolník“ místo syna mého hospodáře Ikrama-bajbačči. Takových jako já bylo v Kokandu více než 1000. To všechno byli chudí lidé nebo sirotci, ve skutečnosti koupení baji za cenu od 165 do 700 rublů. Na levé ruce měli odvedenci připevněnou nášivku „dobrovolník“. Nás doprovázeli unboši (desátníci), juzboši (setníci) a překladatelé, celkem asi 200 osob. +
-  Do Kokandu přijel turkestánský generál-gubernátor Kuropatkin, který udělal přehlídku těchto „dobrovolníků“, a když se přesvědčil, že místní bajové – kapitalisti, statkáři a kupci – udělali všechno, co bylo zapotřebí k mobilizaci, přikázal vypravit vlakem odvedence na místo určení[PK78]. +
-  Při náboru týlových pracovníků v různých volostech Kokandského újezdu docházelo k ozbrojeným potyčkám – v Aravanské volosti rolníci odmítli vydat své syny a zabili volostního představitele. Nejaktivněji se protestů účastnili sami odvedenci. +
-  Nás odvedence se strážemi přivezli a rozmístili v oblasti od Aralsku do Emby, kde jsme pracovali na těchto pozemcích. +
-  Na konci roku 1916 k nám z nějakého důvodu přijel Salidžan. V té době kvůli nedostatku teplého oblečení a obuvi většina pracujících trpěla omrzlinami. Salidžan ani nemohl k pracujícím zajít, protože mu hrozili sekerami, sochory a nadávali mu, že je zrádce národa. Zachránili ho důstojníci a kozáci – utekl jen tak tak. +
-  Já jsem se spolu s několika druhy vrátil sám z Emby do Kokandu v roce 1917 po Únorové revoluci. Hned druhý den ke mně přišli významní bajové a vyptávali se, co vím o bolševicích, co je důvodem návratu vojáků z týlu armády. Když jsem jim nechtěl odpovídat, napsali žalobu kokandskému vojenskému komisaři Prozatímní vlády Medinskému a zavřeli mě do vězení na 17 dní. +
-     +
-    Podobně vyznívají i vzpomínky účastníka povstání Tožiboje Madalijeva [PK79]z Ferganské nížiny – podle něj bylo povstání jednoznačně důsledkem špatné sociální situace místního obyvatelstva. +
-     +
-Tožiboj Madalijev83. Já i můj otec jsme museli pracovat ve dne v noci na našem malém políčku. Větší část úrody padla na placení různých daní a povinností. Zvláště obtížná byla situace chudých zemědělců, kteří byli v podobné situaci jako já. Museli jsme platit různé daně, jako například: daň z výměry (tanab84), pro dozorce, za vodu, darovací daň atd.[PK80] +
-  Po vyhlášení nařízení o mobilizaci se téměř všichni obyvatelé města – řemeslníci, drobní řemeslníci, chudí rolníci a nezaměstnaní, shromáždili brzo ráno v Urdatagu, kam jsem přišel i já s dalšími lidmi z naší machaly (vesnice). Sešlo se přes 15 tisíc lidí. V 9 nebo v 10 hodin sem přišli carští a místní městští úředníci, mezi nimiž byli tisícníci, pomocníci policistů a několik beků. Účastníci začali projevovat nespokojenost: „Nepůjdeme pracovat jako mardikerové (nádeníci).“[PK81] +
-  Tato slova byla slyšet na náměstí ze všech a stále víc nahlas. Úředníci státní správy je nechtěli ani poslouchat, obraceli se s hrozbami na lidi, a proto začala mezi nimi a davem potyčka. Tisícníci – Mavlonbek a Mahmudbek a strážník – velitel policie byli zabiti, a já s lidmi z naší vesnice jsme začali pronásledovat policii, která prchala do budovy kina, které bylo v Urdatagu. Vtrhli jsme tam, strhli obraz cara Mikuláše a rozdupali ho. Mezitím se povstalci rozešli, aby pokračovali v boji v jejich machalách. Já jsem se s kamarády také vrátil domů.[PK82] +
-  Ještě v noci dorazili kozáci a vojsko z Fergany, aby potlačili povstání. Zbili a zatkli mnoho povstalců, včetně mě. V domech prováděli prohlídky a jejich rodiny uráželi. Zavřeli nás v jangibagské soudní budově v Margilanu, kde nás kozáci bili silnými holemi až do bezvědomí, mě zbili pažbou pušky. +
-  Pak nás odvezli do ferganského vězení, kde jsme žili v otřesných +
-podmínkách dva nebo tři měsíce. Na základě soudního rozhodnutí bylo 13 osob odsouzeno k smrti oběšením. Mezi odsouzenými jsem byl i já. Pak nás spoutali a zavřeli v oddělených celách.[PK83] +
-  84 účastníků povstání bylo odsouzeno na různou dobu do vězení. Během 15 nebo 16 dnů nás všechny vyvedli do vězeňské chodby a  vybrali mezi námi aktivního účastníka povstání Nurmata a mladšího bratra městského kaziho Mukarramchona, ostatní poslali zpátky do cely. O půlnoci jsme uslyšeli, že Nurmat a Mukarramchon byli oběšeni na dvoře věznice. Během několika dnů nám sdělili, že nás pošlou místo trestu smrti na dlouhou dobu na Sibiř. Tomu ovšem zabránila Únorová revoluce v roce 1917, díky níž jsme byli osvobozeni.[PK84] +
-     +
-    Následující svědectví ukazuje, že se jednalo o povstání velmi ostře národnostně zaměřené – při vypalování celých ruských vesnic mohlo jít sotva o vyhraněný boj proti místním vládcům. Kyrgyzští feudálové naopak podle tohoto popisu vychází z povstání poměrně dobře, protože s nakradeným majetkem (včetně dívek) mohli uprchnout do bezpečí. +
-     +
-German Jantcen. Ruská vláda začala povolávat do armády rovněž muslimské obyvatelstvo Turkestánu, ale ne proto, aby se zbraněmi bojovali proti Němcům, ale na budování zákopů. Proti tomu začali Kyrgyzové protestovat a dokonce se začali ve svých mešitách modlit, aby Alláh nechal zvítězit Němce nad Rusy. Někteří si mysleli, že když začali Rusové povolávat do armády Kyrgyze, je to tím, že už Němci všechny ruské vojáky postříleli a oni teď mají jít na jejich místo. +
-  V ruských vesnicích už byli dávno odvedeni všichni muži ve věku od 17 do 45 let. Zůstali tam jen staří lidé, ženy a děti. Toho využili Kyrgyzové, začali vytvářet oddíly a ozbrojené hordy, přepadali vesnice a těmi nejstrašnějšími způsoby vraždili lidi a loupili v domech. Potom vesnice vypalovali. Všude se zvyšovala panika a strach, mnozí posílali pryč své dcery. Také my jsme poslali naši dceru Annu k příbuzným do Samary, kde bydlela celý rok. +
-  Tímto způsobem Kyrgyzové zničili v oblasti Istikkul-Prispek, což nebylo daleko od naší vesnice, čtyřicet ruských vesnic. Kyrgyzové neničili jenom domy, ale i osetá pole, takže bylo zničeno prakticky všechno. +
-  Jednou v noci přišli Kyrgyzové do našeho domu a donutili mě odejít na jejich sněm na pastvinách, kde se jich sešlo kolem tisícovky. Hlavní náčelník začal: Příteli Rachman-baji (tak mě mezi těmito rody nazývali), pozvali jsme vás, abychom s vámi něco projednali. Jak víte, chceme skoncovat s Rusy. Jak Němci pozabíjeli všechny Rusy a ti nás teď chtějí brát do armády, rozhodli jsme se Němcům odsud pomoci. Oni jsou naši přátelé a celou dobu se za ně modlíme v mešitách. Vždyť i jejich paša, císař Wilhelm, před několika lety navštívil v Konstantinopoli tureckého sultána. Také šel v pátek společně se sultánem do mešity – s bílým turbanem, jako sultán. Potom, co německý paša požádal o ruku sultánovy dcery pro svého syna (ve skutečnosti k ničemu takovému nikdy nedošlo), jsme teď dobří přátelé s Němci. +
-  My víme, že ve vašich osmi vesnicích žijí Němci, a že vy jste také proti Rusům, jako my. Rusové s vámi zacházejí jako s námi. To bylo vidět při dodávkách koní. Tam, kde ruský sedlák musel dát jednoho koně, tam vám brali dva. Rusové vás nenávidí stejně jako nás. Teď ale nadešel čas pro pomstu. +
-  Na další pomstu ze strany Kyrgyzů ale nedošlo. Jak jsem předpokládal, přišly tisíce ruských vojáků, mezi kterými byli synové i otcové zabitých a mstili se každému, kdo se nazýval Kyrgyz a dostal se jim do rukou. Mstili se ještě strašněji, než když dříve vraždili Kyrgyzové. Vojáci pronikali daleko do údolí i do hor a tam ničili všechno a všechny, které tam našli. +
-  +
-Obrázek 17. Ruská trestná výprava.       Obrázek 18. Poprava vzbouřenců. +
-Zdroj: http://kazak-nation.livejournal.com/169948.html +
-     +
-  Některým bohatým Kyrgyzům se ale podařilo s nakradeným majetkem, mezi kterým bylo i mnoho dívek, utéct do čínského Turkestánu, který byl od nás vzdálený asi pět denních pochodů.85 +
-     +
-    O majetku některých Kyrgyzů se v souvislosti s povstáním zmiňuje archivní záznam z 5. 9. 1917 o napadení kyrgyzských běženců, kteří se vraceli v roce 1917 z Číny: +
-     +
-    V srpnu roku 1917 byl hlášený útok pokrovských a barskaunských rolníků v oblasti Ičtyk v Přževalském újezdu na vracející se kyrgyzské uprchlíky ze syrtů (rovné, nebo mírně zvlněné oblasti v Ťan-Šanu ve výšce 3000–4000 m n. m.).[PK85] +
-     Při soupisu způsobených ztrát bylo zjištěno, že lupiči ukradli Kyrgyzům „18 kusů stříbra – džamby (slitek stříbra o váze 1,9 kg, tedy zhruba 35 kg stříbra), 300 zrn stříbra a 7600 rublů v hotovosti.“ Takové bohatství nepřeváželi prostí pastevci, ale nějaký baj – navíc bylo k dispozici ještě po období hladu a strádání u svých příbuzných v Číně po svém návratu do vlasti.[PK86]86 +
-     +
-    To, že loupícím a vraždícím hordám nešlo prvotně o potrestání vládnoucí třídy a místních feudálů, ukazuje i masakr ruských pravoslavných mnichů v Trojickém klášteře u jezera Issyk-kul. O přepadení kláštera Kyrgyzy se zmiňuje poslední představený archimandrit Irinarch:87 +
-     +
-  10. srpna 1916, když se v klášteře dozvěděli o začátku povstání, o vypálení a zavraždění obyvatel usedlostí, začal rozruch. Představený kláštera píše: „Co dělat, kam se schovat, kde hledat záchranu… Setkal jsem se s duchovním jeromonachem88 Rafailem a ještě s několika bratřími… Otec Rafail rázně odmítl můj nápad zachránit se útěkem. Věřil tomu, že Kyrgyzové mnichům nemohou nijak ublížit. Přijdou, udělají kravál, nakradou si a odejdou.[PK87] +
-  Ti, kteří se chtěli před kyrgyzskými povstalci zachránit útěkem, směřovali k cestě, a ti, kteří si přáli zůstat v klášteře, odešli k letnímu Trojickému chrámu. Mezi těmi, kdo chtěli zůstat v  klášteře, byli jeromonach Rafail, schimnik89 Isichij, mniši – Dosifej, Dorofej, Feoktist, poslušnici90 – Nikifor, Feodor, Simeon, Michail, Nazarij, Stěfan a Alexandr (Vavilov).[PK88] +
-  My, kteří jsme se rozhodli do vyjasnění situace opustit klášter, jsme si pro místo našeho pobytu vybrali bezejmený klášterní ostrůvek o vlikosti přibližně dvou děsjatin země, omývaným Písečným zálivem na jihozápadě, asi tři versty od kláštera… [PK89] +
-  Kolem jedné z klášterních budov pracoval Sart, který k nám přiběhl a řekl, že se ke klášteru blíží velká kyrgyzská banda. Kyrgyzové nejprve přijeli ke statkům, které když vyloupili, tak se vrátili ke svaté klášterní bráně. V té době byl poslušnik Alexandr Vavilov poslaný otcem Rafailem na zvonici, aby pozoroval, jak postupují povstalci. Sám otec Rafail šel Kyrgyzům naproti, aby se vyjasnilo, o co jim jde a zda je možné se s nimi domluvit. [PK90] +
-  Kyrgyzové ho obkroužili a do kruhu postavili dřevěné kůly a prostřednictvím B?ksyrga – žáka klášterní školy, který uměl dobře rusky, ho podrobili výslechu. Potom vzali otci Rafailovi boty, kalhoty a peníze a slíbili, že nechají na pokoji ikony. +
-  Pak Kyrgyzové znovu odešli ke statkům a otec Rafail se vrátil ke svým do kostela. Ze zvonice slezl i poslušnik A. Vavilov. Kyrgyzové po námaze pronikli do kláštera, protože silné dveře dlouho odolávaly. Když je prolomili, ozbrojení s kopími, sekerami a zbraněmi, s křikem začali vcházet do Božího chrámu.[PK91] +
-  Mniši pod vedením otce Rafaila, který měl silný bas, začali zpívat modlitby, přišli k oltáři, kde každý dostal do ruky ikonu a kříž. Povstalci je donutili, aby se svlékli do spodního prádla, a tak je hnali až do chrámové předsíně – mniši měli v rukách svaté věci a zpívali. Tam je všechny postupně zabíjeli. Otci Rafailovi, který vyšel jako první, usekli sekerou hlavu a pravou ruku, ve které držel Evangelium. Zabil ho jeden z kyrgyzských žáků klášterní školy Beksyrga.[PK92] +
-  Další byli probodeni tupými dřevěnými kopími a ubiti holemi z jeřabin. Z počtu 12 mnichů, kteří zůstali v klášteře, jich bylo pozabíjeno 8 – jeromonach Rafail, mniši Dosifej, Dorofej, Feoktist, novicové Michail, Nikifor, Fedor a Stěfan. Protože se Alexandr Vavilov obával zapálení kláštera, na jehož střeše se ukrýval, opatrně se vrátil na zvonici. Tam viděl jako prvního mnicha Dorofeje, který seděl v chrámové předsíni s useknutým nosem. Vystrašený Vavilov vyskočil do šeříkových keřů, mezi kterými se ukryl a pozoroval zničení obydlí jeromonacha Melchidezeka.[PK93] +
-     +
-    Zavraždění mniši byli v roce 2012 prohlášeni za svaté a stali se prvními pravoslavnými světci v Kyrgyzstánu. +
-  +
-Obrázek 19. 20. Svatořečení mnichů v Kyrgyzstánu (24. 8. 2012) +
- Zdroj: Pravoslavnaja gazeta Kyrgyzstana ? 7, 2012. +
-  +
-    Následující příběh Sejitbeka Žaanbajeva a jeho příbuzných ukazuje na to, že začátek 20. století byl pro mnoho Kyrgyzů velmi nešťastným obdobím – právě povstání v roce 1916 donutilo celé rodiny k útěku do Číny. Po návratu – již v sovětském období – začaly konfiskace majetku a o několik let později rozkulačování spojené s vězněním. Ani tím honba za třídním nepřítelem neskončila – děti a vnuci rozkulačených pak měli většinou celý život cejch příbuzných „nepřátel státu[PK94]“. +
-     +
-Sejitbek Žaanbajev[PK95]91. Můj pradědeček, který zemřel v 94 letech, se jmenoval Adyl. Měl syny Ibrahima a Musakoža. Ibrahim měl syna Žaanbaje a Žaanbajův syn jsem já – Sejitbek. Kromě Žaanbaje měl Ibrahim ještě dvě dcery a celkem tři syny (Žaanbaj, Mojdunbek, Kurmanbek). +
-  Nejstarší Ibrahimova dcera si po svatbě změnila příjmení podle svého muže – Šamyrkanová. Vstoupila do strany a stala se třetím tajemníkem žumgalského okresu. Dlouhou dobu také byla předsedkyní vesnického sovětu. V době, kdy zemřela, byla ředitelkou sovchozu. +
- +
-  Musakožo měl jediného syna, který padl během Velké vlastenecké války. +
-  Pradědeček Adyl byl vnukem Balbaje batyra (označení bohatýra). Balbaj měl syna Medet datka. Medet datka měl tyto syny: Činy bij, Duulat, Kokumbaj, Kurman. Kurman měl syna Adyla, mého pradědečka. +
-  Ptal jsem se babičky i dědečka Ibrahima, jak to bylo s mým pradědečkem. Dědeček Adyl se svou rodinou a s přáteli během ürkünu (povstání v roce 1916) utekli do Číny a v Turfanu žili tři roky, pak se vrátili. Podle vyprávění Adyla hodně pomáhali svým příbuzným. Adyl uměl číst, a když četl v nějaké umělecké literatuře o tom, že malajové (námezdní pracující u bajů – boháčů) byli oblečení jenom v cárech a nemohli se dosyta najíst, tak se zlobil a říkal, jaká že je to lež. Podle něj dávali boháči svým pracovníkům skot, když někdo z jejich blízkých zemřel nebo když se slavila jiná veselejší událost (narození dítěte, obřízka), a bylo třeba vystrojit hostinu. A také své pracovníky slušně oblékali. Bylo to i proto, že se obávali toho, aby je příbuzní nepomlouvali, aby se nestali terčem posměchu. Podle dědečka bajové nejprve zaměstnávali ne cizí, ale přednostně své bratry a ostatní příbuzné. Pradědeček Adyl pásl celé stádo koní svého bratrance Kokumbaje. +
-  V roce 1932 byl Adyl rozkulačený jako potomek manapa a datky. Tenkrát byl mému otci jeden rok. Dědeček velice odsuzoval rozkulačování dřívějších boháčů ze strany sovětské vlády, protože bajové a manapové vládli a spravovali své auly, řešili nejrůznější spory a trestali viníky. V rodu Sajaků vládli bajové a manapové z rodu Kurmankožo. +
-  Pradědečka Adyla s jeho rodinou vysídlili do oblasti Orenburgu. Můj dědeček Ibrahim vyprávěl, jak přivezl otce z Orenburgu do Žumgalu – pěšky, občas se svezli vlakem, někdy si pronajali koně. +
-  Můj otec Žaanbaj se celý život nemohl dostat do strany. V letech 1955–56 studoval v pedagogickém institutu v Biškeku, ale ve druhém ročníku ho vyloučili, protože byl synem kulaka. Bylo to proto, že na institut chodil z Žumgalu jeden dopis za druhým, že to je syn zrádce. Otec místo toho dálkově vystudoval v 60. letech fyzikálně-matematický institut v Oši a celý život pracoval ve škole. Po absolvování institutu otce jmenovali ředitelem školy, ale za tři měsíce ho odvolali, protože byl bezpartijní. Otec říkal, že sedmadvacetkrát prošel komisí kvůli vstupu do strany. Zemřel v roce 1980, když mu bylo 51 let. Jeho prostřední bratr Mojdunbek celý život pásl krávy v kolchoze. Jako takového ho do strany přijali. Otcův mladší bratr Kurmanbek byl po škole přijatý na fyzikálně-matematickou fakultu Kyrgyzské státní univerzity a během roku byl ze studií vyloučen jako syn kulaka. Za rok Kurmanbek přestoupil na večerní oddělení politechnického institutu a přes den pracoval jako elektromontér v biškekském TEC (teplárna), kde také vstoupil do strany. Po ukončení institutu se Kurmanbek stal hlavním inženýrem správy Kyrgyzglavenergo, odkud ve věku 24 let přešel na funkci vedoucího hydroelektrárny v Čajeku, pak dělal vedoucího v bašinské hydroelektrárně (GES), potom v alamedeinské RES (okresní elektrická soustava), pak v čujské PES (přenosná elektrická soustava). Je zasloužilým energetikem republiky, teď je v důchodu. +
-  Druhý dědeček Musakožo měl jednoho syna Amankana – ten zemřel na frontě. I když bojoval čtyři roky ve válce, jeho jméno se nedostalo na seznam jmen, které byly v roce 1967 zveřejněny v Čajeku na památku obětí ve Velké vlastenecké válce, protože byl synem kulaka – nepřítele sovětské vlasti. Během čtyř let byl seznam rozšířen, ale Amankanovo jméno tam opět nezanesli. V roce 1984 byl v jeho rodné vesnici pomník účastníkům války, ale ani tady jeho jméno neuvedli. +
-  Na dopis mého otce Žaanbaje z roku 1967, ve kterém se ptal na svého bratra, odpověděl tehdejší velitel Turkestánského vojenského okruhu generál Ljašenko, že Musakožojev Amankan hrdinně zemřel u Kursku v roce 1944 a je tam i pohřben. Na základě tohoto dopisu se otec dotazoval na místním oddělení KGB, které bylo v Kočkoru. Z jejich dopisu jsme vyrozuměli, že Amankan Musakožojev sloužil v štrafbatě92. Proto vojenský komisariát nedával souhlas k uvedení jeho jména na pomníku padlým. +
-     +
-    Na povstání v roce 1916 je dobře vidět, jak je možné historické události různě interpretovat: +
-* Ve 20. letech se objevují dvě verze: +
-o Povstání vůbec nebylo zaměřené národnostně, jednalo se o boj jak místního (muslimského) obyvatelstva, tak i vykořisťovaných pracujících evropských národů proti vykořisťovatelům. +
-o Verze národnostní, kterou zastávali místní funkcionáři (Ryskulov, Abdrachmanov) – ruský rolník se stal ve Střední Asii nedobrovolně kolonizátorem, a proto se hněv místního obyvatelstva obrátil i proti němu.  +
-* Od 30. let se pod vlivem „teze o „bratrském svazku národů SSSR“ opět zdůrazňuje třídní boj a povstání se tedy měli účastnit utlačované společenské třídy společně. Později se používala fráze „národně-osvobozenecké hnutí“. +
-* Po rozpadu SSSR se objevilo výrazně nacionalistické hodnocení povstání a začal nový boj – tentokrát mezi místními nacionalistickými a ruskými historiky o „objektivní“ hodnocení povstání v roce 1916, které tak může být označováno jako [PK96] protiruské, nacionalistické, panturkické, panislámské, anebo dokonce vyvolané německými, tureckými, perskými, čínskými, případně jinými tajnými službami.93 Jeden z prezidentských kandidátů v Kyrgyzstánu požadoval po Rusku kompenzace pro kyrgyzský národ ve výši 100 miliard dolarů. +
-      +
-    Na základě dobových materiálů je možné ukázat, že situace místního muslimského obyvatelstva byla v tomto období špatná. Největším problémem byl zřejmě nedostatek půdy (zejména po Stolypinových reformách, kvůli kterým přišlo do Střední Asie mnoho migrantů), kterou získávali evropští přesídlenci na úkor místního obyvatelstva. Poslední kapkou do příslovečného poháru trpělivosti pak bylo povolávání místního obyvatelstva na budování zákopů v 1. světové válce. +
-    O spravedlivém boji (ať revolučním, nebo nerevolučním) ovšem nemůže být řeč ani náznakem – vraždící hordy místního obyvatelstva přepadávaly vesnice, ve kterých chyběli muži bojující na frontě, loupily a kradly nejen majetek, ale velice často i ženy a dívky. +
-    Trestné oddíly ruského vojska pak nepřišly vykonávat spravedlnost jen nad skutečnými viníky násilností, ale výkon spravedlnosti si často rovněž vykládaly po svém, což vyvolávalo další obrovské nespravedlnosti. +
-     Neuvažovalo se v kategoriích viník vers. nevinný, ale mnohem více v kategoriích Rus (případně příslušník jiných evropských národností) vers. „místní“ obyvatel. Povstalci rovněž vůbec neuvažovali v kategoriích vykořisťovatel vers. vykořisťovaný, jak se snažila dokazovat sovětská historiografie („řadové Rusy téměř všude, až na několik výjimek, povstalci nechávali na pokoji[PK97]“)94. +
-     +
- +
-  +
-Obrázek 21, 22, 23. Jeden z kyrgyzských památníků povstání r. 1916 (Boom, 2008) +
-  Zdroj: http://antipodean-wor.livejournal.com/468684.html +
-3.6. Usazování kyrgyzských kočovníků +
-    K usazování kočovníků na území dnešního Kyrgyzstánu docházelo (podobně jako v dalších turkestánských pasteveckých oblastech) už v carském období – zákon z roku 186795 stanovoval rozdělení kočovného obyvatelstva na volosti a auly (namísto rodových jednotek).[PK98]96 Tyto nové správní jednotky měly i vlastní samosprávu volenou na tři roky všemi, kdo měli hlasovací právo – kočovné obyvatelstvo mělo aulní a volostní sjezdy97, usedlé obyvatelstvo mělo vesnické schůze98.99 V 90. letech 20. století vznikala na jihu dnešního Kyrgyzstánu sídla s usedlým obyvatelstvem – kyštaky.100 +
-    Nově příchozí přesídlenci (kolonisté) získávali půdu, která byla součástí tzv. kolonizačního půdního fondu. Tento fond měl být tvořen „přebytečnou“ půdou – tedy tou, kterou místní obyvatelstvo nevyužívalo. Mohlo se však i stávat, že se jednalo o půdy velmi kvalitní, o které byl velký zájem. Podle některých údajů byl tento půdní fond vyčerpán již na konci 19. století, podle jiných bylo k dispozici velké množství půdy ještě ve století dvacátém, o čemž svědčí početně velice rozsáhlá kolonizace Západní Sibiře.101 +
-    Sovětská historiografie má na vznik kolonizačního půdního fondu jednoznačný názor: +
-     +
-   Kolonizační půdní fond byl vytvořen kvůli přímému okrádání místních rolníků. Došlo k hromadnému odsunu kyrgyzského obyvatelstva ze zimních pastvin.102[PK99] +
-     +
-    Je skutečností, že kočovníci od připojení Turkestánu k Rusku kočovali fakticky na státní půdě, kterou nevlastnili, ale jen využívali. Vytvořením půdního fondu se jim prostor pro kočování stále zmenšoval. +
-     +
-    Dokument z roku 1910 „Informace o hospodaření s půdou u Kyrgyzů v Sokulukské volosti Pišpeckého újezdu Semirečenské oblasti“103 ukazuje, jaké mohly být preference kyrgyzského obyvatelstva při jejich usazování – raději chtěli usídlit daleko od hlavní cesty, aby nemuseli podle zákona pohostinnosti hostit cestující: +
-     +
-  Při vytváření vesnic bylo Kyrgyzům nabídnuto umístit dvě vesnice poblíž poštovní cesty Taškent – Vernyj (dnešní kazašská Alma-Ata). To Kyrgyzové odmítli a prosili, aby vesnice dostaly přidělené pozemky dále od hlavního tahu, navzdory všem výhodám, které by Kyrgyzové mohli využívat: u silnice by mohli prodávat své produkty projíždějícím povozům i cestujícím lidem. Odmítnutí vytvoření vesnic u cesty se později ukázalo jako mimořádně originální – důvodem byly staré a silné tradice pohostinství u Kyrgyzů, podle kterých nikdo nemá právo odmítnout cestujícím bezplatné přístřeší a jídlo. Pokud by (podle Kyrgyzů) někdo stále porušoval zásady pohostinství, pak by nejen ztratil úctu v očích přátel a příbuzných, ale dokonce by se mohl dostat až k místnímu soudu. +
-  Proto Kyrgyzové uvažovali, že když budou bydlet u silnice, kde kolem projíždí stovky lidí, pak budou všichni, a zejména manapové, u nich zastavovat a žádat o jídlo zdarma. Pokud by přesto platili, pak to bude od Kyrgyzů hřích, že berou peníze na jídlo. +
-     +
-    Čistý nomádismus (kde kočovníci nemohou o žádném místě říci, že jsou „doma“) se ve Střední Asii nevyskytoval už dávno – kočovníci, i když většinou neměli stabilní domy, ale jen jurty, měli svá místa pro jarní, letní, podzimní a zimní pastviny. +
- +
-Obrázek 24. V kyrgyzském ajlu (B. V. Smirnov, 1903)[PK100] +
-Zdroj: http://frunze-bishkek.kg/sites/default/files/?????? ??????????.pdf +
- +
-    Na území dnešního Kyrgyzstánu byla trasa kočování podle schématu: zima – zimoviště v ajlech, oblastech, kde pravidelně napadlo nejméně sněhu a nejdříve sešel. Na jaře v závislosti na tání sněhu se pastevci se svými stády přesouvali stále výše do hor, kde trávili léto. Na jarních pastvinách (kokteu) se kočovníci obyčejně dlouho nezdrželi a brzy se vydávali stále výše do hor na letní pastviny – džajla. Přes horské průsmyky na druhou stranu hor už ovšem kočovali jen nejbohatší pastevci, chudí se museli spokojit s pastvou na jedné straně horského hřebenu. Cesta zpět se považovala za obtížnější, protože oblasti kolem průsmyku už bývaly zaváté sněhem. Když bylo kočování snazší, vydávali se pastevci na zpáteční cestu až v říjnu nebo začátkem listopadu, aby přečkali zimu zase v údolí ve svém zimovišti. +
-    Ačkoli se Kyrgyzové v některých oblastech zabývali obilnářstvím, rozhodující byl vždy pastevní chov dobytka. Usedlý způsob života spojený s pěstováním obilí byl spíše výjimkou. Dokonce i nejchudší obyvatelé, v jejichž vlastnictví nebyl jediný kus dobytka a nepotřebovali tedy kočovat a hledat pastviny, měli rovněž svá letní a zimní stanoviště, kde vypomáhali bohatším členům rodu. +
-     +
-    G. Gins si při své cestě po Semirečenské oblasti v roce 1913 všímá, jak se Kyrgyzové (i Kazaši) začínají postupně usazovat a zároveň přejímají ruské vlivy – jak pozitivní, tak i negativní. +
-     +
-  Nový život a nové vlivy se na Kyrgyzech projevily významně. Stále více si zvykají na usedlý způsob života, stále více jsou vázáni na zemědělství a mění své návyky. Učí se prodávat produkty své práce, a koupit to, co dříve dělali sami, zvyk pohostinství začíná mizet, protože je výhodnější mít hostinec, kde je pohostinství doprovázeno účtem. Nepohodlné oblečení nahrazují běžným oblekem, potřebné nástroje nakupují – pohodlněji a levně.[PK101] +
-  Muslimští Kyrgyzové se ale učí u ruským neřestem – pít, kouřit se už naučili dávno.[PK102]104 +
-     +
-    Kyrgyzové, kteří pěstovali obilí, v některých případech rovněž kočovali, ale délka trasy byla velmi omezená, nebo se jednalo jen o každodenní vyhánění skotu na pastvu. Přechod k usedlému způsobu života býval často spojen s tím, že hospodář z nejrůznějších důvodů přišel o svůj dobytek. +
-     +
-    Přestože ruská kolonizace na území dnešního Kyrgyzstánu v průběhu 19. století urychlila proces přechodu k usedlému životu, stále podle statistik z r. 1914 pouze 21 772 kyrgyzských rodin (22 %) z 98 840 žilo usedlým způsobem života.105 +
-     +
-    Po převzetí moci bolševiky začalo docházet k velice silnému tlaku na změnu života dosavadních kočovníků. Kočovnému způsobu života byl vyhlášen boj – za hesly o dobrovolnosti se ovšem často skrývala naprosto odlišná skutečnost, protože rozhodně ne všichni kočovníci chtěli svůj dosavadní způsob života opustit. +
- +
-Zesílil tlak kyrgyzské populace na usedlý způsob života, protože kočovný život bránil jejímu kulturnímu růstu a hospodářskému rozvoji. Kyrgyzové v Kyzyl-Tujevské volosti, kde se nacházelo více než 100 kibitek, psali: „Nechceme vést kočovný život, a přejeme si žít usedlým způsobem života, proto prosíme, abyste nás převedli k usedlému životu a přidělili nám půdu.“ 106[PK103] +
-Obyvatelé Kolgutinské volosti, kde bylo 90 kibitek, psali: „Přejeme si žít usedle a prosíme, abyste nás usídlili ve vesnici Malo-Archangelském.107 [PK104] +
-Újezdní ispolkom poslal představitele z oddělení národnostních otázek a odborníky ze zemědělského oddělení do kyrgyzských volostí, kde projevili přání přejít k usedlému životu; dostali přidělenou zemědělskou půdu – ornou, louky a pastviny, protože se počítalo s tím, že Kyrgyzové se budou kromě rostlinné výroby zabývat i chovem skotu. Byla jim poskytována pomoc prostřednictvím zemědělského inventáře a peněz. 108 109[PK105] +
-     +
-    Boj bolševiků s „přežitky“ měl skokový charakter a přecházel od ideologických agitací k praktickým represím. Tento boj se nazýval různě: třídní rozvrstvení společnosti, likvidace baj-manapského a kulackého uspořádání, nacionalismus a také industrializace, kolektivizace, kulturní revoluce, atd. Především se však jednalo o radikální změnu tradičního společenského uspořádání a společenských vztahů.[PK106] +
-     +
-První etapa usazování ve 20. letech zahrnuje období od ustavení Sovětské vlády v Kirgizii do začátku plošné kolektivizace. Nejprve značné množství kočovných hospodářství usadilo během uskutečňování půdní a vodní reformy v letech 1921–1922. Velká část chudých kočovníků dostala od státu příděly půdy a zemědělský inventář, který byl zkonfiskovaný přesídlencům-kulakům a feudálům. Rovněž dostali domy s hospodářskými budovami.[PK107]110 +
-     +
-    Poskytování všemožné podpory ze strany státu kyrgyzským kočovníkům může budit dojem příkladné péče, ale je třeba ukázat i druhou stranu mince, protože se při této „péči“ bralo z cizího – zmiňovaný konfiskovaný majetek byl v mnoha případech odebírán i těm, kteří se o něj jednoznačně zasloužili vlastní prací. +
-    Rovněž rozdávání cizího majetku nebylo vždy zcela účinné, což popisuje jeden z rozkulačených Abdraj (též s. 112): Sovětská vlády bohatým lidem vzala koně a arby (povozy) a rozdala je chudým. Ti je hned prodali, aby dostali peníze a zase zůstali bez transportu. Jiný příklad (též s. 127) ukazuje na nespravedlnost, když si ruský přesídlenec postavil domy, které musel dát kočovným Kyrgyzům, a sám byl deportován. +
-4. Sovětský Turkestán +
-4.1. Rok 1917 +
-    Za hlavní přelom v získávání moci bolševiky je oprávněně považována Říjnová revoluce v ruském Petrohradě v roce 1917. Již velice brzo po jejím vypuknutí se komunistická revoluce rychle šířila do všech částí Ruska. Vytváření sovětů je ovšem už záležitostí po první revoluci v roce 1905 (viz s. 58) – tyto sověty plnily funkci spíše stavovských organizací (sověty pracujících, vojenské sověty, sověty železničářů…). Vznik těchto sovětů neměl žádnou zákonnou úpravu, ale přesto se sověty stávaly poměrně vlivnými spolky. Později začal hlavní stratég bolševické revoluce Lenin považovat systém sovětů za základ nového typu státu. +
-     +
-        Poprvé na světě je vláda státu vytvořena u nás v Rusku takovým způsobem, že jenom pracující a rolníci, bez vykořisťovatelů, vytváří masové organizace – Sověty, a těmto Sovětům se předává všechna moc ve státě. +
-    V. I. Lenin, Co je to Sovětská vláda [PK108] +
-     +
-    Únorová revoluce v roku 1917, po které abdikoval ruský car, a Rusko se stalo republikou, měla samozřejmě ohlas i ve Střední Asii. +
-    Takto vnímal únorovou revoluci patnáctiletý student gymnázia v Pišpeku: +
-     +
-  Únorová revoluce, svržení cara, svoboda. Pryč s písmenem jať111, s latinou i řečtinou! Pryč s církví! Do kamen s katechismem! Dostali jsme tedy práva. V čem spočívaly? To nám příliš jasné nebylo. Náš zástupce zasedal v sovětu pedagogů, což dávalo určitou možnost mít vliv na jeho rozhodování. [PK109] +
-  Často bylo slyšet: Co teď bude? Vrátí se zase car? +
-  Od nejrůznějšího množství názorů by mohla rozbolet hlava…112 +
-     [PK110] +
-    Ve Střední Asii také došlo pod vlivem Únorové revoluce k revolučním bojům ještě před ruskou Říjnovou revolucí. V Taškentu byl založen úplně první turkestánský sovět pracujících již 2. března 1917. K tomuto sovětu se postupně připojovaly další sověty – vojenských zástupců a rolnických zástupců. Během října a listopadu 1917 násilně převzali moc leví eseři a bolševici a 1. (14.) listopadu 1917 už telegrafoval taškentský sovět všem místním sovětů Turkestánského kraje: +
-    „Všechnu vládu přijal Sovět. Vezměte moc do svých rukou[PK111].“ +
-    Po vítězství bolševiků v taškentském povstání se začala sovětská moc ustavovat nejprve v jižních částech dnešního Kyrgyzstánu – prvními oblastmi s vládou sovětů byla Suljukta a Kyzyl-Kija. Místní sověty byly velmi dobře organizovány, měly dobré kontakty s Moskvou, Petrohradem i Taškentem. Na jaře roku 1918 už byly ustavené sověty ve všech místních volostech, aulech i kišlacích. +
-    Téměř ve stejnou dobu, kdy zvítězila sovětská vláda na jihu dnešního Kyrgyzstánu, došlo k ustavení sovětské vlasti i v Talaském údolí, které patřilo do Aulie-Atinského újezdu Syr-Darjinské oblasti. 1. prosince 1917 se v Aulie-Atě konal první sjezd sovětů. +
-    Území dnešního severního Kyrgyzstánu ovšem patřilo z větší části (společně s částí území dnešního Kazachstánu) do Semirečenské oblasti, která se řadila mezi odlehlé okrajové oblasti Turkestánu. Semirečenská oblast nebyla s vnějším světem propojena ani železnicí (železniční stanice byla postavena v Alma-Atě až v roce 1930). Pro svou odlehlost se stávala cílem „kontrarevolucionářů“ (důstojníků, junkerů113, vyšších úředníků, představitelů nekomunistických stran) z více exponovaných míst Ruska. +
-    V oblastním městě Verném (Alma-Ata) tak působili ještě poměrně dlouhou dobu po Říjnové revoluci představitelé Prozatímní vlády – později držel faktickou moc Orest Avenirovič Škapskij, který se prohlásil za jediného představitele Prozatímní vlády v Turkestánu a vojenský komisař Turkestánského okrugu V. G. Ivanov, kteří svržení Prozatímní vlády neuznali. V Semirečenské oblasti se zformovala celá řada vojenských útvarů i za pomoci kozáků. +
-4.2. Občanská válka +
-    Revoluční události (bolševická Říjnová revoluce) v ruském Petrohradě v roce 1917 nezpůsobily jen převzetí moci bolševiky, ale zároveň je toto datum považováno za začátek občanské války v Rusku. +
-    V první fázi občanské války zhruba do října 1918 probíhalo především formování ozbrojených sil hlavních znepřátelených stran – bolševické dělnicko-rolnické Rudé armády (tzv. rudí) a přívrženci Bílého hnutí (tzv. bílí). Bílé hnutí nebylo příliš stejnorodé – zahrnovalo jak umírněné socialisty a republikány, tak i monarchisty, kteří chtěli obnovit carskou vládu. To, co spojovalo bílé, byl odpor proti bolševické ideologii a jejím nositelům. Vrchním vojenským velitelem bílých se stal admirál A. V. Kolčak. Výraznou podporu měli bílí v kozácích. Kozáci114 tvořili velice svébytnou skupinu (někdy označovanou i jako samostatný národ, přestože byli tvořeni Rusy, Ukrajinci, Tatary, Kalmyky, Burjaty, Baškiry) – v carské době měli mnohá privilegia kvůli své povinnosti stálé vojenské služby. +
-    Kromě dvou hlavních stran se bojů v ruské občanské válce účastnilo i velké množství dalších skupin – například nacionalistické skupiny na Ukrajině, severním Kavkazu, nebo tzv. basmačské hnutí ve Střední Asii. Pro bolševiky měly všechny strany konfliktu, které bojovaly proti Rudé armádě, jednotné označení – kontrarevolucionáři. +
-    Ve druhé fázi občanské války (do roku 1920) se odehrálo nejvíce významných bojů. Zároveň se v této fázi stále méně uplatňují zahraniční vojáci, kteří na území Ruska působili z doby 1. světové války. +
-    Třetí fáze (do roku 1922) už byla ve znamení konečného postupu bolševických vojsk – boje se už odehrávaly spíše v okrajových oblastech Ruska (včetně Střední Asie). +
-     +
-    Přestože situace při bojích v občanské válce ve Střední Asii nebyla vůbec černobílá, sovětští historici popisují kontrarevuluci na území dnešního Kyrgyzstánu opět z hlediska třídního boje – proti sovětské vládě vystupují podle jejich pohledu pouze vykořisťovatelé: +
-     +
-[PK112]Kromě vojenských jednotek se kontrarevoluce opírala o ruské kulaky, kteří byli usazeni na bohatých úrodných pozemcích kolem jezera Issyk-Kul[PK113], v Čujské nížině a na dalších místech. Kulaci měli vlastní organizaci – „Svaz rolníků“ (???? ???????? / Sojuz krest'jan). Kyrgyzští a kazaští bajové a manapové a buržoazní inteligence se se spojili do kontrarevoluční strany Alaš, muslimští obchodníci žijící ve městech také vytvořili protinárodní svazy – Šuroi-Islamija / ?????-??????? a Ittifoki / ????????.115 +
-     +
-    Sovětský Turkestán si v mnoha ohledech žil vlastním životem a boje zde probíhaly na několika bojových liniích, z nichž každá byla velice odlišná. +
-4.2.1. Buchara a Chiva +
-    Buchara a Chiva byly státy, které sice přímo pod ruskou vládu nepatřily, ale bolševici je rozhodně ve svém hledáčku měli. Vládcové Buchary i Chivy podepsali s carským Ruskem dohody, na základě kterých uznávali ruský protektorát a odváděli Rusku daně, umožňovali stavět přes své území ruské železnice, ale poddaní museli dodržovat středověké zákony. Jakmile vypukla bolševická revoluce, objevily se i v Buchaře a Chivě panislámské strany mladobucharců a mladochivinců, z nichž nejradikálnější členové chtěli založit islámskou republiku. Strany ovšem působily ilegálně – za členství hrozily popravy včetně narážení na kůl. +
-    Taškentská vláda chtěla prostřednictvím těchto ilegálních hnutí zakládat komunistické strany. Nebylo to tak obtížné, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože přes Bucharský emirát vedla železnice, podél které byly postavené vesnice vyňaté z bucharské správy a kde byla sovětská vláda – Nová Buchara (Kagan), Nový Čardžou (Čardžou), Termez (Kerki). Jeden z mladobucharských vůdců F. G. Chodžajev116 jezdil do Moskvy a přesvědčil sovnarkom, aby poslal do Buchary několik tisíc vojáků. Emír souhlasil s kapitulací, ale když přijeli do Buchary vyjednávači ze sovnarkomu, přikázal je rozsekat na kousky. Vůdcové jentaktak uprchli a „revolučně naladění“ rolníci pronásledovali a proklínali „nevěřící“. +
-    Chiva díky své odlehlosti a ochranou Karakumské a Kyzylkumské pouště a bažin podél Amudarji se do revolučního dění příliš nezapojovala. Na prvním místě měla jiné problémy – chán Džunaid svrhl chána Asfandiara, příbuzného a přítele bucharského emíra a na trůn dosadil jeho neplnoletého bratra Saida Abdulla chána; reálně však vládl Džunaid. +
-     +
-    Na konci roku 1918 poslal admirál Kolčak na jih dva vojenské oddíly pod vedením kapitánů Ušakova a Vinogradova, kterým se podařilo rozehnat sovětskou vládu v Semipalatinské oblasti a posunout se k Semirečenské oblasti.  +
- +
-Mapa 10. Semirečenská oblast v roce 1919. +
-    Kolčakovci zaútočili na Sergiopol (dnešní Ajaguz), část obránců pobili, některé zajali a asi 300 lidí uprchlo do hor. Po tomto vítězství opět povstali semirečenští kozáci, jejichž vojáci se začali vracet z Číny a zapojovali se do bojů. Vinogradov při pronásledování rudoarmějců prošel předhůřím Tarbagatajských hor, ale byl napaden oddílem rudoarmějců pod velením Mamontova. V bitvě byl zabitý Vinogradov i Mamontov. Z Verného (Alma-Ata) začaly postupovat nové krasnoarmějské síly pod vedením Petrenka, kteří dobili zpátky část pozic – bělogvardějcům zůstal Lepsinský újezd. Zhruba 30 000 místních rolníků, kteří se obávali kozáků a ještě více Kyrgyzů, které nedávno zabíjeli, uprchli do vesnice Čerkasskoje, kde se opevnili.117 +
-    Osada Čerkasskoje byla dobyta atamanem Sibiřského kozáckého vojska, velitelem Semirečenské samostatné armády, generálmajorem Anněnkovem118. +
-     +
-    Zprávy o dobytí Čerkasskoje jsou velice emotivní a i názory na tuto událost se velice odlišují podle toho, která strana o nich informuje (prosovětská versus protisovětská). +
-     +
-Sovětský popis. Opilá nezřízená banda… začala beztrestně bít rolníky, znásilňovat ženy a dívky, krást majetek a zabíjet lidi bez ohledu na pohlaví a věk, ale ne jen obyčejně zabíjet, ale jak řekl svědek Dovbnja, tito bandité zabíjeli postupně: odřízli ruku, nohu, pak rozřízli břicho a tak dále. Když se vloupali do selské chatrče, tak annenkovci, podle svědka Turčinova, bodákem vzali dítě z kolébky a vhodili je do rozpálené pece. +
-  Rolníci vytrvale bojovali proti útokům banditů několik měsíců. A teprve po třetím útoku zahájeném Annenkovem 14. července 1919, lidé v obci Čerkasskoje kvůli hladu, kurdějím, tyfu museli složit své zbraně. Po dobytí Čerkasskoje v něm anněnkovci zlikvidovali 2000 lidí, v obci Kolpakovka více než 700 lidí, v obci Podgornoje 200 osob. Vesnice Antonovka byla srovnána se zemí. V obci Kara-Bulak Uč-Aralské volosti byli pozabíjeni všichni muži.119 +
-     +
-Popis událostí podle místních obyvatel.[PK114] Jednou v létě jsem v Antonovce seděla na lavičce u aryku s prababičkou (matkou maminčina nevlastního otce). Mně bylo asi osm, a prababičce něco přes osmdesát let. Poslední roky před smrtí mi prababička často vyprávěla o svém dětství, svých bratrech, o otci, kteří žili v Petropavlovském. Vyprávěla, jak její otec vozil vzorky látek, šály a šátky z Číny, jak jezdili prodávat jablka, mouku, med do Lepsinsku. +
-  Pak babička vyprávěla, že přišla nějaká horda, jméno velitele si už nepamatuji a brali lidem schované potraviny. Po vpádu té bandy otec s bratry a dalšími vesničany šel k atamanu Anenkovi a z vesnice vyhnali tlupu rudých. Já jsem z toho byla zmatená: „Babičko Dunjo, vždyť rudí byli přece dobří, pomáhali lidem a chránili je! Nepleteš si to? Jakpak můžeš rudé nazývat bandity?“ Babička jako by mě neslyšela a pokračovala: „Tráva v tom roce vyrostla pěkná, šťavnatá. Bylo nutné sklidit seno. Mužici požádali atamana, aby mohli kosit trávu. Ta banda byla daleko. Můj otec pak přišel domů na jídlo a na nocleh. Před svítáním přišel soused a vzal s sebou mého otce. Z vesnice odcházeli k atamanovi tajně, přes zahrady. Pak začala vřava. Banda v noci náhle napadla mužiky, kteří sekali trávu.“ +
-  Potom babička vyprávěla, jak ataman vtrhnul do vesnice, a vyháněl rudé. A pak se jim podařilo dostat ven z jámy těla mrtvých, která tam naházeli rudí. Prababička, které tenkrát bylo 12 nebo 13 let, pomáhala otci hledat a vytahovat těla bratrů. Těla byla zohavena, s uříznutýma rukama, nohama, nosy, ušima a rty. Mrtvolu nejmladšího bratra, ještě chlapce, našli podle toho, že měl šest prstů na noze. Někoho našli podle mateřských znamének nebo dalších znaků. Někdo našel ucho svého příbuzného podle zvláštního znamení, ale dlouho nemohl najít tělo, které bylo surově znetvořeno. +
-  „Babičko, takže za koho bojoval ataman Anenkov, za rudé nebo bílé? Byl to dobrý nebo špatný člověk?“ Babička se podívala do dálky, po vrásčitém obličeji jí tekly slzy, ale zdálo se, že je neviděla a necítila. „Antikristi zabili otce a bratry.“120 +
- +
-    Na jaře roku 1919 přiletěl z Taškentu do Sedmiříčí pilot Šavrov. Založil zde frontový Revoluční vojenskou radu (RVS)121 a začal rychle přetvářet různorodé oddíly v pluky. Zatkl místního odbojného vůdce Kalašnikova, ale jeho spolubojovníci ho osvobodili a zabili samotného Šavrova (později byl neznámými útočníky zabitý i Kalašnikov).122 +
-    Na severu, pod Aktjubinskem, probíhala nepřetržitá válka s uralskými kozáky. V Taškentu probíhaly boje a nejrůznější šarvátky za stálého hašteření dvou vládních orgánů: +
-     +
-* ruského Turkestánského CIK (Ústředního výkonného výboru) se Sovnarkomem a +
-* „místního“ – Muslimský sekretariát Ruské komunistické strany bolševiků (Musul'manskoje bjuro / ????????????? ???? ) RKP(b). +
-     +
-    V noci na 19. ledna 1919 vypuklo v Taškentu povstání vojenského komisariátu (vojenkom / ???????) vedené bývalým praporčíkem Osipovem. O příčinách tohoto povstání je možné se teď pouze dohadovat, protože k dispozici jsou jen mizivé zmínky v sovětských pramenech. Mohlo jít o pokus o převrat, snahu o svržení sovětské vlády… Povstalci zastřelili předsedu Turkestánského CIK Votinceva, předsedu Sovnarkomu Figelského a ještě 12 dalších vedoucích osobností. Povstání zachvátilo téměř celé město, ale při útoku na taškenstkou pevnost se povstalci setkali se silným odporem rudogvardějců v čele s velitelem Bělovem a byli poraženi. Bělov začal čistit město a do 21. po několika potyčkách se rebelové začali rozcházet. Osipov se svými lidmi odešel do Fergany. +
-    Ve Ferganě bylo rušno i bez něho. Basmačům velel představitel „Kokandské autonomie“ Irgaš. Pak se objevil kur-baši Kurširmat, který se sám prohlásil „nejvyšším vůdcem muslimské armády“, a začal bojovat proti všem nevěřícím, rudým i bílým. Vzbouřil se Madamin-bek, velitel policie v Margelanském újezdu, který se s oddílem svých policistů přidal k Irgašovi, ale později se od něj odtrhl a vytvořil vlastní „muslimskou lidovou armádu“. Do své armády přijímal i Rusy, v jeho štábu sloužili bývalí důstojníci. Madamin-bek byl zřejmě nejrozumnější a nejschopnější ze všech basmačů. Admirál Kolčak, když se dozvěděl o jeho úspěších, tak se ho snažil přemluvit, aby bojoval na straně bílých. +
-    V Džalalabádském rajonu vzpouře ruských rolníků proti prodrazvjorstce123 a dalším radostem válečného komunismu velel úředník Monstrov. Jeho rolnická armáda uzavřela spojenectví s Madamin-bekem. V celém Ferganském údolí tak vládly nejrůznější protisovětské nebo protiruské síly, které popisuje Valerij Ulejev: +
-     +
-Valerij Ulejev.124 Chaos, který panoval v Turkestánu v těchto neveselých dobách, je možné částečně pochopit na základě údajů o džalalabádské Rolnické Armádě (Krest'janskaja armija / ???????????? ?????) pod velením Konstantina Ivanoviče Monstrova. Jeho armádě, která bojovala společně s vlivnými basmači, se téměř podařilo vytěsnit Rudou armádu z Ferganské nížiny. +
-  Rudá armáda byla dobře organizovaná i vyzbrojená, a proto s ní v období občanské války mohly úspěšně bojovat podobně kvalitní vojenská uskupení. Jednotlivá povstání na vesnicích nebo ve městech proti rudým byla v naprosté většině případů neúspěšná. Dobrou organizaci měla pouze kozácká vojska, nebo vojska pod velením bývalých důstojníků. Rolnická armáda ve Ferganě byla v tomto ohledu výjimečná – několik velkých měst od bolševiků osvobodili prostí rolníci-přesídlenci, především ukrajinského původu. +
-  U nás na jihu Kirgizie kozáci nikdy nebyli, pouze v roce 1876 v Oši po dobití Kokandského chanátu, a to bylo všechno. A tady po Stolypinových reformách žili samí Ukrajinci. Množství vesnic, které se považovaly za ruské, osídlili právě Ukrajinci. V naší zemi kozáci nežili, tady byli ukrajinští rolníci. [PK115] +
-  Monstrov pocházel z první vlny přesídlenců, kteří se usídlili na kraji kišlaku Džalalabád ve druhé polovině 19. století. Byl úředníkem, ale před válkou v roce 1914 se stal jedním z nejbohatších lidí v Džalalabádu, který v té době už měl status města. Tajemství jeho úspěchu spočívalo v tom, že od místních bajů a manapů odkoupil neobdělávanou zemědělskou půdu. +
-  V roce 1917 ve městě Džalal-Abadu žilo 5 tisíc lidí. 29. prosince, na konci roku, je založen výbor veřejné bezpečnosti, do kterého bylo zapojeno 10 lidí. V lednu 1918 je tento orgán transformován do revolučního výboru. Místo svrženého volostního starosty je dosazený vojenský komisař, pod nějž spadá ozbrojený dobrovolnický oddíl o počtu 15 osob, skládající se z místních obyvatel. Tento oddíl se stane základem městské milice a okamžitě začne působit jako „ochrana osobní a majetkové bezpečnosti občanů“ a je vydržovaný z prostředků místního obyvatelstva.[PK116] +
-  Jakmile se dostali k moci bolševici, vypukly nepokoje. Začalo drancování kostelů, znárodňovala se místa, kde probíhaly trhy. Bývalí carští úředníci byli pronásledováni kvůli podezření ze sympatií k bělogvardějcům. Do vězení se dostávaly celé rodiny. +
-  Na začátku listopadu přichází džalalabádské posádce na pomoc oddíl Rudé armády. V tomto období se zároveň začíná formovat tzv. Rolnická armáda[PK117], jejímuž štábu v Džalalabádu velí K. I. Monstrov. Podle oficiální sovětské historiografie do této armády pronikají bělogvardějští důstojníci, kterým velí Kolčakovova sibiřská armáda a kteří vyprovokují rolníky, aby povstali proti sovětské vládě. +
-  Armáda je zformována především z místních přesídlenců, tedy „Evropanů“.  Monstrov využil toho, že na území Ferganské oblasti se bolševikům nepodařila rozsáhlá mobilizace přesídlenců do Rudé armády. Rolnická armáda ovšem oficiálně součástí Rudé armády je, přestože má mnohé odlišnosti – v armádě nejsou stranické a politické skupiny, Monstrov zachoval i nošení výložek, což bylo v Rudé armádě považováno jako přežitek carského režimu. Přesto dostávala tato armáda od Rudé armády výzbroj, munici i žold, ale už na začátku roku 1919 dochází k neshodám. +
-  Monstrov postupně nachází společnou řeč s vůdcem basmačů Madamin-bekem a domlouvají společný postup proti bolševikům. Basmači se zavázali nenapadat vesnice a už v létě 1919 začínají společné boje basmačů a Rolnické armády proti Rudé armádě. Basmači a Rolnická armáda dobývají města Uzgen a Oš a vyhlašují tam vládu vrchního velitele Ruského státu admirála Kolčaka[PK118]. Začíná vracení půd statkářům a bijům (kteří ovšem už tento dar nové vlády nestačili přijmout), původní vlastníci dostávají zpět své budovy. Mizí revoluční vojenské sověty (revvojensovety[PK119]) a na stranu Monstrova a Madamin-beka se přidává i pohraniční služba v Gulče. Začíná útok na Andižan, kde se nachází štáb velení Rudé armády v ošsko-andižanské části. +
-  Obležení Andižanu trvalo od 10. do 24. září, pak ale události nabraly rychlý spád, který popisuje V. F. Trunov: +
-     +
-26. 9. Po krátkém boji Rudá armáda osvobodila Oš, posádka Rolnické armády se rozutekla, když se přiblížila Rudá armáda. Nad bývalou rezidencí turkestánského generálního gubernátorství byla vyvěšena revoluční rudá vlajka.[PK120] +
-28. 9. Prakticky bez boje byl osvobozen Uzgen +
-29. 9.  Po dlouhém boji byl osvobozen Džalalabád. +
-     +
-  Větší část Rolnické armády se rozprchla do svých domovů, část uprchla s Monstrovem a Madamin-bekem do kyrgyzských hor, kde byla 22. října 1919 vytvořena Dočasná ferganská vláda[PK121]. Monstrov se ale 17. ledna 1920 vrací se zbytky armády do Džalalabádu, kde se vzdává bolševikům výměnou za amnestii pro své vojáky a jejich rodiny. Přesto je odsouzen a v únoru 1920 popraven. +
-  Madamin-bek přešel na stranu sovětské vlády a jeho armáda se později stala součástí Rudé armády – někdy se v této souvislosti objevuje pojem rudí basmači.125 +
-     +
-    Dlouhou dobu ovšem jako rudý basmač Madamin-bek nebojoval – 14. května 1920 mu bojovník Chal-Chodža z jiné skupiny basmačů, která ho považovala za zrádce, uřízl hlavu. Tentýž den byl ovšem i Chal-Chodža zavražděn členy jiné spoupeřící basmačské skupiny.126 +
-    Pokud provedeme rekapitulaci, pak vyplývá jediné – nikdo si nemohl být jistý vůbec ničím – během chvíle byli ze spojenců nepřátelé a z nepřátel spojenci: +
-* Monstrov zakládá Rolnickou armádu, aby se rolníci mohli bránit basmačům – je spojencem Rudé armády.  +
-* Po čase se domlouvá s basmačským vůdcem Madamin-bekem a společně bojují proti Rudé armádě. +
-* Když jsou poraženi, basmačský vůdce se přidává k Rudé armádě. +
-* Jiní basmači vidí v Madamin-bekovi zrádce a uříznou mu hlavu. +
-* Tentýž den je Madamin-bekův vrah zavražděn jiným basmačem. +
- +
- +
-Obrázek 30. Přehlídka vojska Madamin-beka, kterou provádí M. V. Frunze. +
-Zdroj: <http://turan.info/forum/showthread.php?p=105684>+
- +
-Obrázek 31. Poprava ferganských basmačů (1924). +
-Zdroj: <http://www.ljplus.ru/img4/z/a/zaointeco/rasstrel_basmachej_24.jpg>+
-     +
-N. D. Golub[PK122].127 V době, kdy zvítězila Únorová revoluce, byl Pišpecký újezd ve velmi těžké situaci. Hlavní odvětví ekonomiky – zemědělství a pastevectví – se nacházelo v důsledku kolonizátorské politiky carského Ruska ve velmi těžké situaci. Zemědělství hodně utrpělo během povstání v roce 1916. Během něj a při hromadných útěcích do Číny ztratil kyrgyzský národ většinu svého majetku – skotu. V podobné situaci byli i ruští přesídlenci – rolníci a nádeníci, z nichž většina neměla půdu, a některé ruské vesnice také velmi utrpěly během povstání. +
-  Drobná domácí výroba ve městě i v celém újezdu byla v úpadku, pracující bojovali s krizí i drahotou. +
-  Na začátku března 1917 se stalo známým, že zvítězila Únorová buržoazně-demokratická revoluce v Petrohradě. 10. a 11. března se na pišpeckém náměstí konalo shromáždění. Zazněla zpráva o abdikaci cara Mikuláše II., o demokratické svobodě. +
-  V souvislosti s tím, že byly stále častější vystoupení proti Prozatímní vládě a sílilo nespokojení obyvatelstva, přijala městská Duma v červenci 1917 usnesení o založení Výboru veřejné bezpečnosti (??????? ???????????? ????????????). +
-  Přibližně v listopadu 1917 se v Pišpeku sešlo kolem 300 vojáků z fronty, z nichž byla část z Pišpeckého, Prževalského nebo i dalších újezdů. V této době začalo mezi zástupci Sovětu velké vření – vojenští zástupci se sblížili se zástupci pracujících mas a společně požadovali, aby byla veškerá vláda předána Sovětům a aby se navázala spolupráce s Taškentem. +
-  Bolševická skupina se v Pišpeku spojila kolem starého revolucionáře-bolševika A. I. Ivanicyna. Jejich agitace způsobovala bolševizaci pracujících mas. +
-  V říjnu a listopadu 1917 začali bolševici otevřeně vystupovat proti Prozatímní vládě. Podzemní skupina bolševiků kolem nevelké skupiny komunistů (Ivanicyn, Merkun, Švec-Bazarnyj, Bigel') měla podporu ze strany pracujících mas všech národností. +
-     +
-G. I. Švec-Bazarnyj. Když jsem na konci července přijel do Pišpeku, bylo celé město plné kozáků – vojáci byli ubytovaní ve všech velkých kupeckých a veřejných budovách. +
-  V říjnu 1917 jsme už měli vytvořenou skupinu nadějných soudruhů, s kterými po říjnovém převratu v Taškentu začali projednávat plány na ustavení sovětské vlády v Pišpeku.[PK123] +
-  Pišpek byl ovšem podřízen Vernému (Alma-Ata) a plnil příkazy Prozatímní vlády, kterou tam zastupoval Škapský a Ivanov.[PK124] +
-  Mezi kulackou částí obyvatelstva měla největší vliv strana eser[PK125]ů.  +
-     +
-     +
-Obrázek 25. G. I. Švec-Bazarnyj – první předseda pišpekského sovětu[PK126]. +
-Převzato z: ŽANTUAROV, S. B. Graždanskaja vojna v Kirgizii. Frunze: Izdatěl'stvo Akaděmii nauk Kirgizskoj SSR, 1963. +
-     +
-N. D. Golub[PK127].128 1.(14.) ledna 1918 se konalo zasedání Sovětu, na kterém se rozhořel ostrý boj. Menševici a eseři požadovali připojení k bělogvardějské129 Sibiřské vládě.  +
-  Zástupci z bolševické skupiny požadovali okamžité připojení k Taškentu a Petrohradu, kde se ustavila sovětská vláda. Tento návrh podporovali pracující. Zasedání zvolilo nové složení Sovětu. +
-  Po svržení Prozatímní vlády se strana eserů a menševiků začala rozpadat. Část bývalých eserů se připojila k sovětské vládě a část odešla ke kontrarevoluci, začala organizovat povstání a spiknutí proti Sovětům. Menševici měli malý vliv a rychle zmizeli ze scény. Zato strana bolševiků rostla a sílila každým dnem. Její vůdce, A. I. Ivanicyn působil dříve v různých sociálně-demokratických skupinách a byl seznámený s ilegální marxistickou literaturou. (…) +
-     +
-    K ustavení sovětské vlády v Pišpeckém újezdu došlo během ledna a února 1918, v dubnu byly vytvořené sověty v Narynu a v květnu a červnu v Prževalsku, takže v polovině roku 1918 bylo téměř celé území dnešního Kyrgyzstánu pod vládou sovětů. +
-    V srpnu 1918 se konalo v Pišpeku druhé zasedání Sovětů v budově kina Edison. Bolševici se snažili vytěsnit ostatní strany z vedení sovětu a odvolávali se na to, že je třeba skoncovat s rozdvojeností. To se jim také podařilo, a veškerou moc koncentrovali do svých rukou. +
-     +
-  To, jak se chová frakce eserů, je strkání klacků do kola. (…) Kdo jsou to bolševici? Jsou to pracující, vyrábí si pluhy, brány, srpy a kosy, já obdělávám půdu a dám jim chlebíček. Proč potřebujeme dvě strany, vždyť cestička je u nás jedna. Pak vystoupil jeden z eserů. Nemluvil ani o sjednocení, ani o zachování obou stran. Podle něj bylo zapotřebí všechno udělat jinak, přestavět stroj a dobře ho promazat. +
-  Eseři chystali svržení sovětské vlády a jako „mazivo“ připravovali Bělovodské povstání. (…) +
-  Jednomyslným rozhodnutím byla strana eserů oficiálně rozpuštěna. (…) +
-  Po těchto schůzích zůstala v Sovětu jediná – bolševická – frakce.130 +
-     +
-     +
- +
- +
- +
-Provolání +
- +
-K vám, pišpecké mládeži, se obracíme my! +
- +
-… Doposud jste nezaložili žádnou organizaci, žádný pracovní spolek. +
-To je nám líto a stydíme se za vás … +
-     +
-     +
-Džon Ali Alijevič.131 Při zjišťování struktury pišpeckého osídlení Dunganů, jejich statků a obydlí v roce 1918 jsem si sám podle materiálů dělal součty a zjistil, že v roce 1918 v Pišpeku tvořili Dungani jednu třetinu obyvatelstva. Osm nebo devět členů městské Dumy (zastupitelstva) byli Dungani. Zástupce starosty města byl také významný Dungan. +
-  Viděl jsem protokol zasedání bojovníků logviněnského vojska, kteří na koci roku 1918 požadovali vystěhovat všechny Dungany z města, protože jsou nespolehlivým elementem. Skutečně když nějaký Dungan přijížděl a dostal se ke rudoarmějské hlídce, tak je vždycky uvěznili, všechny peníze jim vzali a šli do kriminálu. Dokonce v roce 1919 byl újezdní pipšpecký sjezd sovětů a zástupci tohoto sovětu, kteří byli Dungani, tak je uvěznili. Důvodem bylo jen to, že byli podezřelí. +
-  Především potom se začali Dungani rozpadat, lidé začali odjíždět z města. Tenkrát většina Dunganů utekla ze strachu z Pišpeku, protože začalo loupení v jejich domech. Dungani měli zásoby rýže, tu rýži ukradli všechnu, kradli nádobí, někdo dokonce dával žádost, aby mu byla přenechána dřevěná noha, kterou zabavili Dunganům. Takže i nějakému invalidovi sebrali jeho dřevěnou nohu. Popisuje se, kolik šálků a sklenic bylo zabaveno, ve skutečnosti to bylo obyčejné loupení.  +
-  Dungani si stavěli v těch místech na polích, kde pěstovali rýži, dočasné domky balagany z rákosí nebo z hlíny a sem se mnozí Dungani šli schovat. Podél řeky Ču rostlo rákosí a tam se také schovávali. Někteří se pak vraceli do Pišpeku, a když přišli k sobě domů, viděli, že už tam žijí Rusové. Měli strach něco říct, a tak jednoduše odešli. Potom dunganská osada zmizela, to bylo až do začátku 30. let. +
-Dunganská sloboda vznikla v roce 1882, když se sem přistěhovali ilijští Dungani (od kazašské řeky Ili). Nacházela se v západní části Pišpeku, ohraničená dnešními ulicemi Togolok Moldo, Sverdlova, Moskevská a prosp. 50 let Kirgizské SSR. +
-  Jsou údaje, že když Dungani přišli do Pišpeku, bylo zde několik desítek dvorů a Dunganů přišlo více než 200 rodin. Otec mně nikdy nevyprávěl o zničení pišpeckých Dunganů. Když už jsem byl starší, tak jsem se divil, proč o tom nevyprávěl. Mluvil o tom, jak se narodil; když byl ještě chlapec, tak zemřel jeho otec, ale jak zemřel, nevím. Myslím, že to bylo v souvislosti s událostmi v roce 1918. Já jsem se o tom chtěl dozvědět něco více. Otec začal psát knihu, ale bohužel ji nedokončil, tam byly zmínky o roce 1918. Povstání se označovalo jako Bělovodské, aktivně se ho účastnili Dungani právě z pišpecké slobody, částečně i Dungani z Alexandrovky. +
-  Já jsem etnograf, takže to s mojí specializací příliš nesouvisí, ale začal jsem se blíže věnovat Bělovodskému povstání a napsal jsem o tom knížku. +
-  To povstání byla strašná tragédie. My jsme znali tyto události, Logviněnka považovali za hrdinu, revolucionáře, rudoarmějce. +
-     +
-  +
-Obrázek 26. Jakov Logviněnko, velitel prvního pišpeckého pluku. +
-Obrázek 27. Pišpek, Sovětská ulice, 1933. Na autě vezou Logviněnkovu rakev. +
-Zdroj: http://diesel.elcat.kg/index.php?showtopic=120090&st=20 +
- +
-  Když jsem hledal v archivu, tak jsem na toho člověka úplně změnil názor. Na něj vzpomínal bývalý pišpecký komisař, první předseda sovětu. +
-  Když krasnoarmějci odešli do Taškentu a pak se vraceli, tak cestou loupili u Kyrgyzů, a když přišli do Pišpeku, tak strašně pili. Sověty potřebovaly věci, ale ne, aby je rozdávali lidem, ale pro sebe. Vojáci si naloupené věci dělili, pili. Komisař popisoval, že když byl rudoarmějcem, tak jednou během pitky šli do bytu, tam pokračovali v pití a on někoho zastřelil, jestli omylem, to nevím. Ta zastřelená byla sestra jednoho z bolševiků Šituna, a tak mezi nimi vypukla hádka. Ještě vzal zbraň jednomu úředníku, a za to ho pak chtěli vyloučit z řad rudoarmejců. +
-  Rudoarmějci mezi sebou vybrali po jednom rublu, zaplatili za něj zálohu a vzali ho na frontu. To bylo ještě před událostmi 18. roku. Pak znova začali loupit u místních obyvatel. Shora přišel rozkaz, že mají toho velitele odvolat. Místo něj pak jmenovali Logviněnka.  +
-  V tomto období začíná Bělovodské povstání. Bolševici si jednoduše uzurpovali vládu, protože v sovětech byla fakticky většina eserů nebo jiných. Bolševici sami přiznávají v jejich vzpomínkách, že uchvátili vládu díky bodákům a bajonetům. Esery odvolali ze všech funkcí. Eseři byli vlivnými osobami ve vesnici Sadovoje (dnešní město Šopokov v sokulukském okrese) a v Bělovodsku. Ve straně eserů se nacházel jeden Dungan. Tenkrát byl ve městě vlivným Dunganem Monuza Moloda. Existovala dokonce oficiální žádost na jeho kandidaturu na vojenského komisaře Pišpeckého újezdu. +
-  Všechny esery bolševici odvolali z jejich funkcí a ve městech kvůli těmto nespravedlnostem začaly nepokoje v Bělovodsku, Sadovém, Pišpeku. Tyto dvě síly by se mohly domluvit, kdyby měly rovnou účast v sovětech. Postupně však docházelo k otevřenému boji. Na cestě do Bělovodska je dunganská vesnice Alexandrovka. Tam rudoarmějce nejprve normálně přijali. U malých národů není nikdy možnost výběru, musí jít s davem, tak to bylo vždycky. +
-  Rudoarmějci přišli, když půjdeš s Bělovodčany, budou u tebe loupit rudoarmějci, pokud budeš s rudoarmějci, budou loupit Bělovodčané. Nejprve Dungani byli s rudoarmějci, ale když Bělovodčané začali rudoarmějce pronásledovat, pomáhali Dungani Bělovodčanům. Kvůli tomu se úplně zničily dobré vztahy i mezi Dungany a Rudou armádou v Pišpeku. Když tam šlo po silnici vojsko, Dungani vyšli s bílou vlajkou, chtěli se vzdát, ale pišpečtí rudoarmějci na ně začali střílet z kulometu. Kolik lidí zemřelo, o tom údaje nejsou. +
-  Na to přišla zase odpověď, alexandrovský oddíl Dunganů pod vedením Matsuma pak dobyl část pišpeckých kasáren. Na pomoc rudoarmějcům přišel oddíl Rudé armády z Tokmoku, z Karakolu, z Věrného, ale nedošlo k přímému střetu, ozývaly se i hlasy, že Bělovodčané jsou vlastně v právu. Než však došlo k nějakým jednáním, začala střelba – kdo začal, z toho se obviňovaly obě strany. +
-  Když byl náhle raněn velitel tokmakského oddílu, poslal svůj ozbrojený oddíl do boje s dvěma kulomety na velkých kolech. Boj trval několik dní a pak přišel bolševikům na pomoc ještě oddíl Logviněnka, ten je obklíčil a začala panika. Tady v Biškeku je muslimský alarčinský hřbitov, ta půda byla fakticky přidělena Dunganům jako hřbitov. Původně se hřbitov také nazýval dunganský. Povstalci se někde v tomto místě pokusili zastavit, ale obklíčili je, zasypali granáty, nechali jim únik, kde ale začala střelba. Několik set lidí tam umírá. Zbytek běží ke svým druhům do Alexandrovky. Tam přišel bolševický oddíl, pozatýkal muže a začal tam loupit. +
-  Můj otec vyprávěl, že je začali rozdělovat – alexandrovské na jednu stranu a pišpecké na druhou. Nikdo nevěděl, kam se bude střílet a najednou začali kulometem střílet na pišpecké.  +
- +
-Obrázek 28. Oběti Bělovodského povstání v lednu 1919.[PK128] +
-Zdroj: Bělovodské vlastivědné muzeum[PK129], http://museum.belovodsk.info +
-  Pak až v sovětských dobách vyprávěli, že tam byl jeden mladík, který ze strachu upadnul, a tak přežil. Až v noci mohl utéct. Vyhrabal se z pod mrtvých těl a šel do domu, kde seděly ženy a plakaly, protože nevěděly, co bude dál. Pak jsem slyšel, že to byl Jasir Šivaza, pozdější národní básník Kyrgyzstánu a první redaktor dunganských novin, které vyšly v roce 1957 – přímo od něj jsem to ale neslyšel. Strašné bylo, že zemřela spousta civilistů a žen. Pili i opium, ze strachu skákali do studní. Můj otec psal, že někdo chtěl skočit do studně, ale ze studně na něj křičeli, aby tam neskákal, že tam stejně nemohou umřít. +
-  Ještě si z dětství pamatuji, že když někdo měl doma psací stroj, musel se zaregistrovat v okresním oddělení milice, kde si dělali otisk písmen. My jsme psací stroj měli, otec diktoval mým sestrám svoji knihu, kterou chtěl vydat. To bylo někdy v roce 1959 nebo 1960. Knihu ale už nedopsal, tak doufám, že to za něj udělám já. +
-     +
-    Někteří Kyrgyzové, kteří uprchli do Číny v souvislosti s povstáním v roce 1916, se vrátili po Říjnové revoluci a v některých případech si mohli ještě nějakou dobu uchovat své postavení a vliv. +
-     +
-Sarmambet Kydyrbaj uulu.132 Do říjnové revoluce v roce 1917 byl v Ak-sujském újezdu hlavním správcem (kyrgyzsky boluš) Kydyr ake. Když zestárl, řekl, že je unavený a navrhl, aby místo něj byl zvolen nový boluš. Po něm získal dvakrát tuto funkci můj dědeček Sarmambet Kydyrbaj uulu. +
-  Tenkrát bylo zvykem, že boluše volili delegáti jednotlivých aulů (vesnic) daného újezdu z kandidátů, kteří pocházeli z vládnoucí vrstvy. Během povstání v roce 1916 Sarmambet podobně jako jeho další příbuzní uprchnul do čínského Kašgaru a vrátil se zpět až v dobách sovětské vlády. +
-  Navrátilci z našeho a blízkých drobných aulů vytvořili oddělené bolušství v čele s mým dědečkem Sarmambetem. Tímto způsobem se stal i za nové vlády na 12 let bolušem, nebo předsedou vesnické správy. Jakmile začala kolektivizace a odhalování nepřátel státu, byl můj dědeček uvězněn.  +
-  Možnost vyjasnit okolnosti uvěznění Sarmambeta se objevila až po rozpadu SSSR. Podle archivních zpráv jsme poznali, že byl uvězněn na základě udání, které psala strana těch, kdo prohráli při volbě boluše ještě před rokem 1917. Poprvé se ale lidé za dědečka postavili a on byl propuštěn. Nicméně v roce 1937 byl uvězněn znovu a další rok byl zastřelen v karakolském vězení. +
-  Sám jsem se ptal našich lidí, kteří dědečka znali, nebo s ním byli ve vězení. Například Turatbekov, který byl jednu dobu ministrem zemědělství KirgSSR, dělal dědečkovi písaře. Hodně mně o dědečkovi vyprávěl akademik Kusejin Karasajev. O tom, jak dědečka zastřelili, mně vyprávěl jeho spoluvězeň z vesnice Ivanovka v Issyk-atinském okrese. Podle něj dědečkovi dávali za vinu to, že je potomkem manapa, to znamená tehdejší vládnoucí třídy, a je bohatý. Ve skutečnosti jeho otec i dědeček pocházeli z bajů a byli bolušové. Dědeček prý skrýval svůj společenský původ, aby se stal předsedou vesnické správy. +
-  Po dědečkově zastřelení během roku zemřela od zármutku i babička, protože jejich dům i skot sebrala nová vláda a je samotné vyhnali na ulici. Tenkrát bylo mému otci 13 let. Později často vzpomínal na utrpení, která v těch letech prožili. Jeho bratři byli staří sedm let a jeden a půl roku. Někteří lidé ve vesnici na ně pouštěli psy a nazývali je potomky boháčů a nepřátelé národa. Otec se rozhodl odejít k tetě – starší otcově sestře, která žila ve vesnici KaraOj v dnešním okrese ČolponAta. Nejmladšího bratra nechal u někoho ze vzdálenějších příbuzných a se sedmiletým bratrem bosí a hladoví došli za týden do KaraOj. +
-  Dědeček byl rehabilitován v roce 1956. +
-     +
-    Již brzy po převzetí moci bolševiky se začalo s vyvlastňováním majetku u bohatých osob. +
-     +
-Velká sovětská encyklopedie, heslo vyvlastnění. Vyvlastnění je přirozeným procesem zrušení soukromého vlastnictví vykořisťovatelských tříd tím, že odstraní vlastníky výrobních prostředků (vykořisťovatelů) silou a převede vlastnictví k pracovníkům. Jedná se o počáteční fázi socialistického sjednocování. +
-Možnost a nutnost vyvlastnění je dána antagonistickými rozpory mezi rostoucím sjednocováním výroby a soukromou kapitalistickou formou výrobních prostředků, dále pak antagonismem mezi málo početnými uchvatiteli (třídou vlastníků-vykořisťovatelů) a většinou občanů (dělníků, kteří nemají výrobní prostředky). Tyto rozpory se v podmínkách domonopolního kapitalismu stále prohlubují a vyostřují se v imperialismu… +
-Legitimita vyvlastnění vyplývá z toho, že velký majetek vykořisťovatelské třídy je výsledkem loupeže a bezohledného využívání pracujících mas. Zbavení vykořisťovatelů jejich vlastnictví je zákonný a spravedlivý úkon, který pracovníkům vrací, co jim podle práva náleží jako skutečném tvůrcům bohatství, které jim bylo násilně odebíráno (kapitalisty). +
-V důsledku vítězství Říjnové socialistické revoluci v roce 1917, dělnická třída prvního socialistického státu ve spolupráci s chudými rolníky pod vedením komunistické strany v čele s V. I. Leninem vyvlastnila kapitalisty a magnáty a dala základ veřejnému vlastnictví základních výrobních prostředků – pozemků, průmyslu, silnic a tak dále. +
-Marx a Lenin předpokládali a připouštěli možnost vykoupení výrobních prostředků od buržoazie. Náhrada měla být kompromisem, kvůli mírovému podřízení kapitalistů, čímž by se zapojili do práce pod dohledem socialistického státu. +
-Ale v Rusku, po ustavení diktatury proletariátu, měla buržoazie zuřivý odpor k novému řádu a dala se na cestu kontrarevoluce. V tomto klimatu intenzivního třídního boje proletariátu byl potlačen odpor vykořisťovatelů. Vyvlastnění proběhlo rychle metodou konfiskace majetku kapitalistů a statkářů. +
-Vlastnictví malých výrobců se postupně přeměnilo na socialistické kolektivní vlastnictví prostřednictvím jejich dobrovolné spolupráce. +
-     +
-     +
-Genrich Jantcen133. V roce 1917 se rozpoutala revoluce se všemi jejími strašnými důsledky. Misionářská činnost byla zakázána a já jsem musel sedět doma. Klid ale netrval dlouho. Už v červenci následujícího roku vydala nová vláda nařízení, aby všechny národy a rody vybraly své delegáty, kteří by předkládali zájmy obcí (obščin) v bývalých guberniálních městech. +
-  Naše obščina, kterou tvořilo 12 vesnic, vybrala mě, protože jsem kromě ruštiny znal všechny čtyři musulmanské jazyky, kterými se mluvilo v ohromném Turkestánu. Za mé spolupracovníky a rádca vybrali ještě dva bratry, kteří měli také právo hlasovat. Už v tom samém měsíci se všichni delegáti Turkestánu měli sejít v sídle gubernátora. Gubernátor se všemi podřízenými byl uvězněn a odstraněn ze své funkce. +
-  Museli jsme zvolit předsedu, kterým se stal komunista Kerenskij, protivník všech do té doby existujících vlád. Všechny záležitosti se řešily hlasováním. V celé radě ovšem bylo pouze 5 % Evropanů a 95 % muslimů, podle čehož také hlasování dopadalo. +
-  Z Moskvy neustále přijížděli učení muži, kteří uměli dobře mluvit, ale byli i dopálení kvůli válce, kvůli které pořád štvali proti carské vládě. Schůze trvala mnoho dní. My, tři mennonité, jsme nemohli říct vůbec nic. Z Moskvy každý den také přicházely nové předpisy, které způsobovaly jenom větší zmatek. +
-  My tři jsme bydleli ve skladu biblí u bratra Jancena. Při setkání delegátů se zpočátku nemluvilo přímo o náboženství, ale čas od času se někdo z „velevážených“ moskevských řečníků hrubě a pohrdavě vyjadřoval o dlouhovlasých popech. Zdálo se, že oni jsou viníci všech neštěstí. +
-  Když jsme se vrátili z Taškentu, museli jsme se hned účastnit sovětů v Auli-Atě. V říjnu jsme ale museli jet znovu do Taškentu, kde vypukly nepokoje. +
-  Od 25. do 28. října probíhaly boje, ve kterých bylo zabito velké množství lidí. Bolševici bojovali proti levým revolucionářům. Bolševici byli narozdíl od levých dobře ozbrojeni. V pevnosti byli ale i někteří vojáci carské armády. Ty pohřbili jako první. Pak vítězové procházeli celým městem a šíleně a nelidsky ničili všechny, koho potkávali – muže, ženy i děti. Za chvíli byly ulece pokryté mrtvými těly. Předsedu levých bolševici hodili ještě živého do kotle lokomotivy, která měla odjíždět a tak ho upálili. Byl to jeden z mých starých známých – Baroněv, bývalý ředitel státní banky, velice ohleduplný člověk. Zůstala po něm žena s několika dětmi. +
-  Během těchto strašných bojů jsme my, tři mennonité, seděli u bratra Jancena ve sklepě. +
-  Když se všechno uklidnilo, vítězní bolševici se vrhli do domů „bohatých byrokratů“, kde rekvírovali134 pro novou vládu všechno, co tam zůstalo. „Loupež“ byla kapitalistickým pojmem, který bolševici nepoužívali. +
-  Jakmile se naskytla příležitost, vypravili jsme plni obav domů, protože jsme vůbec nevěděli, jak to tam vypadá. Když jsme přijeli do Čemkentu, tak se nám hodně ulevilo, protože tam bylo všechno normální. Projížděli jsme přes hodně ruských vesnic, ale tam nic o událostech v Taškentu nevěděli a doma byl také klid. +
-  Brzo se ale i v našich vesnicích objevili bolševici a jejich komisaři, kteří organizovali velké schůze. Těch se museli účastnit všichni muži i ženy, kterým bylo více než šestnáct let. Na schůzích pronášeli halasné řeči o štěstí a blahobytu, ale především se všichni měli stát členy strany. U nás, mennonitů, ale našli velmi málo pochopení. +
-  Po žních k nám přišla přísná nařízení, abychom odevzdali všechno, co je nadbytečné, nebo co bylo ve státním vlastnictví. Všechno jsme museli odvést do 35 km vzdálené Alexandrovky. To byla pro nás, rolníky, strašná rána, ale nic jsme s tím nemohli udělat. Brzo dorazili představitelé vlády a sebrali nám pluhy, čističky obilí, žací stroje a hodně povozů. +
-  Kromě toho se v našem okrsku (okrug) každé tři měsíce konaly volby. Nikdo ze zvolených neměl právo volbu odmítnout, protože ho pak začali označovat jako kontrarevolucionáře, přívržence carismu a podle toho s ním zacházeli. Během jedné takové volby padlo toto neštěstí na mě – při volbě jsem dostal tolik hlasů, že jsem se stal zástupcem hlavního komisaře. Hlavní komisař, kterému říkali Soroka, byl dříve válečným zajatec v Haliči. Nebyl to špatný člověk, čistý komunista, který zůstal v Rusku, ale velice rád si přihnul. Teď jsem s ním musel každý den pracovat v okrskové kanceláři, a proto jsem byl nucen celou dobu být ve městě. Po večerch jsem chodil do starých čtvrtí, kde jsem si mohl popovídat s mými muslimskými přáteli o důležitějších věcech, než o nešťastných událostech v naší zemi. +
-  Téměř každý den se konaly v komisaritátu zasedání, kterých se museli účastnit všichni okrskoví delegáti. Podle instrukcí z Moskvy, které jsme dostávali přes Taškent, jsme rychle přijímali nová rozhodnutí. Jak jsem už říkal, nás bylo 5 % proti 95 % muslimů. Ti byli dříve utiskováni carským režimem a teď byli nepřátelsky naladěni proti nám. Bolševici jim na začátku dali velkou svobodu, skoro všichni se stali členy strany, a proto mohli vládnout i na dalších místech. Podle nich se rozumělo samo sebou, že se budou mstít svým bývalým pánům. +
-  Soroka i já jsme byli často ve velmi složitém postavení, protože oni často přijímali množství nerozumných a nepotřebných rozhodnutí. Vzdělaní muslimové se spíše drželi stranou a s bolševickou ideologií nechtěli mít nic společného. +
-  Muslimové většinou hlasů odhlasovali své záležitosti, v čemž je hodně podporovali ti, kdo se vrátili z fronty. Všichni vojáci byli po návratu velmi rozezlení a rozčarovaní. Mnozí z nich se stali písaři v kancelářích, kde také vládli muslimové. +
-  Na podzim přišel z Moskvy zákon o vyvlastňování (expropriace) a k němu příkaz, aby ho každý národní představitel podepsal. Proto všechny delegáty opět sezvali a ještě předtím varovali, že odteď už neexistují slova moje nebo tvoje. Při zasedání delegátů ukázali nový zákon, aby ho všichni podepsali. Většina delegátů s tím souhlasila. Já jsem to ale odmítl a předseda chtěl, abych svůj postoj vysvětlil. Vstal jsem a řekl: „V naší vesnici je člověk, který před dvaceti lety přijel z Ruska do Turkestánu jako mladý a nemajetný s ženou a dvěma dětmi. Celý čas těžce pracoval a získal i trochu půdy. Když vyvlastňovací zákon podepíšu, pak seberu majetek i tohoto člověka. Musím se ptát, proč tento člověk všechny roky pracoval? Navíc je opravdovým revolucionářem. A takových případů, jako je tento, je velmi mnoho. Vždyť nám Lenin říkal, že se bolševici musí starat o proletariát a podporovat ho. Proto nemohu tento zákon podepsat.“ +
-  Všichni delegáti hned na mě začali křičet: „Pryč s ním! Pryč s delegátem Jantcenem! Je to kontrarevolucionář, monarchista, kapitalista.“ Další křičeli: „On ještě jako misionář přetáhnul některé naše lidi z mešity ke svému učení.“ +
-  Zvednul jsem se a opustil sál. Ve svém pokoji jsem si hned lehnul, protože bylo pozdě. Za pár hodin mě probudilo bušení na dveře. Ptal jsem se, kdo tam je a uslyšel jsem známý hlas Ibragimova, předsedy komunistické strany muslimů, který byl rovněž předsedou GPU135. Ibragimov byl velice vzdělaný Tatar a můj dobrý přítel. Říkal mně: „Drahý příteli, jak jen jste byl dnes nerozumný, že jste nepodepsal zákon o vyvlastňování majetku! Víte, co se potom stalo? Po schůzi mě pozvali kvůli „důležité otázce“. Když jsem tam přišel, slyšel jsem, že se mluví o Vás. Dohodli se, že vás odstraní a nechají zastřelit. Zítra v 7 hodin přijdou vojáci, aby vás odvedli. Sám jsem nemohl dělat vůbec nic. Ale jako váš starý přítel, který často u vás doma jedl chléb a sůl, vás musím varovat. Dělám to podle muslimského zákona pohostinnosti, abych neměl vinu na prolití vaší krve. Varoval jsem vás. Tady je váš kůň a sedlo, máte ještě čas urchnout. Ať je Alláh s vámi a ať vás ochraňuje. Na lepší časy, než jsou teď!“ S těmito slovy zmizel. +
-  Rychle jsem osedlal koně, ještě jsem zajel k mému kolegovi, abych mu řekl, co se stalo. Samozřejmě jsem neřekl, kdo mě varoval, jen jsem mu odevzdal razítko a klíče od kanceláře. Popřál mně hodně štěstí a já jsem odjel. Do Orlovky to bylo 65 kilometrů, ale temná noc mě chránila. +
-  Doma jsem všechno vyprávěl ženě i dětem, které už všechny měly své rodiny. Předpokládal jsem, že mě budou nejprve hledat doma. Proto jsem chtěl utéct do hor, abych se ukryl u Kara-Kyrgyzů. Sedl jsem tedy na koně a odjel do hor. +
-  Všechno se stalo tak, jak jsem předpokládal. Vojáci mě hledali doma, při tom prohledali celý dům a vzali si všechno, co se jim líbilo. To bylo velice těžké období pro celou moji rodinu. Já jsem celý den býval někde v horách, večer jsem sjížděl do nějakého aulu a zůstával tam přes noc. Před tím jsem se musel vždycky přesvědčit, jestli v aulu není nějaký voják. K přenocování jsem si vybíral nejlepší jurtu, protože jsem nemohl být přítěží pro chudáky. Všichni mně přijímali velice přívětivě, protože mě znali spousty let a dávali mně to nejlepší, co mohli. Zároveň jsem mohl můj pobyt využít k misionářské práci. Ptali se mě na spousty věcí a večer přicházel skoro celý aul. +
-  Tímto způsobem jsem žil přes čtyři měsíce a přecházel jsem od jednoho aulu k druhému. Jednou večer jsem byl na návštěvě u sartského mully, který se oženil s Kara-Kyrgyzkou a mezi Kara-Kyrgyzy pracoval jako učitel. Najednou jsem slyšel, že venku se na mě někdo ptá. Hrozně jsem se ulekl, ale poznal jsem hlas mého drahého spolupracovníka, bratra A. Jancena. To bylo překvapení! Mnoho dní mě hledal a nakonec našel. Chtěl mě povzbudit a sdílet se mnou můj osud. Několik dní jsme byli spolu, ale pak jsem ho přesvědčil, že pro dva je nebezpečí mnohem větší, a tak se smutný vrátil domů. +
-  Počasí v horách se velice zhoršilo, protože už byl podzim a já jsem navíc onemocněl revmatismem, že jsem se mohl sotva pohnout. Proto jsem se vrátil domů a rozhodl jsem se, že už nemám jinou možnost, než se jít sám vydat do města na GPU. Tam se nestačili divit, že jsem přišel sám. Radili se v druhé místnosti a pak mě odvedli do vězení. Bratr Henrich odvedl domů koně a vzal dopis pro mé blízké, který mně vojáci dovolili napsat. +
-  Pro mé revmatické klouby bylo vězení strašné – byl jsem v malé místnosti, kde nebyla žádná postel, a v noci jsem musel ležet na studené asfaltové podlaze. Co jsem zažíval, se nedá vypovědět, to ví jenom Bůh. V těchto podmínkách jsem strávil jedenáct dní. Dvanáctý den mě dva vojáci s velkou námahou vyvedli z cely a já jsem si myslel, že mě teď zastřelí. +
-  Dopadlo to ale jinak. Odvedli mě ke komisaři, který se mě ptal na jméno a další údaje a pak si všiml, že mám ve své kapse knihu. Divil se, že mně ji nevzali – sebrali mně hodinky i peněženku, ale Bibli ne. Ptal se, jak ještě mohu věřit v Bibli. Hlučně se smál a říkal, abych mu z ní něco přečetl. Dlouho jsem nepřemýšlel, otevřel a přečetl třetí kapitolu z Izajáše: +
-Hle, Pán, Hospodin zástupů, již odnímá Jeruzalému a Judsku oporu i podpěru, všechnu oporu chleba i všechnu oporu vody,  +
-bohatýra i bojovníka, soudce i proroka, věštce i starce,  +
-velitele i vznešeného, rádce i zručného řemeslníka a zkušeného zaříkávače.  +
-Za velitele dám jim chlapce, vládnout jim budou výrostkové.  +
-V lidu bude popohánět jeden druhého, druh druha, chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého.  +
-Člověk uchopí svého bratra z otcovského domu a řekne: „Máš plášť, buď naším náčelníkem! Měj si tyto rozvaliny v moci.“  +
-On se však v onen den ohradí: „Nebudu ranhojičem, nemám doma ani chléb ani plášť. Nečiňte mě náčelníkem lidu!“ +
-  On mě přerušil a řekl: „Kdo to napsal? Vždyť to je přesně to, co teď zažíváme v ohromném Rusku.“ Dlouho přemýšlel a ptal se, zda je to ve všeh Biblích tak napsáno. Ještě přemýšlel a řekl, že také potřebuje Bibli. Odpověděl jsem mu, že mám známého ve městě, který mu ji může přinést. Za několik dní si mě zavolal znovu a chtěl, abych mu dával biblické hodiny, že si mě bude zvát jako písaře. Kvůli tomu jsem mohl ve své cele spát v posteli na matraci s povlečením, takže se mi trochu ulevilo. Biblické hodiny s vězeňským komisařem probíhaly každý den po mnoho týdnů a viděl jsem, že začíná být jiným člověkem. Když jsem tam jednou přišel, seděl na jeho místě někdo jiný – Rakušák a také bývalý vězeň. Říkal, že bývalý komisař požádal o uvolnění z funkce, protože se chce vrátit domů. +
-  V té době se ti obyvatelé Turkestánu, kteří nebyli muslimové, také spojili a vytvořili vlastní komunistickou stranu, aby byli lépe chráněni před násilím muslimských bolševiků. Nový předseda této strany byl můj dobrý známý a předal na muslimské GPU petici s ještě sedmnácti podpisy, že se za mě zaručují a žádají mé propuštění na svobodu. Osvobozen jsem byl v roce 1919 – pět měsíců jsem se ukrýval v horách a pět měsíců jsem byl ve vězení jako odsouzenec k smrti. +
-  Od té doby jsem se musel účastnit všech stranických schůzí. Jako představiteli zájmů naší obščiny a ruských rolníků mně bylo často – z křesťanské pozice – velmi těžko. V té době se na vesnicích provádělo mnoho rekvizic – zabavovalo se obilí, koně, krávy, prasata, ovce. To samozřejmě rolníky nijak nepovzbuzovalo a někteří dávali průchod svému hněvu, když říkali: „Jantcen je zrovna takový bolševik, jako všichni ostatní ve městě. Kdyby jím nebyl, tak by u nás tak neloupili.“ Při tom ale neviděli, že se mnou a s rodinami mých pěti synů při rekvizicích zacházeli úplně stejně. +
-     +
-    Příběh Asanaliho Subanova (resp. jeho otce) ukazuje, že o majetek přicházeli bohatí lidé ve dvou vlnách – bolševici nejprve provedli vyvlastnění a pak ve 30. letech byli tito lidé nuceni odevzdávat majetek do kolchozů. +
-     +
-Subanov Asanali. Tento protokol napsali spolupracovníci NKVD136, když věznili Subanova Asanali v roce 1932 ve vesnici Ken-Suu v dnešním tjupském okrese v Issyk-kulské oblasti. Protokol našel vnuk Kydyralijeva Šarše – Erkik Asanalijev v archívech KGB po rozpadu SSSR. Erkik Asanalijev je nyní velvyslancem Kyrgyzstánu v Bělorusku, Litvě a Lotyšsku. +
-  Subanov Asanali byl vězněn se svými devíti blízkými příbuznými. V archivním dokumentu vystupuje jako svědek Kydyralijev Šarše, ale i on byl odsouzen na základě odstavce 58-10 UK (1885) s bratrem otce Subanovem Asanaly. Kromě toho jim kladli za vinu, že Kydyralijev Šarše měl strašího bratra, který byl dříve odsouzen. Jednalo se o ozbrojený odpor proti sovětské vládě a protisovětská činnost. Jejich otec Kuban byl velkým kupcem na issyk-kulském pobřeží. Měl několik ambarů (skladů) na úschovu obilí a dalšího zboží a deset velbloudů na převoz nákladu. Jakmile se dostali bolševici k vládě, část majetku byla vyvlastněna ve prospěch státu. Během združstevňování a TOZ137 (sdružení společného obdělávání polí) byl donucen převést část skotu a zařízení do kolektivního používání, což potvrzují výpovědi svědků. +
-   +
-  Předchozí obvinění Kydyralijeva Šerše se týkalo rozprodávání a porážky skotu. Až do rozpadu SSSR se totiž kyrgyzsští čabani velice obávali obvinění z rozprodávání a porážky skotu. Když těsně po narození mláďat ovcí, koz, krav nebo koní pošly slabší kusy, nebo došlo k úhynu zvířat z nějaké neznámé příčiny a čaban to nemohl dokázat, mohl být odsouzen k odnětí svobody. Proto obvinění z rozprodávání a porážky skotu je možné chápat různě, i jako zástupný důvod. +
-     +
-    Subanov Asanaly, původem z oblasti Džyrgalan, 47 let, z rodu Sart. +
-    odst. 58-10 UK. (1885) +
-    Výslech ve vesnici Sazanovka, 22. 5. 1932 +
-1. Makalajev Imanaly +
-2. Borubajev Imanaly +
-3. Ormonov Ryskul +
-4. Ormonov Imankul +
-5. Erkimbajev Kasymaly +
-6. Erkimbajev Asanaly +
-7. Erkimbajev Sultanaly +
-8. Šalpykov Akmatžan +
-9. Bologonov Žakyp +
-Ve vězení od března 1932. +
- +
-Výpovědi: +
-1. Toktonazarov Ssaparkan – vstoupil do kolchozu s 3 koňmi a 2 kusy skotu +
-2. Ormonov Ryskul – vstopuil do kolchozu s 6 kusy koní +
-3. Bugubajev Džakyj, předseda kolchozu – měl dřevěný dům, ambar (sklad), 25 koní, 12 kusů skotu, straší bratr Šalpyk odsouzen. +
-4. Kydyralijev Šarše-Suban zemřel v roce 1914. Měl 60 koní, 18 kusů skotu, 300 ovcí, 3 velbloudy. +
-Žena Mursaim – 42 let (*1890) +
-Syn Akmatbek – 15 let (*1917) +
-Dcera Kuken – 8 let (*1924) +
-Dcera Sujdun – 3 roky (*1929) +
-Syn Kojčubaj (Akmatbaj) – 1,5 roku (*listopad 1930) +
-Bratr Žumabek – 38 let (*1894) +
-Strýc Ormonov R. +
-Strýc Ormonov I. +
-Strýc Šalpyk – gramotný +
- +
-Vyslýchal v Sazanovce 3. 6. 1932 pomocník zplnomocněného GPU138 Kirg. ASSR Kargin. +
-V roce 1931 byl souzen za rozprodávání a porážky skotu – sdělení ? 152 z 28. 5. 1932. +
-Výpověď předsedy vesnické rady Ken-Suu, tajemníka stranické buňky: Dal do užívání kolchozu 5 koní, 10 ovcí, 1 krávu. V rodině 5 osob. 22. 6. 1932 zadržen majetek (str. 114, věc ? 1023, arch. ? 2465. Vyšetřovací oddělení 2465 MVD139), odsouzen do koncentračního tábora Karaganda na pět let od 22. 6. 1932. +
- +
-  Erkik Asanalijev v seznamu vysídlenců do Karagandy nenašel příjmení svého dědečka Kydyralijeva Šarše. Pouze z útržkovitých svědectví z archivu bylo možno usuzovat, že Kydyralijev Šarše zemřel hlady na cestě mezi Tokmakem a Biškekem a byl pochovaný zabalený do dvou čepkenů (plášťů) někde podél cesty. +
-  Je také možné, že Ormonov Imankul a Bologonov Džakyp nevypovídali pravdivě. +
-  Ve třicátých letech 20. století byl rozebrán jeden ze skladů ve vesnici Ken-Suu a stavební materiál z něj byl použitý na stavbu vesnického výboru ve vesnici San-Taš. Tato budova, podle Erkika Asanalijeva, doposud v San-taši stojí a tam jsou ještě vidět trámy ze skladu jeho pradědečka. +
-  Ještě jedna zajímavost – otec Erkika Asanalijeva Akmatbaj je v protokole označený jako Kojčubaj, narozený v listopadu 1930, starý rok a půl. Pokud byli v Kyrgyzstánu vězněni rodiče, pak byla snaha rodiny utajit skutečné jméno dítěte, aby ho uchránili od dalších pronásledování v budoucnu. Až do objevení tohoto archivního materiálu neznal Akmatbaj přesný měsíc svého narození. +
-     +
-    Někteří přesvědčení revolucionáři a straničtí pracovníci, kteří se angažovali v revolučních záležitostech ještě před rokem 1917, byli již na začátku 30. let 20. století pronásledováni, vězněni a popravováni. To byl ovšem jen malý předkrm – opravdová krvavá hostina přišla až o několik let později ve 2. polovině 30. let.  +
-     +
-Soltonbekov Yrysaly. Můj otec Soltonbekov Yrysaly se narodil v roce 1887. Byl jedním z prvních kyrgyzských revolucionářů. Před začátkem revoluce byl členem podzemní organizace, kterou vedl Ivanicin140. V květnu 1917 vznikl na území dnešního Kyrgyzstánu Svaz rolníků (Bukaralar Sojuzu / ????????? ?????). K tomuto svazu se můj otec připojil v září 1917. Cílem této organizace bylo osvobodit obyvatele od vykořisťování. Vstoupil do Pišpecké městské rady společně s dalšími organizacemi. To byl začátek působení mého otce za nové vlády a v roce 1933 ho obvinili jako nepřítele národa. +
-  Za vinu mu kladli, že organizoval Socialistickou stranu Turan. +
-  Otec byl uvězněn 24. května 1934, když se vracel ze služební cesty z Talasu. Drželi ho na samotce, a když se ptal, proč je na samotce, tak mu řekli: „Ty jsi organizoval Socialistickou stranu Turan a ty ji také vedeš. Chtěl jsi založit po celém Kyrgyzstánu její pobočky a shromažďoval jsi lidi, abyste svrhli vládu a začali boj proti sovětské vládě. Tvým cílem bylo obrátit Kyrgyzstán na muslimskou cestu a být pak v jeho čele.“ +
-  Turan nebyl nic jiného, než pustý výmysl. Při výslechu svědčili lháři a falešní svědci. Podle otcových slov v jeho případě přišlo více než 90 lidí jako svědci, vyšetřovatelé uváděli ještě vyšší počet. Vyslýchali ho tady ve Frunze, ale vyšetřovatelé byli z Taškentu. +
-  V době, kdy otce uvěznili, byl vedoucím oddělení farem produkujících mléčné výrobky v národním komisariátu pro zemědělství141. Později z tohoto komisariátu vytvořili devět oddělení. Proto jako svědci mohly vystupovat vysoce postavené osoby jako například druhý tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Kirgizské ASSR Törökul Ajtmatov, předseda Ústředního výkonného výboru KirgASSR Abykadyr Orozbekov a další. +
-     +
-    To, že se na tomto místě objevuje Törökul Ajtmatov142, je určitě velmi zajímavé. V tuto dobu ještě vystupuje jako vysoce postavený stranický funkcionář a svědek ve vykonstruovaném případu, kde svědčí proti Soltonbekovi Yrysalymu. Ajtmatov dříve jako tajemník aravansko-buurinského okresu v jižním Kyrgyzstánu požadoval, aby byli rozkulačováni nejen kulaci, ale i středňáci (viz s. 127). Za necelé čtyři roky ovšem bude souzen, odsouzen a zastřelen v podobně nesmyslném procesu i on (viz s. 127). +
-    Druhý zmiňovaný svědek Abykadyr Orozbekov byl v letech 1927–1937 předsedou Ústředního výkonného výboru (CIK) Kirgizské ASSR. Na podzim roku 1937 byl uvězněn a na následky mučení zemřel v roce 1938. +
-     +
-  Všichni svědci museli podepsat své výpovědi. Můj otec říkal vyšetřovatelům: „Všechny výpovědi jsou lež. Žádný soudný člověk by nemohl pochopit, co je to Socialistická strana Turan.“ Proto vyšetřovatelé raději změnili Turan na kontrarevoluci. Při výslechu vězněné neustále bili, mnozí nevinní lidé se přiznávali, ale můj otec se k ničemu nepřiznal. Tvrdil: „Já neznám socialistickou stranu Turan, neznám kontrarevoluci, nerozumím ničemu, co říkáte. To, co říkají svědci, je lež. Jsem členem Bolševické strany a vždycky jsem pracoval čestně.“ +
-  Nic nechtěl podepsat, i když mu vyšetřovatelé NKVD zlámali dvě žebra, která poranila plíce. Proto pil pouze vodu, ale vyšetřovatelé ho podezírali, že chce držet hladovku, a proto ho začali krmit násilím a do úst mu lili tekutou stravu. Nakonec ho donutili podepsat, ale podepsal se latinkou: místo Soltonbekov napsal Soltkalpekov – kalp uprostřed slova znamená v kyrgyzštině lež, protože věřil, že pravda se nakonec objeví. Když jsem pak hledal v archivech KGB, našel jsem, že se podepsal latinkou, a ne arabským písmem. +
-  Jeho trojka ho odsoudila k zastřelení. Otec říkal vyšetřovatelům, kteří vedli výslech: „Když proti mně svědčilo 200 lidí, jak říkáte, tak mně přiveďte aspoň jednoho z nich. Chci, abych ho viděl tváří v tvář. Jednoho přivedli do místnosti a ptali se ho: „Je to Soltonbekov Yrysary?“ On odpověděl: „Ne, to je jiný člověk.“ Ptali se: „Ty jsi ho viděl?“ „Ano.“ „Kde?“ „V Narynu uprostřed zimy. Tři místní odjeli z domu, aby se napili bozo143. Z houfu lidí, kteří stáli na ulici, se někdo zeptal, kdo je to a někdo řekl Yrysary Soltonbekov. Já jsem to slyšel a jeho jsem viděl zezadu.“ +
-  Že dojde k likvidaci první kyrgyzské inteligence a revolucionářů, o tom se na nejvyšších místech ve vládě vědělo. Proto se přátelé vzájemně zvali a hovořili o tom. Jeden revolucionář z Kemine, který se jmenoval Šaršenaly Abajev (zemřel v roce 1960) připravil na hostinu dva berany a tam se domluvili, že budou vyšetřovatele, kteří vedou výslech, zabíjet. Otcův přítel během výslechu zabil vyšetřovatele železnou židlí. Otec se o to také pokusil, ale vyšetřovateli se ho podařilo povalit na zem a tenkrát otci zlámal dvě žebra. Když otce přivedli k výslechu podruhé, židle už byla pevně připevněna k podlaze. +
-   I když byl otec spolu s dalšími odsouzen k zastřelení, rozsudek trojky nepotvrdilo Středoasijské byro v Taškentu a trest byl změněn na odnětí svobody na 10 let. Pod tím jsou podepsáni Burov a Petrov. Tyto materiály byly dříve v archivu KGB a teď jsou ve všeobecném archivu. +
-  Do vězení poslali z Kyrgyzstánu spolu s otcem 20 lidí. Mezi nimi byl Abdykerim Sydykov144, zástupce sektoru živočišné výroby v plánovacím oddělení Rady národních komisařů145 KirgASSR. Když jeli ve vlaku, museli pořád dávat pozor, aby jim potraviny, které měli s sebou, nikdo neukradl. Jejich tábor byl v autonomní republice Komi na břehu řeky Pečory, kde se slévá s řekou Usť-Usja. Všichni odsouzení byli političtí a stavěli železnici. +
-  Sydykov byl z rodiny manapů146, jeho otci patřila nějaká půda ve Frunze a v okolí. Manapové nikdy nebrali do ruky motyku (ketmen) a nikdy těžce fyzicky nepracovali. Proto plán nikdy neplnil na více než 50 %, zatímco můj otec plnil normu na více než 360 %. Dostávali jeden bochníček chleba, cukr a tabák, pokud plán splnili na 100 %. Tímto způsobem otec dostával 3,5 krát větší příděl, a protože nekouřil, vyměňoval tabák za cukr. Političtí vězni byli v táboře společně se zločinci – recidivisty. +
-  Otcův mladší bratr Nuraly byl také odsouzen jako nepřítel národa. Jak to s ním dopadlo, jsme se dozvěděli až v roce 1965, když jsme slavili aš, to znamená po roce od úmrtí otce. Tenkrát jsme si přečetli zprávu o zastřelení Nuralyho v roce 1935. +
-  O tom, že je můj otec nepřítel národa, jsem se dozvěděl ve škole. Číst a psát jsem uměl, ještě než jsem šel do školy. Když jsem chodil do druhé třídy, po vyučování mě učitelé posílali domů dřív a říkali, že budou mít s ostatními ještě doplňkovou akci. Pak měli schůzi. O tom se dozvěděla moje matka, protože mně zpočátku nevěřila, když jsem chodil domů dříve než všichni moji spolužáci. Podle toho také děti věděly, že jsem syn nepřítele národa. +
-  Když jsme hráli čikit, často jsme se prali a ostatní děti se často spojily proti mně, bili mě a říkali mně syn nepřítele národa. Že mě děti bily a nadávaly, to jsem nikdy mamince neříkal. Se mnou chodil do třídy Salmoorbek, kterého také děti často tloukly, protože byl také syn nepřítele národa. Kvůli tomu nemohl pokračovat v dalším studiu. I když jsem já pokračoval ve studiu v internátní škole ve Frunze, kvůli mému otci mě nepřijali do Komsomolu. Jednou mě vyloučili z univerzity, jednou se o to pokusili. +
-  Když jsem studoval na biologické fakultě pedagogického institutu, předvolali si mě na stranický výbor. Zrovna jsme pracovali na poli vedle institutu. Byl jsem oblečený v pracovních šatech. Tajemníkem výboru byl nějaký Sadin. Když mě uviděl, tak se podivil. Já jsem mu řekl, že vím, proč mě pozvali. Zeptal se mě, jak se učím a já jsem odpověděl, že dobře. Chvíli chodil zamyšleně sem a tam a pak řekl: „Jdi a můžeš dál studovat.“ Sadinovo jméno si tedy dodnes pamatuji a jsem mu vděčný. +
-  V roce 1952 nás odvezli na jih na sběr bavlny do leninského okresu, kolchozu Kyzylšark. tenkrát tři dny bez přestání pršelo a my jsme nemohli nic dělat. Já ještě s dalšími čtyřmi studenty jsme jeli k rodičům spolužáka Ergešova – ti bydleli asi 15 km od našeho stanu. Tam jsme zůstali, dokud nepřestalo pršet. Když jsme se vrátili, mí čtyři spolužáci mohli zůstat, ale mě vyloučili z fakulty. Znovu jsem zašel za Sadinem a mohl jsem zůstat. +
-  Po ukončení univerzity mě přijali díky prof. Turdakovovi jako asistenta do právě založené kyrgyzské pobočky Akademie věd SSSR. Ale pozvali mě na Ministerstvo školství a řekli, že místo toho pojedu do dalekého toktogulského okresu. Přišel ke mně prof. Turdakov a říkal: „Ty jsi asi nějaký moc čestný. Úplný bolševik! Pročpak jsi psal do dotazníku, že byl tvůj otec vězněn a jeho bratr zastřelen?“ Šel jsem s ním na ministerstvo. Náměstkem pro kádrovou politiku byl Tatar Kurmašev, který říkal, že nemůže nic dělat a já jsem musel jet do toktogulského okresu. +
-  Tam bylo učitelů s vyšším vzděláním velice málo, a tak jsem se rychle stal ředitelem školy. První tajemník okresního výboru strany mně řekl, že mohu vstoupit do strany, že za otce není zodpovědný syn. Schůze okresního výboru začala v 8 nebo v 9 večer a trvala až do svítání. Nade dveřmi svítila lampička. Když výbor jednal o tom, jestli předseda kolchozu nebo vedoucí brigády mají být postaveni před soud, svítilo červené světlo. Mě pozvali na výbor až úplně posledního. Vešel jsem a první tajemník okresního výboru strany mně řekl, že jako syna odsouzeného mě nemohou přijmout do strany. +
-  Křičel jsem na ně, jak teď půjdu do školy, co jim budu říkat. Vždyť si pomyslí, že jsem špion, nebo něco podobného. Prásknul jsem dveřmi a šel jsem přímo k domu okresního vojenského komisaře, podplukovníka, který byl piják. To bylo v říjnu. Bušil jsem na okno a vyšla rozcuchaná žena. Chtěl jsem vojenského komisaře. Plakal jsem kvůli studu a bušil na dveře. Za chvíli žena znovu vyšla a pozvala mě dál. Tenkrát ještě nebyla zavedená elektřina a svítila pouze přenosná lampa. Podplukovník se mě ptal, proč pláču a já jsem mu řekl, aby mě odvedl do armády. On se divil, že Kyrgyzové dávají úplatky, aby děti nemusely do armády, a já pláču a prosím, abych tam mohl vstoupit. Řekl, že budu moci sloužit v Černomořské flotile. +
-     +
-     +
-    Postup sovětů vyvolal na mnoha místech ozbrojená povstání, například: +
-* v Dmitrijevce v Talaském údolí (29. 8. 1918) +
-* v Bělovodském – Pišpecký újezd (6. – 28. 12. 1918) +
-* v Tjupu – Prževalský újezd (26. – 30. 6. 1919) +
-* v Narynu (5. – 22. 11. 1920) +
-    Kromě těchto povstání se na území dnešního jižního Kyrgyzstánu rozšířilo basmačské povstání. +
-4.3. Basmači +
-    Vznik sovětů v hornatém teritoriu Střední Asie doprovázely nejen protestní akce národních, politicko-společenských spolků Alaš Orda  či Šura-i-islam, ale také vznik tzv. „basmačských“ povstaleckých oddílů (od turkického slovesa basmak, což znamená útočit, či od substantiva baskyndžy, čili útočník).147 +
-    Basmačské hnutí jako opozice proti bolševismu je jednou z významných součástí občanské války, která vypukla po říjnové revoluci v roce 1917. +
-    Důvodem pro vytvoření síly vystupující proto bolševikům bylo zavádění bolševických změn v Turkestánu. Tyto změny se netýkaly jenom politické správy, ale velice výrazně zasáhly do celé muslimské společnosti – proto v čele tohoto hnutí stáli a výrazně je podporovali místní feudálové, rodoví představitelé, duchovenstvo, velcí a střední vlastníci půd, obchodníci, rolníci. +
-    Změny, se kterými přicházeli bolševici, zcela převracely dosavadní systém hodnot – sovětská revoluce nebyla jen politická, ekonomická, ale také společenská (vytváření tzv. sovětského člověka měla na předním místě komunistická ideologie v celém období existence Sovětského svazu).  +
-    Basmači se mohli opírat i o podporu reformních muslimů z džadídistického hnutí, panturkistů a turkestánských nacionalistů, kteří dříve podporovali bolševiky.148 +
-     +
-    Následující příběhy V. Chripčenka a K. Zakirova (s. 117) ukazují pohled bolševiků, kteří bojovali proti basmačům. +
-     +
-V. Chripčenko149. Když proběhla Říjnová revoluce, sloužil jsem jako voják. Bělogvardějští důstojníci nás chtěli využít na boj proti vládě Sovětů, ale my jsme jejich úmysl prohlédli. Většina vojáků v našem oddíle se rozešla se zbraněmi po domech. I já jsem odjel do Kyzyl-Kije. Veliké události, které se odehrávaly v naší zemi, vyvolaly u Kyzyl-Kijských horníků nebývalou revoluční aktivitu. Už od prvních dní revoluce šli horníci za bolševiky, doly byly znárodněny. Horníci byli opravdovou baštou proti nepřátelům proletářské revoluce a pomocí Rudé armádě při rozdrcení interventů a vnitřní kontrarevoluce. +
-  V roce 1918 se ozbrojený oddíl našich horníků zúčastnil bojů proti kokandským bajům. Po porážce takzvané „Kokandské autonomie“ basmačské bandy zarytého nepřítele sovětské vlády kurbašiho Madamin-beka (Madamin-bek se ovšem později stal spojencem Rudé armády – viz s. 92) zintenzivnili basmači svou činnost ve Ferganské nížině a v oblasti dolů, které chtěli obsadit a přerušit dodávku topiva pro Turkestán. +
-  Horníci ovšem plnili svůj revoluční dluh, bojovali s basmači a ještě dobývali uhlí. Důl se stal bojovým táborem, kde si horníci vyráběli zbraně. Náš oddíl drtil basmače v Uč-Kurganu, Karaulu, Kekliku, Kok-Džaru, Almaz-Kišlaku… +
-  Naši horníci vedli ozbrojené boje s basmači až do roku 1923. Společně s celým sovětským národem horníci Kirgizie ubránili první stát na světě, kde vládnou pracující a rolníci. +
-     +
-K. Zakirov.150 Po porážce Kolčakovovy armády jsem byl převelen na turkestánskou frontu do Džarkentu151 a pak do Kokandu, kde jsem se seznámil s třemi Kyrgyzy. Jeden z nich, Osmonbekov, mně řekl: „My Kyrgyzové žijeme v horách. Náš národ je mírumilovný, ale nedají nám pokoj basmači. Zabíjí lidi, kradou, odhání skot. Vytvořili jsme kvůli tomu vlastní milice. Já jsem velitelem našeho dobrovolnického oddílu a tito dva soudruzi jsopu veliteli rot. Přijeli jsme do Kokandu pro zbraně, ale naši dobrovolníci neumí zacházet se zbraněmi. Proto vás prosím, abyste k nám přijel. Odpověděl jsem: „Když mě vyšla strana, pojedu.“ +
-  Na podzim roku 1921 jsem tam odjel podle pokynů oblastního výboru strany a byl jsem jmenován velitelem roty. +
-  Nejprve jsme bojovali v Kasansajském rajoně, kde jsme zničili několik menších basmačských oddílů a pak jsme podle rozkazu velení Turkestánského frontu začali pronásledovat basmačskou skupinu kurbašiho Amana. Dříve byl Aman-palvan mirab-baši, ale pak zbohatnul, když si přivojil velké plochy zavlažované půdy. Měl kolem sebe hordu 300–400 lidí, kteří dostali zbraně od anglických interventů. +
-  V temných nocích se basmači spouštěli z hor a kradli u Kyrgyzů, kteří měli skot, zabíjeli vzdorovité obyvatelé vesnic.  +
-  V létě roku 1922 jsme obklíčili bandu Amana-palvana ve vesnicích Zarkent, Napaj, Uč-Kurgan a do jednoho jsme je zničili. Později jsme zlikvidovali basmačské bandy kurbašiho Kurbangalija a Jakub-beka. V horách Chozrat-Ali dřívějšího Margelanského újezdu se pohybovala banda Ašura-Pansata. V prosinci 1923 je naše divize úplně zlikvidovala, a tak jsme vyčistili od basmačů tuto část Ferganské oblasti. V ohni bojů za mladou sovětskou republiku získali bojovníci Kirgizské jízdní divize[PK130] nevadnoucí slávu.  +
-     +
-    Následující vyprávění dokládá, že obyvatelstvo vesnic se muselo obávat jak basmačů, kteří vesničany okrádali nejen o majetek, ale často kradli i ženy a dívky, tak i rudých, kterým nedělalo sebemenší problém zastřelit úplně nevinné lidi. +
-     +
-Žorobaj Kadyrov.152 Otec Žorobaje se jmenoval Kadyr a měl 5 dětí: Žorobaj,  Malabaj,  Kyrgyzbaj, Kyrbaš, Kožobaj[PK131]. +
-  V prvních letech sovětské vlády, když se objevili basmači, byl Žorobaj donucen se přidat k oddílu věhlasného basmače Mojdunbeka z Nookatu. +
-  Nepřepadávali vesnice, kde měli své lidi – z každého aulu sloužili v tomto oddílu 1–2 lidé. V té době měl Mojdunbek pod kontrolou velké území – od Oše až do Fergany a Kadamžaje. +
-  V Čauvaji doposud žijí čtyři rody. Z rodu Kara kozu byl v Mojdunbekově oddílu Maamat Isak, ze Sary bašyl – Žusubali, z Bajke – Žorobaj, který byl pansat (nejstarším z nich), z rodu Najman – Murat[PK132]. +
-  Každý z těchto basmačů byl v oddílu za jednu vesnici[PK133]: +
-     +
-    Maamat Isak ? byl za vesnici Čiltan +
-    Žorobaj ? vesnice Kolubaj a Kok-Žalan +
-    Žusubali ?  Beš-Tal, Sogot a Košumkor +
-    Murat ? Čauvaj, rajon Čeptaš +
-     +
-  Tito čtyři basmači sebrali mému otci Annazarovi Kulmurzajevovi[PK134] dvě ženy – já jsem syn jeho třetí ženy. Otcovu první ženu unesli lidé ze skupiny basmače Tagaje a druhou unesli džigiti Mojdunbeka. +
-  Když tam nebyli basmači, oddíly Rusů (krasnoarmějci) kradli u obyvatel – jak basmači, tak i rudí okrádali lidi do poslední nitky. Babička Abdulazise Torobekova vyprávěla, že Mojdunbekovi džigiti sebrali jejímu muži i čerstvě upletený provázek na kalhoty – yčkyr / ????? (pásek). +
-  Rusové představovali sovětskou vlast a dělali si, co chtěli. Dědečka Isaaka Sydykova Rusové zastřelili přímo na pastvinách (džajlo) Kuškan a zaházeli ho kameny. Provinil se tím, že když uviděl Rusy, ukryl se ve křoví. Tam ho našli a zabili. Kyzilkijinský oddíl Rusů u vesnice Taktek zabil Kalmurzajeva Topčubaje, bylo mu 25 let. Hnal stádo deseti koz na trh do Kyzyl-Kija. Když uviděl Rusy, utekl do soutěsky, kde ho našli a zabili. Kulka prošla celou hlavou od zátylku. Za několik dní se jeho kozy vrátily domů, ale jeho příbuzní ho hledali 40 dní, dokud ho nenašli v té soutěsce. +
-  Rudí stříleli do prchajících bez rozdílu. Jednou v okolí Žantajmu potkal Annazar ruské jezdce. Nabídl jim ajran, ale oni odmítli. Jindy když uviděl ruské jezdce, tak se ukryl, ale oni ho našli a odvedli do Mitigki (poblíž Čauvaje). Tam v mešitě seděli rudoarmějci a vyslýchali všechny zadržené. Jeden z krasnoarmějců poznal Annazara, zeptal se ho na jeho práci a propustil ho, protože si vzpomněl, jak jim Annazar nabídl ajran. +
-  Podle vyprávění staříků byla poslední čistka proti basmačům v letech 1935–1936. Na milici v Čauvaji pracoval Kamčybek, který varoval Murata, že se během několika dnů chystá poslední čistka proti bývalým basmačům. Když to Murat slyšel, ukryl se v horách, Žusubali a Maamat Isak utekli do Alaje. Žorobaj řekl ženě, že nikdy nikomu neudělal nic špatného a zůstal doma, ale skrýval se pod vinohradem nedaleko svého domu na místě, kde si myslel, že nikdo nepřijde. +
-  Tenkrát byl v Čauvaji jeden kolchoz a jeho předseda Abdylakim Myrzykmatov řekl milicionářům, že Žorobaje najde. Přišel s milicionáři k vinohradu a zavolal na Žorobaje, aby vyšel. Žorobaj tam byl se svou druhou ženou Meerinisou[PK135]. Žorobaj se rozloučil se svými dětmi – se starším synem Ergešem (11 let), dcerou Patillou (6–7 let) a řekl Abdylakimovi Myrzykmatovovi: „To jsi udělal ty! Ať je osud tvých dětí stejný, jako osud mých dětí! Omiň!“ O tom všem mně vyprávěla Meerinisa apa (matka druhé Žorobajovy ženy Meerinisy). Žorobaje odvezli, nejprve do Učkorgonu, pak ho poslali do Oše. Ve vězení dlouho nebyl. Během prvního setkání se svou ženou ve vězení ji Žorobaj prosil, aby neodcházela do Učkorgonu, ale zůstala v Čauvaji. Když Meerinisa přišla za svým mužem podruhé, byl už zastřelen jako basmač. +
-  Je třeba ještě dodat, že Žorobaj svou ženu Meerinisu ukradl během basmačského loupení, bez ohledu na to, že byla vdaná s jiným mužem ani ne měsíc. To vyprávěla Meerinisa edže, která pocházela z učkurganských Tádžiků, své známé Tešebaj kyzy Konur. +
-  Na konci 80. let byl Žorobaj rehabilitován díky svému nejstaršímu synovi Bekkeldi, který se narodil první ženě. Bekkeldi se narodil v roce 1919 a účastnil se i druhé světové války. Mladší Žorobajův syn Ergeš až do důchodu pracoval jako předseda odborové rady rudného dolu v Čauvaji. +
-  Tragický byl osud Abdylakima Myrzykmatova, který Žorobaje udal. Dva nebo tři roky před válkou ho chtěli uvěznit kvůli úhynu plemenného býka v jeho hospodářství z důvodu Abdylakimovy nezodpovědnosti, což způsobilo škodu kolchozu. Kvůli strachu z mučení a výslechů ve vězení si rozpáral břicho a zemřel.[PK136] +
-     +
-Abdraj ake pochází také z vesnice Markaz a je mu 98 let. Své mládí ale prožil ve vesnici Majdan v Isfajramském údolí. Podle staříkova vyprávění měli obyvatelé Markazu vždy úzké rodové svazky z isfajramskými Kyrgyzy. Proto na začátku 60. let 20. století, kdy se zde zakládal kvůli využití pustých půd sovchoz pojmenovaný 50. výročí Října, tak sem násilně přestěhovali obyvytele vesnic Majdan, Kara Žygač, Kara Kyštak, Karool, Austam a dalších. +
-  Abdraj ake vzpomíná beze všech emocí na strašné roky na začátku 20. století. +
-  To bylo na konci 20. let 20. století. Z Uč-Kurganu přišel oddíl rudých vojáků. Zatkli mě, moldo Kamara a moldo Ibraima a nás tři odvedli do Uč-Korgonu. Tam nás 11 dní vyslýchali. Mně propustili jako neplnoletého. Narodil jsem se vroce 1912, ale u výslechu jsem řekl, že jsem se narodil v roce 1916 – tento datum mám také zapsaný v pasu. Ty dva další ale nepropustili a nikdo nevěděl, co se s nimi děje. Jejich příbuzní se ze strachu schovali, kdo kde mohl. Mně začali vyhrožovat, že jsem syn kulaka, a tak jsem utekl do Tádžikistánu, do Stalinabádu153. Tam jsem se dva roky ukrýval a pak jsem se vrátil. Ti mí dva kamarádi, kteří byli zatčení se mnou, se vrátili až za sedm let. Vždycky se mně potom smáli, jak jsem si snížil věk, abych se vyhnul vyhnanství. Můj otec, kterého ocejchovali jako kulaka, byl před revolucí zvolen min bašy (doslovně hlava tisíce) – znamenalo to, že stál v čele místní správy, která zahrnovala tisíc rodin. V letech 1913–14 zorganizoval bazar ve vesnici Karool a přivezl z Karateginy obilí, aby se mohlo prodávat místnímu obyvatelstvu. Tam zase vozil látky nebo nářadí na obdělávání půdy. +
-  Bohudíky, že po návratu ze Stalinabádu mě nechali na pokoji a úrodu nám také nezabavovali, i když místní lidé toho napovídali dost, aby nám vláda zkonfiskovala náš majetek i skot. +
-  Pamatuji se, jak se pokusili na začátku 20. let uvěznit otce. Z Karavanu (vesnice poblíž KyzylKija, dnes je již součástí tohoto města) přišel Omurzak duomo. V Karavanu se nacházel v letech vytváření sovětské vlády oddíl Rudé armády a bylo tam také vězení. Tenkrát jsme žili v Majdanu. Byl jsem venku a Omurzak se mě zeptal:  +
-  „Čí jsi syn?“ +
-  „Nurmata.“ +
-  „Kde je tvůj otec?“ +
-  „Doma. Spí.“ +
-  „Zavolej otce a řekni mu, že přišla návštěva.“ +
-  Běžel jsem domů k otci, vzbudil jsem ho a řekl jsem mu o návštěvě. Omurzak si přivázel svého koně u stromu blízko u mešity, a k nám domů nešel. Otec si vzal čepken (dlouhý lehký chalát, druh pláště) a šel k Omurzakovi. Dlouho se za rohem mešity o něčem bavili a pak si otec sedl na svého koně a spolu s hostem kvapem zamířili směrem do Uč-Kurganu. Když ale byli v Kara Žantaku, otec se oddělil od svého průvodce a zmizel v soutěsce. Tam vstoupil do oddílu basmače Žarmat korbašy154. +
-  Pak k nám jednou přišel někdy ve třicátých letech do kolchozu odněkud z Oše náčelník NKVD (milice) jeden Rus – Kolosovskij. Seděl v kanceláři společně s předsedou kolchozu a vyprávěl mu o setkání s mým otcem. Ukázalo se, že poté, co mého otce zajali ve Vuadulu, pozval si ho Kolosovskij a nabídl mu, aby se přidal k Rudé armádě, že ho pak nechají na pokoji. Můj otec mu odpověděl: „Jít k milici? Být čtvrtým155? Ne. Ty jsi žun baš156, nějaký spiklenec. +
-  Otce z Vuadilu poslali do Kokandu, nebo někam jinam, ale nikdy se už nevrátil. To bylo v roce 1926 nebo 1927. Tenkrát byli v Markazu uvězněni jako nepřátelé sovětské vlády otec moldo Kamara Aalambes palvan157, z Boztorgoje to byl Kasymbaj. Ti byli rozkulačeni. Byl tam jeden člověk – Žolčubaj, kterému sebrali a dali do kolchozu stádo ovcí, kolem 20 koní, desítky kusů hovězího dobytka i půdu. Jeho pak zavřeli do vězení jako kulaka. +
-  Sovětská vlády bohatým lidem vzala koně a arby (povozy) a rozdala je chudým. Ti je hned prodali, aby dostali peníze a zase zůstali bez transportu. +
-  Chodil jsem do školy, tenkrát se to jmenovalo likbez (likvidacija bezgramotnosti – odstraňování negramotnosti). Byl jsem tam celkem dva dny a třetí den mně učitel Šermatov, který byl z Oše, řekl, že mě nebude učit, protože můj otec Nurmat bojoval s Rusy. Tímto způsobem jsem ukončil školní docházku a zůstal nevzdělaným, nikde jinde jsem do školy nechodil. V roce 1935 jsem se stal traktoristou v kolchoze, a když mě v roce 1942 povolali do války, tak jsem byl stále traktoristou. Z fronty jsem se vrátil za dva roky s prostřelenou rukou, a proto jsem zůstal celý život invalidou. +
-     [PK137] +
-    V sovětském podání existuje obraz basmačů pouze jako lupičů – tento obraz je jistě do určité míry pravdivý, ale ne všichni basmači takto vystupovali. Někteří basmači totiž pouze bojovali proti sovětské vládě a okolní obyvatelstvo si jich vážilo a oceňovalo je: +
-     +
-Tillebaj uulu Askar (1908–1931). Ajymbetův syn Tillebaj zastřelil tajemníka komsomolské skupiny a 16 vojáků z oddílu, který se označoval jako čtvrtý (viz pozn. 155). Mezi lidmi, bez ohledu na to, jaké o něm šly zvěsti, si ho velice vážili a vždycky ho zásobovali jídlem a dalším potřebným vybavením. +
-  Přestože Tillebaje označovali jako basmače, nikdo nikdy neslyšel, že by někomu kradl skot nebo někomu škodil. Jeho jediným nepřítelem byla sovětská vláda.158 +
-     +
-Torgoj Šakyl uulu. Můj dědeček Torgoj Šakyl uulu byl bohatým a soběstačným člověkem. V prvním období sovětské vlády, ještě před začátkem všeobecné kolektivizace, bolševici sebrali dědečkův majetek a jeho poslali do vyhnanství do Orenburgu, který je nyní v Rusku. Do vyhnanství s ním poslali ještě čtyři nebo pět boháčů z našeho Talaského údolí. Kladli jim za vinu, že se účastnili talaského povstání v roce 1920. Podle vyprávění mého otce zastřelili příslušníci NKVD mého dědečka ve vlaku na cestě mezi Žambulem a Čemkentem (dnešní Kazachstán). Takže děti dědečka Torgoje zůstaly bez otce: Alčyken, Ažykan, Tažykan, Adylkan a Žakymbet.  +
-  Mému otci Alčykenovi bylo v té době pouhých 16 let. Tak to bylo v roce 1922, kdy dědečka označily sověty jako špatný prvek. Mimochodem, nejmladší otcův bratr Žakymbet byl synem dědečkovy druhé manželky. +
-  Dědeček Torgoj měl zhruba 2000 ovcí a kolem 400 koní. Zdá se, že nechtěl chovat hovězí dobytek, ale když poprvé prohledávali dědečkův majetek kvůli konfiskaci, dokázal u příbuzných schovat 60 krav. Nová vláda po opakovaném prohledávání dědečka zatkla a poslala na smrt. +
-  V roce 1920 více než 200 bojovníků, všelijak vyzbrojených, včetně jezdců, dobyli vězení v dnešním Talasu a osvobodili odsud lidi, kteří byli uvězněni sovětskou vládou. Pak se pokusili dobýt kancelář NKVD. Tam ale měli kulomety, kterými nemilosrdně pálili do povstalců. Jak vyprávěl otec, povstalci se zalekli kulometné palby a ustoupili. Kyrgyzští jezdci u vesnice Urmaral chytili ruského uprchlíka. Já jsem pak později jako školák jednou pásl ovce u vesnice Kyzyl Oktjabr (Rudý říjen) v Bakaj-Atinském rajonu a náhodou jsem objevil na břehu řeky lidskou kostru. Když jsem o tom vyprávěl otci, vzpomněl si, že by to mohlo být z talaského povstání, při kterém byl zabitý i chudák ruský rolník, který potkal povstalce rozzlobené na sovětskou vládu. +
- +
-Obrázek 29. Bakaj-Atinský rajon v Talaské oblasti a Uč-Korgon v Uzbekistánu. +
- +
-  Torgojovy děti, podle vyprávění mého otce, bez živitele jen taktak přežívali. Otce, kterému bylo 16 let, zavřeli do vězení kvůli účasti na povstání. Všichni jeho bratří raději hned uprchli přes vesnici Këol do Ferganské nížiny v Uzbekistánu. Jakmile otce propustili z vězení, tak také hned běžel za svými bratry. Měli útočiště v oblasti Čartaku v Namanganské oblasti, kde se snažili skrývat svůj původ. Otec se tam oženil se svou první ženou z Uč-Korgonu poblíž Aksy. Jeho život a život bratrů daleko od domova byl těžký. +
-  Tam byl můj otec odsouzen podruhé, jako potomek nepřítele sovětského národa – poslali ho na stavbu průplavu Moskva-Volha. Po třech letech, po dokončení kanálu dostal otec společně s dalšími odsouzenými amnestii a vrátil se do Namanganu. Jeho bratři různě sloužili – jeden pásl skot, jiný u někoho sloužil. Otcovu ženu mezitím provdali za jiného muže, protože si mysleli, že se otec už nikdy nevrátí. Otec tedy vzal své bratry a vrátili se domů do Talasu, jen nejmladší z nich, Žakymbet, zůstal v Aksy. Ale v jejich rodné vesnici je čekalo velké rozčarování a nepřátelství ze strany ostatních. Jejich vlastní pokrevní příbuzní je ani nepřijali do kolchozu. Proto šli pracovat do dolu Kumuštak. To, co si v dolu vydělali, na živobytí stačilo. +
-  V této době začala Velká vlastenecká válka s německými fašisty. Všechny čtyři bratři, jeden po druhém, šli podle vůle strany na frontu. +
-  Otec bojoval na frontě u Leningradu, jeho druhý bratr bojoval u Stalingradu a třetí z bratrů ještě někde jinde. Čtvrtý byl zabit na frontě. Zbývající tři se vrátili z války živí. Můj otec zemřel v roce 1987, když mu bylo 80 let. +
-  Během války se v Talaském údolí znovu objevili basmači: bratři Erkinbek a Čoton. Jejich otec Suerkul se v roce 1920 podílel na talaském povstání a později vytvořil první basmačský oddíl v oblasti. +
-  Po válce, když se můj otec vrátil domů, tak ho znovu jeho příbuzný, který byl předsedou kolchozu, nechtěl přijmout do zaměstnání. Odvolával se na to, že je můj otec synem „nepřítele sovětského systému“. Otec, který dobře mluvil rusky, se ale postaral, téměř pomocí pěstí, aby ho do kolchozu přijali. +
-  Nejmladšího z otcových bratrů Adylkana nepřijali do školy, znova kvůli tomu, že je syn „nepřítele sovětské moci“. Pak začal skrývat svůj sociální původ, a tak mohl studovat. Dokončil školu pro účetní a pracoval v kolchozu nejprve jako řadový účetní a nakonec to dotáhl na hlavního účetního. Teprve pak se stal – jak sám říkal – „plnohodnotným členem společnosti a začal žít jako normální sovětský člověk“. +
-     +
-1918 (květen) – začátek protirevolučního povstání československého (českého) sboru. +
-?.?????: ????????? ? 1917-1922 ?????: ?????? ?? ?????? ?? ??????? ?????? (http://rudocs.exdat.com/?q=%D1%82%D1%83%D1%80%D0%BA%D0%B5%D1%81%D1%82%D0%B0%D0%BD)  +
-4.4. Upevňování sovětské vlády +
-    Po vítězství sovětské moci a během následné občanské války vznikla v roce 1920 na území tzv. Nezávislého Turkestánu (existujícího od roku 1917) Turkestánská ASSR v rámci Ruska (RSFSR). Na zbytku území, známého jako Turkestánský kraj159, se utvořily další republiky, které pod přímou ruskou správu nespadaly – Bucharská a Chorezemská lidová republika. +
-    Všechny tři republiky byly vytvořeny v administrativních hranicích bývalé Turkestánské generální gubernie, bucharského emirátu a chivinského chanátu. Při vytváření hranic nových republik se nebral příliš velký ohled na etnickou různorodost obyvatelstva. Po provedení těchto územně správních změn se opakovala situace s exodem středoasijských obyvatel, tentokráte šlo především o Turkmeny a Uzbeky, kteří odešli do Afghánistánu. +
-    Z ústředního výboru Komunistické strany (bolševiků) Turkestánu zaznívaly na jedné straně hlasy, že oblast Střední Asie je nutné udržet jednotnou a dosavadní tři republiky spojit, protože v této oblasti je pouze jeden (turkický) národ. Na druhé straně zaznívaly hlasy, které varovaly před „panturkismem“ a požadovaly zcela nové rozdělení středoasijského území. +
-Vznik Turkestánské ASSR v roce 1920 +
-Po porážce Kolčaka a Dutova se Turkestánská sovětská republika opět spojila se sovětským Ruskem. Správná leninsko-stalinská národnostní politika bolševické strany pomohla národům Střední Asie vymýtit etnické spory a vedla k posílení středoasijských sovětských republik. To vytvořilo příznivé podmínky pro porážku basmačských band. Národy Střední Asie začaly žít klidným životem. 160[PK138] +
- +
-Genrich Jantcen.161 To bylo už v roce 1920, když k nám do našich vesnic přijelo z Moskvy osm delegátů. Jednalo se o německojazyčné zapálené komunisty z Německa a Rakouska. Byli to bývalí váleční zajatci, kteří zůstali v Rusku. Dostali od vlády, od Ústředního výboru (CK/?? Central’nyj komitet) příkaz bolševizovat nás ve školách i na vesnicích. +
-   Tito lidé rozpoutali úplně nesnesitelný teror. Například úplně svévolně vyžadovali v jakoukoli dobu nejlepší koně, které během chvíle úplně schvátili. Nebo do patnácti minut museli mít bryčku, do které měli být zapřaženi nejlepší koně, jen aby mohli jet do třicet kilometrů vzdálené Dimitrovky popíjet vodku, která u nás nebyla. Z takové cesty se koně vraceli polomrtví. Kromě toho každý den pořádali propagandistické schůze, kterých se museli účastnit všichni, kdo měli právo hlasovat. Práce na polích samozřejmě stála. Žádné naše protesty nepomáhaly, vždycky jen vyhrožovali armádou z města. Jednou si mezi sebe rozdělili osm našich škol, kde žili i naši učitelé. Ti byli vyhnáni ze svých příbytků, a ani jim nedovolili, aby si s sebou něco vzali. Při tom žena jednoho učitele protestovala. Jeden z bolševických učitelů tedy popadnul sekeru a těžce ji poranil. +
-  Naši vesničtí komisaři mně podávali zprávy o všech těch násilnostech, lidé napsali protokoly a já jsem o tom informoval na zasedáních okrskových komisarů, kde jsem i protestoval proti tomu teroru. Bylo to velmi málo platné, protože těch osm lidí sem bylo posláno z Moskvy s mimořádnými pravomocemi, takže i když jsem měl v ruce 36 protokolů se stížnostmi, nic jsem nemohl udělat. V té době navíc naše „osmička“ dostala z Moskvy přísný rozkaz poslat naše učitele na Sibiř jako kontrarevolucionáře. +
-  Po všech těchto nespravedlnostech jsem začal ztrácet naději. Z mého statku sebrali všechny zemědělské stroje, ale nejenom to. Zkonfiskovali i můj velký dům, oba mladší syny s jejich rodinami odsud vyhnali a přišla sem jedna bolševická rodina. Tímto způsobem se bolševici stali úplnými pány nad naším majetkem. +
-  Členové církve, představitelé našich vesnic i další lidé ke mně začali chodit, abych jel do Moskvy ochránit naše právo. Mé ženě se to nejprve vůbec nezdálo, už si také dříve zažila své, ale staříci nepřestávali prosit, až mě i ji přemluvili. +
-  Hned druhý den začaly velké přípravy na cestu. Bylo potřeba napéct a nasmažit jídlo. Všude panoval hlad, protože všude všechno zkonfiskovali, takže vymíraly celé vesnice. Nakonec jsme všechno připravili a 10. prosince jsem mohl vyjet. +
-  Vlaky jezdily velice pomalu, protože v lokomotivách se topilo dřívím – uhlí nebylo. Jak jsme jeli stále více na sever, tak se hodně ochlazovalo. V Orenburgu ležel sníh a byla nesnesitelná zima. Kvůli získání topiva jsme tady museli čekat celý den. Na peróně i ve stanici všude leželi zmrzlí lidé a zemřelí hladem, jinde jsme viděli umírající, ale vůbec nikdo se o ně nestaral. To byla strašná podívaná. Pak vlak pokračoval na západ. Na polovině cesty k Samaře vlak uvízl ve stanici Soročinsk ve sněhu, kde zuřil ledový sněhový buran. Strojvedoucí zakřičel, že nemůžem jet dál, a aby každý cestující šel, kam chce, nebo zmrzne ve vlaku. +
- +
-Mapa 11. Cesta vlakem z Aulie-Aty do Moskvy. +
- +
-  Já ještě s mým mennonitským spolucestujícím z Alexandertalu162 jsme našli jednoho hubeného sedláčka s ještě hubenějším koníkem a saněmi – hledal lidi, které by mohl odvézt, aby si něco vydělal. Požádali jsme ho, aby nás odvezl do Alaxandertalu k Němcům. Nejprve nechtěl, protože se bál, že koník cestu 120 kilometrů nevydrží, ale pak se nechal přemluvit. Když jsme se domlouvali, kolik zaplatit za cestu, tak nechtěl žádné peníze, jenom chleba. Protože naše pytle byly plné potravin, tak jsme se rychle domluvili. Nejprve se ale chtěl najíst, pak jsme vyjeli. +
-  Nocovali jsme ve vesnicích při cestě v budovách milice, protože v mnoha domech byli lidé, kteří umřeli hladem nebo umrzlí. Protože jsem měl průkaz okrskového komisaře z Aulie-Aty163, mohli jsme od milice požadovat teplou místnost, samovar a píci pro koně. Už si nepamatuji, kolik dní jsme takto cestovali, než jsme dojeli do Alexandertalu, kde jsem zůstal u kazatele I. Klivera. Náš mužik si tady také mohl několik dní odpočinout. +
-  Menonitské vesnice byly velmi dobře organizované do kooperativů, a proto byly v této době ještě uchráněny od rekvizic a žilo se v nich poměrně dobře. V Alexandertalu jsem čekal přibližně pět týdnů, dokud zase nezačaly jezdit vlaky. Mezitím jsem se mohl sejít s mnoha příbuznými a přáteli a také jsem o nedělích promlouval v kostelích a na dalších shromáděních. +
-  Konečně jsem se mohl vydat s plnými cestovními vaky dále do Moskvy. Tam jsem našel bratry Petra Frezeho a Kornelia Klassena. Teď teprve začal boj proti osmi vládcům poslaných z Moskvy do Alie-Aty. Bratři mně pomáhali chodit od jedné instance k druhé, ale nikdo z vysoko postavených úředníků nechtěl uvěřit, že by členové jejich strany ve 36 případech těžce přestoupil bolševické zákony. Na druhou stranu nemohli jen tak mávnout rukou nad tím množstvím podpisů. Chtěl jsem, aby byla z jejich nezákonností vyvozena odpovědnost a abychom byli osvobozeni od jejich teroru. Kromě toho jsme chtěli, aby se mohli vrátit naši učitelé ze Sibiře.  +
-  Ústřední výbor (CK) nakonec slíbil, že si těch osm pozve do Moskvy, a že se učitelé mohou vrátit domů. Chtěl jsem to mít samozřejmě v písemné podobě, protože bez papíru a razítka jsem se vrátit nemohl. Bratři Freze a Klassen nakonec potřebný papír vymohli a já jsem mohl nastoupit zpáteční cestu 5000 kilometrů. Cesta do Moskvy a zpátky mně trvala skoro šest měsíců. +
-  Když jsem přijel domů, „osmička“ sezvala schůzi, kde mě její předseda začal obviňovat, že jsem je v Moskvě úmyslně vykreslil ve špatných barvách, a že kazím jejich práci. Teď je tam prý budou soudit a možná i zastřelí. Měli připravené vysvětlení, které měli představitelé obcí podepsat. Někteří lidé se k tomu už chystali, další den ještě přišli ke mně domů někteří kazatelé a představitelé „osmičky“ a začali prosit. Pokud by ale lidé podepsali „vysvětlení“, mohli by být sami označeni jako lháři, když předtím podepisovali protokoly o porušování zákona členy „osmičky“. K zastřelení bych pak mohl být odsouzen i já. Druhý den ale všichni „vládci“ zmizeli a nikdo je už neviděl, takže se tím všechno vyřešilo. Navíc za několik týdnů se vrátili i naši učitelé ze Sibiře a já jsem se vrátil na okrskový komisariát. +
-Protináboženská propaganda  +
-    Komunistická strana Sovětského svazu vycházela a vychází z toho, že formování nového člověka je nejdůležitější částí celého komunistického budování. +
-    M. Suslov   +
-     [PK139]  +
-    Velký vliv v protináboženské propagandě měly noviny Neznaboh, vzniklé v roce 1922. Kolem těchto novin brzo vznikla poměrně početná redaktorů a čtenářů. +
- +
-Obrázek 32. Vydání časopisu z roku 1922 a novin v roce 1923. +
-  +
-    V roce 1925 na sjezdu korespondentů novin „Neznaboh“ (?????????/Bezbožnik) byl založen Svaz neznabohů, který se od června 1929 nazýval Svaz bojovných neznabohů. Jeho ideologickým cílem byl boj s náboženstvím všech konfesí – proti křesťanům i proti muslimům. +
-    Bolševici chladnokrevně vraždili jak kněze, tak i mully, bořili stejně mešity i pravoslavné chrámy. Jednou z velmi účinných bolševických zbraní proti pravoslavné církvi bylo vytvoření náboženského spolku Živá církev. Přívržence tohoto spolku bolševici nazývali obnovitelé nebo příslušníci živé církve. V tom malém množství pravoslavných chrámů, které zůstalo, vládli a hospodařili pouze obnovitelé. +
-    Pravoslavní křesťané, kteří zůstali bez kostelů, biskupů i bez kněží, většinou opouštěli obnovené chrámy a setkávali se při modlitbách a při slavení liturgie v bytech a soukromých domech. +
-    V tomto období na území Kyrgyzstánu, podobně jako v celé Střední Asii, vznikala tradice ruského starcovství (??????????/starčestvo), svébytného mnišského života. V Issyk-kulské oblasti se skrýval archimandrita (představený kláštera) Boris, nástupce tzv. optinských starců164. K němu přicházeli jak pravoslavní křesťané, tak i muslimové. +
-    Tajné styky s pravoslavným duchovenstvem pomáhalo věřícím žít plnohodnotný náboženský život, ale pokud to zjistily sovětské orgány, následovalo často obvinění z členství v kontrarevoluční organizaci s příslušnými vysokými tresty. Za styky s vysídlenými kněžími bylo mnoho obyvatel uvězněno.165  +
-    Ve Střední Asii měl ale oproti křesťanství podstatně větší vliv islám – zpočátku bolševici nijak výrazně proti muslimům nevystupovali. V tatarské Kazani byla dokonce v roce 1918 založena Ruská muslimská komunistická strana, později byl vytvořen Ústřední výbor muslimských komunistů[PK140]… +
-    Postupně se však začala rozvíjet výrazná protiislámská propaganda, protože podle sovětského náhledu islám velmi výrazně působil proti ideálům sovětské revoluce. V oblasti se silnými muslimskými tradicemi se skokově začala měnit struktura společnosti, objevovaly se snahy o osvobození žen od islámského útlaku. +
-     +
-     +
-Džon Ali Alijevič. Část dunganské inteligence byla vystavena represím. Myslím si to i proto, že můj strýc odjel do Fergany do města Pap a pak žil tam. Dungani jsou obyčejně stmelení, snaží se žít soudržně. Strýc byl jedním z těch, kteří se účastnili na vytváření abecedy, prvním autorem slabikáře v latince Elifbe166. To bylo ve 20. letech. Pak se náhle přestal této práce účastnit. Myslím si, že prostě uprchnul, aby se vyhnul represím, protože Žuma Abdulin, jeden z prvních redaktorů dunganských novin, byl stíhán. Když si prolistujete knihu Azali kitap (Kniha smutku), tak tam jsou seznamy zastřelených. V druhém díle, vydaném v Alma-Atě v roce 1998, tak jenom v seznamu zastřelených v Džambulské oblasti je 48 Dunganů a v Alma-Atě byli také Dungani. Další části Kazachstánu já neznám, ale bylo to určitě hrozně těžké období. Jen když náhodně otevřete tuhle knihu, tak tady jsou dunganská jména – Mašanlo, Lir Tuma, Svar, Ljusi Sardi, Chašanlo, Charsan Lučin, Chanlir, Chanlir Lo, Češanlo, Junur atd. Mám doma kopii procesu Masančina. Když jsem četl důvody, tak to je vyloženě směšné, z čeho byl obviněný. Prý v Moskvě zakládal kroužek čínských studentů, aby svrhli vládu. +
-  Svar Daur, Dungan, se narodil vroce 1909 ve vesnici Karakomuz v Džambulské oblasti. Tam žil, byl mistrem v opravně traktorů, byl odsouzen NKVD Almatinské oblasti v roce 1937 na základě odstavce 58-10 a 11 trestního zákoníku167 k vyšší míře trestu (celý odstavec 58 se týkal tzv. kontrarevoluce). Rehabilitovaný byl v roce 1989 na základě rozhodnutí oblastní prokuratury, i když většina rehabilitací proběhla už v roce 1957. V tomto období se v Kazachstánu objevilo hnutí za rehabilitace a mnoho lidí z kazašské inteligence bylo ospravedlněno. Některé Dungany jako třeba Loba, Musar Šiša, Sulej Chula, Ši Vagi a mnoho dalších také v tomto roku rehabilitovali na základě zvláštního usnesení. Většina z nich byla kolchozníky. +
-  Otázkou je, proč byli Dungani odsouzeni k tak vysokým trestům. Dungani totiž byli pronásledování z náboženských důvodů, protože většina mešit v období pronásledování byla uzavřena. Tady v Džambulské oblasti je vesnice Masanči, tam byly všechny mešity zavřené. +
-  Mezi Dungany existují dva náboženské směry a v té době se objevila nějaká bratrstva, jestli to bylo súfijské bratrstvo, nebo nějaké jiné, to nikdo nezkoumal. Ale mnoho lidí z těchto dvou proudů odsoudili z náboženských důvodů. Například – Dungan Chašanlo, mulla, v roce 1937 byl na základě odstavce 68-6 odsouzen k vyšší míře trestu. +
-     +
-    O náboženské situaci a ateistické propagandě se zmiňuje Abdyš Asanovič Asanov168: +
-     +
-Abdyš. Když jsem byl mladý, tak o výběru náboženství nebylo pochyb. Všechno, co jsem věděl o náboženství, bylo to, co mně rodiče řekli o islámu. Když jsem vyrůstal, učil jsem se, že naše vláda nedovoluje náboženství – učili jsme se, že Bůh není. Nebyly žádné mešity, žádní imámové, bylo opravdu těžké být věřící. Nikdo z mých příbuzných nenavštěvoval náboženskou školu, nebo něco podobného, protože žádné náboženské školy nebyly. Vždycky jsem strach, že by mě propustili z práce, pokud bych měl něco do činění s náboženstvím. Nechtěl jsem riskovat a náboženství mých předků jsem nepraktikoval. Místo toho jsem žil, jak mi komunisté řekli – dokonce jsem ani neslavil Ramadán. +
-  Stejně jsem ale hluboko v mém srdci vždy věřil v Boha, a když po roce 1970 došlo k uvolnění náboženské situace, začal jsem se považovat za věřícího – naplno jsem se tak projevoval až po rozpadu Sovětského svazu. Nyní máme svobodu náboženského vyznání – nebo alespoň svobodu být muslimy. Oficiálně mohou všichni věřící svobodně praktikovat své vyznání, ale vidím určitý tlak na menší náboženství, zejména ve venkovských oblastech. Teď věřím v Boha a provádím téměř všechny muslimské rituály: modlím se namazy, věřím v jediného Alláha, dávám almužny chudým, a postím se v Ramadánu. Dokonce jsem se i účastnil pouti do Mekky. Po návratu jsem financoval výstavbu mešity v naší obci. Brzy se tady také bude stavět nová medresa. +
- +
- +
- +
-Obrázek 33. Směnný kurz v Rusku (rublů za 1 dolar). +
-Zdroj: Kurs dollara s 1792 po 2012 gody, Zolotoje soděržanije dollara (Exchange Rate between the American Dollar and the Russian Ruble), http://www.opoccuu.com/kurs.htm. +
-     +
-Genrich Jantcen.169 Mimořádně obtížný byl rok 1922. Už brzo po nařízeném vyvlastňování, když i u Kyrgyzů sebrali mnoho skotu, začal mezi nimi strašný hlad. Všude na našich polích i ve stepích leželi ti, kdo zemřeli hladem. Sužoval nás hrozný hnilobný zápach z rozkládajících se těl, ale to nikoho neznepokojovalo. Hodně z nás si pokládalo otázku, zda už nedochází k naplnění biblických proroctví – prorok Jeremiáš píše v 25. kapitole, 32 a 33 verši: +
-Toto praví Hospodin zástupů: „Hle, vyjde zlo od pronároda k pronárodu, přižene se veliký vichr z nejodlehlejších koutů země.“  +
-Ti, které Hospodin v onen den skolí, zůstanou ležet od jednoho konce země ke druhému. Nebude se nad nimi naříkat, nebudou sebráni, nebudou pohřbeni, budou jako hnůj na povrchu země. +
-  Další neštěstí přišlo s epidemií tyfu, při které vymíraly celé rodiny. Také zemřel náš nejmladší syn Franc, bylo mu 15 let. Další dvě děti a já jsme leželi v posteli, ale nakonec jsme se uzdravili. Také po dlouhých útrapách zemřel můj drahý bratr Abram, ve kterém naše obec ztratila toho, kdo ji hodně spojoval. +
-  V ty hladové roky jsme přichystali v obou našich obcích jídelnu. Přes den lidé porazili dva vykrmené býčky, maso nakrájeli na malé kousky a vařili je ve velkých kotlech, přidávali brambory, řepu nebo jáhly. Pak dvakrát za den dostávalo 400–500 Kyrgyzů misku polívky. Kyrgyzové spali ve velkých prázdných stájích na slámě, a když byl čas, mohli jsme jim číst něco z Bible. +
-  To jsme dělali asi rok, pak přišel zákaz a byl se vším konec. Naším obcím ale stejně docházely prostředky, protože všechno bylo zrekvírováno – tímto způsobem si Lenin vytvářel proletariát. +
-  Všechno, co nám zkonfiskovali – obilí, brambory atd. leželo na velkých hromadách venku, kde všechno pečlivě hlídali, ale pak to hnilo kvůli dešti a sněhu. Naši a ruští rolníci ještě jakž takž přežívali, ale kolem umírali hladem celé rody – především Kara-Kyrgyzové v horách. Hlady pošlo i obrovské množství zvířat, které Kyrgyzům vláda zkonfiskovala – koní, krav, velbloudů i drobného zvířectva. +
-  Na podzim toho nešťastného roku 1922 se v Čemkentu objevil mladý fanatický komunista, Žid z Moskvy. Ten dostal příkaz a zmocnění od Ústředního výboru likvidovat, což znamenalo zastřelit, všechny kulaky v Turkestánu, kteří byli zapsaní v GPU. +
-  Všichni hospodáři museli mít vždycky nějaké pracovníky, které zaměstnávali. V Čemkentu ale bylo muslimské GPU, takže zcela přirozeně označilo všechny ruské rolníky jako kulaky, i když všichni majetní Uzbekové měli také sluhy – Uzbeci jako kulaci ovšem označeni nebyli. Ten člověk z Moskvy si nechal postavit všechny rolníky, kteří byli označeni jako kulaci, do řady – bylo jich kolem tří set – a všechny je osobně, svou vlastní zbraní, postřílel. Nikdo nemohl nic udělat, protože velel celé posádce. +
-  Nakonec přišel i do Aulie-Aty. Já jsem ve městě nebyl a jemu GPU předalo seznam příjmení ruských rolníků a osmnácti našich, kteří byli dříve majetní. Na seznamu bylo i mé jméno. Protože lidí bylo na seznamech hodně, posílalo GPU do všech vesnic vojáky s příkazem přivést pozvané lidi a ve městě je hned uvěznili. +
-  Když zatkli mě a mého souseda Kornélia Valla, který měl kdysi velký obchod, a přivezli nás do města, viděli jsme, že ve vězení je už kolem 400 lidí v podobném neštěstí. Vězení bylo přeplněné. Nás osmnáct mennonitů, společně s několika luterány a dalšími – celkem padesát osob, jsme leželi v jedné velké místnosti. Byli tam Rusové, Arméni, Gruzíni a Němci. Bylo tam tak málo místa, že jsme částečně leželi na sobě. Vzduchu bylo málo, že se skoro nedalo dýchat, stěny i pryčny byly plné vší. Navíc v noci stál v rohu přenosný záchod a od něj šel strašný zápach. +
-  Téměř každý večer v 9 hodin krvežíznivec z Moskvy procházel se svým sekretářem a několika vojáky po dlouhé chodbě a rozestavoval vojáky na hlídky. On sám chodil do jednotlivých cel a vybíral si oběti. Bylo jich vždycky 20–25 a ti museli vyjít na chodbu. Pak je odvedli do blízkého lesa a postříleli. Často u toho byli naši strážci, kteří nám o tom povídali ráno během patnáctiminutového větrání. +
-  Jednou večer přišla řada i na naši místnost číslo 9. Když krvežíznivec vešel, všichni vyskočili a uviděli jsme před sebou docela mladého člověka kolem 27 let. Obtěžkaný dvěma těžkými revolvery, na opasku nosil ještě kavkazský kinžál (dýku). Vedle něj stál jeho sekretář, Rus, s velkou knihou pod paží. Se strašnými nadávkami a klením křičel: „Dávno jsem vás, vy kulaci, hledal a nakonec našel. Jen se podívejte na příkaz Ústředního výboru zničit vás všechny bez soudu, tímto revolverem!“ Sekretář otevřel knihu a přečetl několik jmen. Ti lidé vystoupili, a když stáli před krvežíznivcem, proklínal je, strašně klel a třem poručil, aby vyšli na chodbu. Tak to udělal ještě v dalších celách. Slyšeli jsme, jak se otevřely železná vrata, padly výstřely a nikdo se už zpátky nevrátil. +
-  Jednou v pět hodin odpoledne odvedli jednoho mého starého známého, kozáka, snaživého rolníka. V deset večer byl mrtvý. Jak nám říkali ráno strážci, jeho žena s dětmi za ním přijela na voze, aby se dozvěděla, co s ním bude. Stráž ve vězení nevěděla, co s ním je, ale říkala, že každý večer střílejí některé vězně. Když se žena mého známého kozáka vracela k vozu, viděla, že vedou jejího muže. Běžela k tomu upírovi a prosila ho o milost. On jí neodstrčil a ještě jí řekl, aby přivedla děti. Pak jí přikázal, aby svému muži vykopala hrob. Aby nemohla odnést tělo svého muže, přikázal, aby u hrobu stála stráž. +
-  Naše obščiny posílaly každý den k vratům posly. Ti dávali strážím různé dárky, aby jim řekli, jestli jsou jejich příbuzní naživu. Když dostali odpověď, tak se vraceli poslové domů a stráže nám pak všechno vyprávěli. Jednou večer se u nás ve vesnici sešli lidé k modlitbě a 35 hodinovému postu za naše propuštění a Hospodin jejich modlitby vyslyšel. +
-  Když jednou vyváděli rolníky k zastřelení, přišel posel s telegramem pro upíra. Ten byl tak rozčilený, že ho hned po otevření přečetl nahlas před stráží. Stálo v něm, že se všechna jeho zplnomocnění anulují a že se musí ihned vrátit do Moskvy. Upír všem tedy řekl, že odjíždí na krátkou dobu do Moskvy a ihned po svém návratu všechny ve vězení zlikviduje. Pak nařídil lidem z GPU, aby nepustili ani jednoho kulaka, jinak je také postřílí. Pak odešel a navždy zmizel. Ještě dlouho jsme museli čekat, jak vše dopadne. Nakonec GPU uznalo, že se upír nevrátí a naši lidé nás mohli vykoupit pomocí potravin, což nebylo až tak jednoduché, protože v našich vesnicích už skoro nic nebylo. Lidem všechno vzali, ale s pomocí dalších lidí ve vesnici, jsme se my, osmnáct rolníků, mohli vrátit. Někteří strávili ve vězení devět měsíců, já jsem tam byl skoro sedm měsíců. +
-  I když jsem se vrátil domů, pořád mě GPU sledovalo a vyhrožovalo. Dokonce mě znovu přišel varovat můj přítel Ibragimov, předseda muslimské komunistické strany a GPU, že už dokonce vybrali člověka, který mě má odstranit. Nevěděl jsem, co dělat – jako jediná možnost mě napadl útěk, ale měl jsem nemocnou ženu, a navíc cestování bylo velice obtížné. Sice jsem dostal pozvání od mého známého do Německa a i německé vízum, ale do Berlína a Wiedenestu to bylo 9000 kilometrů. +
-  Potřebovali bychom cestovní pasy, které vydávalo jen GPU, kde jsem byl na černé listině. Při žádosti o pas by mě ovšem také mohli klidně zastřelit jako kontrarevolucionáře. I kdybych měl pas, tak bych stejně nedostal lístek na vlak, protože v Turkestánu byl zákon, že lístek si může koupit jen ten, kdo má povolení stranických funkcionářů. +
-  Modlil jsem se a pak jsem se rozhodl, že o ten pas na GPU požádám. Do města jsem přijel večer a hned ráno jsem šel na GPU. Tam ale seděli úplně neznámí lidé. Předseda, k mému údivu Rus, vstal a přívětivě mě vítal a ptal se, co bych si přál. Říkal jsem mu, že bych chtěl se ženou navštívit Německo a Holandsko, kde máme mnoho příbuzných a známých, které bychom ještě chtěli vidět. Ukázal jsem mu potvrzení z našeho úřadu, že mám všechny dodávky splněné a že nic nedlužím. +
-  Předseda říkal, že je vše v pořádku, ale že mě nezná, protože jenom zastupuje – všichni z GPU totiž odjeli na deset dní do Taškentu na důležitou schůzi. Musí tedy projít zápisy, jestli nejsem na černé listině. Začal hledat v knihách od nejstarší a procházel dlouhé seznamy jmen. Měl jsem nevýslovný strach, co se stane, až se dostane ke knize z února minulého roku. Předsedu ale hledání přestalo bavit a řekl: „Ale v těch posledních už zapsaný také nebudete.“ Jeho pomocník vyplnil cestovní pas a předseda mně dal papír: „Přeji vám šťastnou cestu. Kdybych byl takový kapitalista jako vy, také bych s radostí cestoval do zahraničí, abych viděl, jak tam lidé žijí.“ +
-  Teď zbývalo rozmyslet, čím pojedu, když lístky na vlak byly vázané na stranický souhlas. Šel jsem zamyšleně po ulici a najednou mě chytil za ruku můj starý známý, který pracoval na železnici a ptal se mě, jestli je pravda, co vyprávěl můj syn, že chci odjet do Německa. Řekl jsem mu, že je to tak. On mně začal povídat, že je Moskvan a jak by rád ještě navštívil svou matku, které je přes devadesát let. Rozhodli se všechno tady prodat a odstěhovat se do Moskvy, ale tam je hlad, takže nakoupili velké množství potravin. Jako železničář dostal na cestu celý vagón, ale má ho zaplněný jenom z poloviny, tak mně druhou polovinu nabídl. +
-  Když jsem přišel domů, nikdo se nestačil divit. Postupně jsme nakoupili potraviny a dvě krávy a všechny věci jsme postupně vozili na nádraží a nakládali pod dozorem mého přítele železničáře. Domů ke mně chodili někteří naši kazatelé a obviňovali mě z malověrnosti. Říkali také, že bolševická vláda dlouho nevydrží. Během týdne bylo všechno připravené a 28. března 1923 jsme opustili Orlovku. Náš hospodář připravil vagón tak, že z jedné strany stály krávy a nad nimi v kleci slepice. Pak byl malý prostor s nevelikou pecí, kde jsme mohli vařit. Další prostor byl rozdělený rohožemi na dvě poloviny. Na každé straně byly pryčny, pod kterými jsme měli své věci – pytle a krabice. Na každé stanici náš hospodář telegrafoval do další stanice, aby připravili seno a vodu pro krávy. Za 18 dní jsme dojeli do Moskvy a s pomocí německého konzula jsme se pak dostali do Petrohradu a odtud lodí do Štětína. +
-Vznik Kara-kyrgyzské autonomní oblasti v roce 1924 +
-Z pracovní fronty se mnozí Kyrgyzové nevrátili. Neuměli rusky, byli negramotní. I když se stal Kyrgyzstán v roce 1924 samostatnou administrativní jednotkou, u většiny lidí, včetně mého dědečka, nebylo nějaké ponětí o jedné sovětské zemi, o socialistické vlasti.170 +
- +
-? 1924 ?. ??? ?????? ??????? ???? ?? ????????????? ?????????? ??????? ?????????? ????? ????????-???????????????? ??????? ??????? ????, ???????? ????????????? ? ???????????? ???????? ??????? ??????. +
- +
-    V říjnu roku 1924 vzniká zcela nová politická mapa Střední Asie – zaniká Turkestánská ASSR i Bucharská a Chorezmská lidová republika a na jejich místě se objevují dvě nové republiky, které mají status svazových republik: Uzbecká a Turkmenská sovětská socialistická republika (vznik 27. 10. 1924). Součástí Uzbecké SSR se stává Tádžická autonomní SSR a 14. října 1924 vzniká i Kara-kirgizská autonomní oblast v rámci Ruska (RSFSR). +
-     +
-??????? ????????????? ??? ???????????? ????????????????? ??????? ?? ????????? ???????????? ???????????? ? ???????????????? ?????????? ???????. ??????? ?????? ??????? ???????? ? ???????? ?????????? ? ???????????????? ??????? ?????????? ? ????????? ???????????? ?????????? ? ??????????? ?????????? ??????????????.  +
-???????? ????????????? ???? ?????????? ??????? ??????? ????. ????????? ?????? ?? ????? ????? ???????????????? ???????, ????? ?????????? ??? ???????, ? ??? ????????? ???????? ????????? ? ???????? ???? ???????. +
-     +
-    První kroky ke vzniku kyrgyzské autonomie byly podniknuty již 12. června 1924, kdy Ústřední výbor KSSS přijal rozhodnutí o národně-politické reorganizaci Střední Asie. Dalším významným mezníkem bylo rozhodnutí ze srpna 1924 „umožnit kara-kirgizskému národu vytvořit Kara-kirgizskou oblast v rámci RSFSR a vyvázat ho ze svazku Turkestánské ASSR“. Zároveň byl sestaven výbor v čele s Jusupem Abdrachmanovem, který měl připravit vznik Kara-kirgizské autonomní oblasti. +
-    14. října 1924 vzniká Kara-kirgizská autonomní oblast v rámci RSFSR, od 25. 5. 1926 známá jako Kirgizská autonomní oblast. Ve všech nově vzniklých středoasijských republikách a oblastech působila nejprve mimořádná forma vlády, která řídila tyto oblasti prostřednictvím tzv. revolučních komisariátů – Revkomů jmenovaných centrální svazovou vládou. Celoruský ústřední výkonný výbor (VCIK) potvrdil 21. října 1924 složení Revkomu Kara-kirgizské autonomní oblasti v počtu sedmnácti osob. Předsedou tohoto Revkomu se stal Imanaly Ajdarbekov.  +
-    Kirgizská autonomní oblast jako jedna z forem sovětské autonomie měla velmi omezenou suverenitu. Ta se zvýšila vznikem Kirgizské autonomní sovětské socialistické republiky 1. 2. 1926, která trvala do 5. 12. 1936.  +
-    V tomto období schvaluje II. sjezd sovětů Kirgizské ASSR první ústavu této republiky (3. 4. 1929; 30. 4. 1929 začátek platnosti). K dalšímu posílení autonomie dochází 5. prosince 1936171 na VIII. Sjezdu sovětů vyhlášením Kirgizské sovětské socialistické republiky. Tím se Kirgizie stává jednou ze svazových republik a má nejvyšší míru autonomie, jaké může v rámci SSSR dosáhnout. +
-4.4.1. Československé průmyslově-zemědělské družstvo Interhelpo172 +
-    V rámci mezinárodní socialistické pomoci a okouzlení sovětským režimem se na území Československa vytvořil spolek Interhelpo, jehož členové odjeli do Sovětského svazu pomáhat budovat socialismus. +
-    Členové Interhelpa byli v Kyrgyzstánu průkopníky v mnoha ohledech. Poprvé v dějinách Kyrgyzstánu se ozval rachot motoru traktoru a auta, které přivezli Čechoslováci v prvním transportu. Šajtan-arba (čertův vůz) se musel stát senzací pro všechny Kyrgyze, jejichž dopravním prostředkem byl jen osel a kůň. První studna v kyrgyzské stepi (s betonovými skružemi a hloubkou 20 m) měla takový ohlas, že místní organizace navrhovali Interhelpu stavět studně pro celý kraj. Těch úplně prvních věcí, které Čechoslováci objevili, bylo více – první elektrické osvětlení, první zasetá cukrovka v Kyrgyzstánu a spousty dalšího. Dodnes považují Kyrgyzové v Biškeku Interhelpo a Československo za první zakladatele místního průmyslu. +
-     +
-    Iniciátorem družstva Interhelpo byl na začátku 20. let minulého století Rudolf Mareček173; stoupenec myšlenky internacionalismu (zakladatel a člen několika klubů mezinárodního jazyka ido) a komunismu, úspěšný agitátor, ale také nadšený alpinista. S revolučním Ruskem a oblastí střední Asie se seznámil ještě v době občanské války. Před povinností vstupu do rakouské armády uprchl právě na východ. V Besarábii, kam už dříve směřovala část českých emigrantů174, se poprvé seznámil s životem v komuně. R. 1916 v Čkavě vstoupil do bolševistické strany, ale po revoluci byl jako cizinec deportován do centrálního Ruska, do tábora v Charkově. Odtud se vydal do středoasijských stepí, přes Taškent do Věrného (dnes Alma-Ata), kde pomáhal při ustavování sovětské moci. Byl prvním předsedou městského výboru strany ve Věrném, stál v čele redakce revolučních novin „Záře svobody“ a během jednoho měsíce zorganizoval komunu, kterou převezl na břeh kyrgyzského jezera Issyk Kul (z této komuny později vznikl kolchoz Karla Marxe). Mareček se také podílel na diplomatických jednáních sovětského Kyrgyzstánu (tedy Turkestánská ASSR) se sousední Čínou v otázce Kyrgyzů, kteří uprchli do provincie Sin-ťiang175 po povstání r. 1916. Šlo o desítky tisíc Kyrgyzů především ze severních oblastí. Rudolf Mareček byl členem mise, která předala běžencům rozhodnutí o amnestii a zorganizoval pochod přes Ťan-šanské pohoří, který ale stál život mnoho uprchlíků. +
-    V roce 1921 se R. Mareček vrátil do tehdy už samostatného Československa a začal agitovat pro komunismus a Sovětský svaz. 1. května 1923 v Žilině sepsali s několika dalšími soudruhy zakládající protokol družstva Interhelpo176 s cílem „výroby předmětů základní potřeby zpracováním materiálů Džetysujské oblasti“. Cílem družstva měly být konkrétně Karakol, kde Mareček několik let žil, a Alma-Ata. Vyřízením všech potřebných dokumentů pro cestu byl pověřen opět R. Mareček. V protokolu ustavující schůze jsou uvedeny také požadavky na členy družstva: „lidé fyzicky zdraví, schopní práce, se speciálními dovednostmi, členové strany a s doporučením stranické organizace177, nehlásící se k žádné víře“. Potřebným kapitálem pro vstup do družstva bylo 3 000 korun178 (rodinný dům bylo možné v Československu v tomto období pořídit za 50 000 Kč). +
-    Následovaly dva roky rozhovorů se sovětskou stranou a náborů členů družstva v československých městech. Nábor probíhal formou schůzí, často tajných, na nichž Mareček představoval možnosti hospodářské prosperity v Sovětském svazu podpořené krásnou přírodou v okolí jezera Issyk-kul. Ve smlouvě podepsané oběma stranami na podzim 1924 byly ale Interhelpu přiděleny pozemky v okolí Pišpeku, konečné stanice železniční dráhy. Zároveň byly určeny další náklady na cestu – 2 000 korun na osobu, které mohly být vráceny nejdříve po třech letech práce v družstvu. +
-    V březnu 1925 odjel z Žiliny, vyprovázen zvuky Internacionály, první transport Interhelpa. Vlak měl 24 vagonů naložených stroji a 13 „těplušek“ s více než 303 cestujícími. Už sama měsíční cesta březnovým Ruskem a Kazachstánem byla plná potíží. Projevily se problémy s nedostatečným zásobením vodou a potravinami i s hygienou. Také příjezd do Pišpeku znamenal pro interhelpovce velký šok, jak kulturní, tak klimatický. +
- +
-Obrázek 34. Příjezd interhelpovců do Pišpeku v roce 1925. +
- Zdroj: http://frunze-bishkek.kg/ru/node/156. +
-    Rozčarování bylo strašné. Když přijeli 24. dubna 1925 na konečnou do Pišpeku (koleje zde končily) a vyhlédli ven, viděli jen nekonečnou step. Padal sníh s deštěm a byla zima. „Kde je ten ráj na zemi?“, křičeli jedni. „Kde je aspoň pitná voda?“, křičeli další. „A kde je vlastně ten Pišpek?“, ptali se všichni. Nádražáci jen ukazovali někam do dálky. Někteří muži se vydali tím směrem, a když se vrátili, nezmohli se na slovo. Přivítalo je několik bídných domků, prach a mračna much a ubohé rozlehlé tržiště. +
-     +
-    Piškek skutečně nebyl žádným velkoměstem – zde je jeho popis z roku 1914 (tedy 10 let před příchodem Interhelpa) z pera prvního pišpeckého komsomolce B. Avgustovského: +
-     +
-  Přijeli jsme do Pišpeku na podzim roku 1914. Ve srovnání s Moskvou působilo toto újezdní městečko zvláštně – na ulicích zarostlých trávou pásli telata, v kalužích ležely husy a prasata. Zvláštností byly aryky, ze kterých lidé pili a v kterých prali prádlo a myli hrnce. Přízemní domečky, některé sroubené ruskými tesaři, jiné slepené hlínou kašgarskými řemeslníky. Přímé, přísně pravoúhlé ulice, které vedly do stepi. Překvapivý byl bazar pro pestrost lidí i oblečení, mluvy a zboží, dráždivou vůní dýní a východních pochoutek.[PK141]179 +
-     +
- +
-Obrázek 35. Akčurinův obchod na ulici Bazarnaja. Začátek 20. století. +
-Zdroj: http://frunze-bishkek.kg/sites/default/files/?????? ??????????.pdf +
-    Kdo z členů Interhelpa mohl (spíše pokud měl peníze na zpáteční cestu), ani nevybalil věci a rychle se vracel domů. Ostatní, kteří v Československu prodali celý svůj majetek, aby měli pět tisíc korun na cestu (dva tisíce na vlak a tři tisíce do společné pokladny), museli zůstat. Bydlelo se ve vagónech, později v bývalém zajateckém táboře, který postavili ještě japonští zajatci v roce 1905. +
-    Bydlení rozhodně luxus nepřipomínalo – děravá střecha, zem v barácích pokrytá vrstvou hnoje, stěny z hlíny. Začít se muselo s výrobou cihel, aby bylo možné postavit první domky a dílny. To už byl květen a zimu, která tak nepříjemně poznamenala příjezd krajanů, vystřídala čtyřicetistupňová vedra. Koncem června zemřelo první dítě a další je začaly následovat – do konce roku jich bylo 30. Téměř všechny děti do tří let místní podmínky nepřežily. Pozdě bylo litovat, že v transportu 303 lidí nebyl jediný lékař. +
-     +
-    Jejich hněv se obrátil samozřejmě proti R. Marečkovi, ten ale s prvním transportem nejel, československé úřady mu údajně zadržely pas, a nemohl tedy vycestovat. Kromě toho jej sami interhelpovci z družstva vyloučili den před odjezdem. Hned v říjnu téhož roku dorazil do Pišpeku menší mezitransport v počtu 61 osob. V té době už se interhelpovci přestěhovali z baráků v táboře pro válečné zajatce do svých nově postavených domů; část mezitransportu byla ubytována u rodin v předměstí Pišpeku zvaném Dunganka (později ul. J. V. Stalina). V rámci družstva v té době už pracovaly cihelna, koželužna, strojírna, truhlárna, ale také první elektrárna a pila. +
-    V Československu se mezitím připravoval na cestu další transport Interhelpa – textilní, tentokrát už ale lépe informovaný, a tedy i připravenější. Tento největší transport měl 606 lidí a dojel do Frunze v srpnu 1926. Nově postavená textilka se stala nejprosperující továrnou a pomohla družstvu z velkých finančních problémů, do nichž se během prvního roku dostalo. +
- +
-Obrázek 36. Členové Interhelpa v roce 1927. +
-Zdroj: http://img.radio.cz/pictures/krajani/interhelpo1.jpg +
-    Ve 30. letech přijely do Frunze ještě dva menší transporty Interhelpa s dalším zařízením a především strojírenskými odborníky. +
- +
- +
-Příjezd +
-Počet lidí +
- +
- +
-celkem +
-členů družstva +
-rodinných příslušníků +
-1. transport +
-24.4.1925 +
-303 +
-117 +
-186 +
-mezitransport +
-15.11.1925 +
-60 +
-24 +
-36 +
-2. transport +
-7.8.1926 +
-606 +
-222 +
-384 +
-3. transport +
-2.4.1928 +
-24 +
-+
-16 +
-4. transport +
-12.4.1932 +
-85 +
-36 +
-49 +
-Celkem +
- +
-1078 +
-407 +
-671 +
-Z komuny Reflektor +
-5.1.1930 +
-25 +
-+
-17 +
-Z Balchašstroje +
-1936 +
-+
-+
-+
-Tabulka 3. Transporty Interhelpa +
-Zdroj: POLLÁK, P. Internacionálna pomoc československého proletariátu národom SSSR. Bratislava 1961. +
-Odchody z družstva +
-    Většina družstevníků přijela do Pišpeku s celými rodinami a veškerým majetkem, plánovali tedy v Kyrgyzstánu (resp. SSSR) zůstat. Problémy, především v prvních letech, ale způsobily, že téměř ? původních interhelpovců z družstva odešly, do jiných míst v SSSR, kde vznikly podobné komuny, část se také hned nebo se zastávkami vracela do ČSR. Nejčastějšími cíly byly Rostov, Orenburg, Novorosijsk nebo Kavkaz, později odcházeli především mladí lidé na střední školy do Taškentu a Alma-Aty a na univerzity do Moskvy. Velká skupina horníků z druhého transportu odešla hned po příjezdu do dolů v Kyzyl Kija na jihu Kyrgyzstánu a odtud do Kemerova v Tomské oblasti. Ve 30. letech se pak vrátili do ČSR. +
-    Druhá velká vlna odchodů původních interhelpovců z Frunze nastala v době druhé světové války. V pluku generála Svobody bylo 45 interhelpovců, dalších několik desítek bojovalo v řadách Rudé armády. Většina z nich v osvobozovacích bojích padla a v Kyrgyzstánu zůstaly jejich ženy a děti.  +
-    V literatuře jsou také zmíněni ti, kteří „padli na frontě výstavby socialismu“. Může jít o oběti stalinistických represí, ale dnešní potomci represe interhelpovců většinou nezmiňují. O možných represích ale vypovídá případ F. Švolíka z Bratislavy, předsedy Interhelpa, který byl od r. 1930 pověřený funkcí ředitele Státních lesů a později plemenářského sovchozu Alamedin. F. Švolík zemřel ve Frunze r. 1935. Další represe zmiňuje předseda českého spolku Nazdar v Biškeku Alexandr Kiral: +
-     +
-  Administrativa i výuka probíhala do roku 1935 v češtině. Po roce 1935, když byla pod vedením soudruha Stalina přijata rezoluce o jednotném ruském jazyce, bylo všechno zakázáno. +
-  V letech 1939 a 1940, když probíhaly represe, tak hodně členů kooperativu Interhelpo byli kvůli své národnosti poslaní do táborů a někteří byli zastřeleni. Někteří byli posláni do pracovní armády (trudarmija). Ti, kteří bojovali v řadách sovětské armády, se účastnili bojů pod velením Ludvíka Svobody, tedy v československých jednotkách. Mnozí z nich padli na Dukle, někteří se vrátili, takže my jsme potomci prvních příchozích, kteří sem přijeli na začátku 20. století.180 +
-[PK142] +
- +
-1. transp.  +
-(106 členů) +
-mezitransport  +
-(24 členů) +
-2. transport +
- (220 členů) +
-3. transport +
- (8 členů) +
-4. transport  +
-(36 členů) +
-1925 +
-15 +
- +
- +
- +
- +
-1926 +
-37 +
-11 +
-71 +
- +
- +
-1927 +
-10 +
-+
-49 +
- +
- +
-1928 +
-+
-+
-15 +
-+
- +
-1929 +
- +
- +
-+
- +
- +
-1930 +
- +
- +
-+
- +
- +
-1931 +
-+
-+
-+
- +
- +
-1932 +
- +
- +
-+
- +
-+
-1933 +
-+
-+
-+
- +
-11 +
-1934 +
-+
- +
- +
- +
-+
-1935 - 1940 +
-+
- +
-+
-+
- +
-celkem +
-73 +
-18 +
-153 +
-+
-20 +
-Tabulka 4. Odchody z Interhelpa do r. 1940181 +
-Zdroj: Pollák, c. d. +
-Interhelpo v sovětském Kyrgyzstánu +
-    Družstevníci Interhelpa se významně podíleli nejen na industrializaci severních oblastí Kyrgyzstánu, ale také na budování infrastruktury a základních staveb ve městě. To se neobešlo bez problémů. S největšími se musel potýkat první transport. Jak se ukázalo už během cesty, nebyli jeho členové na nové podmínky dobře připraveni. Po příjezdu nastal doslova „boj o přežití“, který se neobešel bez obětí, především mezi malými dětmi. Také družstvo jako celek se potýkalo s velkým problémem, kterým byl nedostatek financí na nákup potřebných surovin. Po jednáních s kyrgyzskými bankami se podařilo získat úvěr 20 000 rublů na zahájení výroby a dalších 10 000 rublů po požáru truhlářské dílny na jaře 1926. Po této zkušenosti vznesla sovětská strana na druhý transport požadavek základního kapitálu alespoň 40 000 rublů. Po příjezdu druhého transportu, v r. 1927 získalo družstvo od SSSR další úvěr 200 000 rublů na zahájení provozu textilky, která byla ohromným přínosem. Jestliže na začátku r. 1927 byla celková zadluženost družstva 455 112 rublů, díky ziskům z textilní výroby se na konci roku snížila na 216 890 rublů. +
-    Na výrazné podpoře družstva se podílela i Československá republika, přestože její pomoc byla později z ideologických důvodů zlehčována. Ještě před odjezdem prvního transportu rozesílalo ministerstvo sociální péče členům družstva dopisy s varováním před situací pracovních imigrantů v Rusku182, které byly v družstvu interpretovány jako protisovětská a protikomunistická propaganda. Po problémech prvního transportu přidělila čsl. vláda v rámci tzv. pomocné úvěrové akce československým kolonistům v SSSR, určené primárně kolonistům z konce 19. a začátku 20. století (carské doby), Interhelpu finance na nákup automatického mlýna a motoru o síle 80 HP, asi 500 000 korun. Zařízení převezl do Pišpeku mezitransport, zařízení pro mlýn bylo ale později odprodáno sovětské vládě, protože družstvo nemělo na provozování mlýna prostředky. +
-    Špatná finanční situace družstva spolu s rychlým rozvojem sovětského průmyslového systému ohrozily jeho existenci. Komise Lidového výboru pro průmysl a obchod r. 1928 došla k závěru ponechat družstvu jen textilní továrnu, ostatní zařízení přidělit dalším družstvům ve Frunze a zastavit úvěrování Interhelpa. V této situaci družstvo podpořily Oblastní výbor Komunistické strany Kirgizie a Rada družstev Kirgizské ASSR, takže nakonec bylo nařízeno dojednat s bankami další úvěrování, zajistit pravidelné zásobování surovinami, rozšířit členskou základnu družstva o místní obyvatele a přizvat další odborníky z ČSR, zavést v družstvu sovětské plánování a účetnictví, zajistit přijetí nových stanov, aby mohlo být Interhelpo začleněno do systému socialistického plánování, ale také zredukovat aktivity družstva na textilní, kožedělnou, truhlářskou a strojírenskou výrobu. Ostatní dílny (obuvnická, krejčovská, sedlářská, řeznická, pekařská) a zemědělská výroba měly být zrušeny, zemědělské pozemky183 předány komuně Lenin. V rámci organizačních změn vstoupilo Interhelpo v roce 1928 do Ústřední rady průmyslových družstev a poprvé končí rok se ziskem (především z textilní výroby, ale také ze slévárny postavené r. 1928). Poprvé byla také zavedena pravidelná mzda. Do té doby byla mzda jen zapisována do knížek a finance přidělovány podle potřeb členů a možností družstva. Zemědělská výroba, zrušená po nařízení komise r. 1928, se ukázala jako nezbytná a v roce 1929 byla obnovena, tentokrát na bližších pozemcích. Znovu byly otevřeny také obuvnická a krejčovská dílna. +
-    Osada Interhelpa byla téměř dokončena. Družstvo si postavilo celkem 176 bytů, a to 18 domů po 4 bytech, 2 ubytovny po 24 jednotkách, jeden patrový dům s 34 byty a jeden 35 byty. Nedaleko obytného areálu stála škola, klub i společná jídelna. +
-    I přes další problémy s dodávkami potřebných surovin, především pro textilní výrobu (dodávky plnily plán jen na 30 %, většina surovin byla vyvážena do sovětských podniků v Rusku), bylo Interhelpo na konci 1. pětiletky jedním z nejsilnějších výrobních závodů Kirgizské SSR. V další reorganizaci r. 1932 se Interhelpo rozdělilo na 7 samostatných družstev, (společné zůstaly jen plánování a kontrola), která měla celkem 534 členů: +
-* Družstvo textilní výroby Rozy Luxemburgové +
-* Kožedělné družstvo F. Dzeržinského +
-* Zámečnicko-mechanické družstvo Srp a kladivo +
-* Nábytkářské družstvo Rudý nábytkář +
-* Stavební družstvo Bély Kuhna +
-* Dopravní družstvo Vpřed +
-* Potravinářské družstvo Internacionál +
-    O práci v družstvu Interhelpo a o jeho určité výjimečnosti se zmiňuje Nina – jí i její rodině interhelpovští družstevníci ve 30. letech významně pomohli: +
-     +
-Nina184. Narodila jsem se v Pišpeku, kde měli rodiče kousek pole a zahradu. Otec zastřelil nějakého banditu, a za to dostal jeden rok vězení. Šel do Talasu a jeho rodina šla za ním. Jakmile začala v SSSR bouřlivá výstavba, odešli do ruského Magnitogorsku, kde bylo hodně příležitostí k získání zaměstnání. +
-  Když začaly stalinské represe, vrátili jsme se zpátky do Pišpeku, kde byla ale strašná bída – bylo to ještě před začátkem války. Lidé z Interhelpa nám moc pomohli. Pracovala jsem u nich – dvakrát denně jsem pásla krávu a dostávala za to jídlo. V neděli bylo volno a jídlo, které jsem dostala, jsem nosila 10 km domů – autobusy po městě nejezdily, muselo se chodit pěšky. Líbilo se mně, jak měli v Interhelpu všechno pěkně zařízené – v interhelpovské čtvrti měli vždycky jeden dům se čtyřmi byty a každý byt měl vlastní vchod. Každý dům měl svoji vlastní zahradu. +
- +
-Obrázek 37. Osada Interhelpo +
-Zdroj: http://img.radio.cz/pictures/krajani/interhelpox.jpg +
-  Členové Interhelpa se i jinak stravovali, než Rusové. Rusové třeba uvařili boršč, který pak jedli pořád, dokud ho nesnědli – ráno, v poledne, večer a druhý den zas, třeba i několik dní. Češi měli pořád jiné jídlo – ke snídani kávu nebo čaj a k obědu měli tři chody – polévku, hlavní jídlo a zákusek, což byl třeba kompot. Dodnes si pamatuji na česnečku. +
-  Češi hodně pěstovali fazole – jak se o ně pečlivě starali, o každou rostlinku zvlášť. To byl další rozdíl oproti nám, Rusům. +
-  Otec dostal práci v kolchoze až v roce 1940. Po válce byla také bída, ale Mareček dokázal sehnat věci, protože měl konexe s vládou. V 50. letech lidé z Interhelpa začali postupně odjíždět zpátky. +
-     +
-    Během druhé pětiletky (1933–1938) pokračuje rychlá industrializace Kyrgyzstánu a družstvo se stává konkurencí pro státní podniky. V letech 1937–1938 se znovu objevují značné potíže se zásobováním surovinami, a proto je rozhodnuto začlenit družstvo do státního systému, jak bylo uvedeno v původní smlouvě. V říjnu 1939 je textilka předána pod správu Ministerstva textilního průmyslu Kirgizské SSR a koželužna pod správu Ministerstva lehkého průmyslu Kirgizské SSR. Interhelpu zůstaly dvě výrobní oddělení (nábytkářská výroba, strojírenský výroba se slévárnou) a osm dalších (stavitelské družstvo, dopravní družstvo, obuvnická dílna, krejčovská dílna, pila, klub a jídelna). V roce 1940 se od Interhelpa oddělila část textilní výroby (původní součást nábytkářské) a krejčovská dílna a vytvořily nové družstvo Textil, které r. 1952 přešlo pod správu Ministerstva lehkého průmyslu KirgSSR. V roce 1941 se Interhelpo rozdělilo na dvě nová družstva: Metalozavod-Interhelpo (strojírenská výroba se slévárnou) a Mebelščik-Interhelpo (nábytkářská výroba). Dopravní a stavební oddělení se rozdělily mezi nová družstva, zemědělská výroba a kulturní zařízení sloužila všem. +
-    Vstup SSSR do druhé světové války přinesl další změny v organizaci Interhelpa. Do výrobních hal družstev Metalozavod a Mebelščik se přestěhoval Mechanický závod Frunze (sám „dělal místo“ výrobě z Vorošilovgradu), Metalozavod byl umístěn v budově družstva Krasnyj pimokat (slévárna) a Artmetal (kovovýroba), Mebelščik na území dřevozpracujícího družstva Bondarka. Zároveň s tím přešel Mebelščik pod správu Ministerstva místního průmyslu KirgSSR. Klub Interhelpa přešel pod správu Mechanického závodu Frunze, školka a jesle zůstaly pod správou Rady průmyslových družstev KirgSSR a zemědělské pozemky přešly pod správu družstva Piščevik. +
-    Metalozavod-Interhelpo jako poslední podnik Interhelpa spravoval jídelnu, pilu, dopravní odbor a domy, v nichž interhelpovci žili. Podle rozhodnutí Rady lidových komisařů KirgSSR byl 1. 1. 1944 na území Metalozavodu vytvořen Motororemontnyj závod, který spravovalo Ministerstvo zemědělství KirgSSR. Tím skončilo průmyslové družstvo Interhelpo svou činnost ve Frunze. +
-Symbolizace Interhelpa +
-    V dobách poválečného československo-sovětského bratrství se stal čin členů družstva Interhelpo jakýmsi vývěsním štítem vzájemné podpory a pomoci s akcentem na komunistický podtext celé akce, Interhelpo se stalo určitým symbolem. Tato symbolizace začala už ve 30. letech, kdy Interhelpo několikrát navštívil Julius Fučík, a pokračovala i po konci družstva. V roce 1957 rozhodl UV KSKirgSSR umístit na budovách Interhelpa památeční tabule, textilní továrnu Interhelpa (pův. R. Luxemburg) pojmenovat po Klementu Gottwaldowi; jedna z ulic v areálu družstva byla pojmenována Interhelpo a druhá J. Fučíka, po němž dostal jméno i Park Interhelpo. Deset bývalých členů a pracovníků družstva Interhelpo bylo vyznamenáno Čestným uznáním za zásluhy o výstavbu socialistické Kirgizie a osmnáct Uznáním Nejvyššího sovětu Kirgizské SSR. Vzájemně se podporovaly ideologie komunismu a její aktéři. +
-    Také v Československu získalo Interhelpo významné postavení, což bylo prezentováno večeří delegace interhelpovců185 u prezidenta Zápotockého i zařazením historie Interhelpa do učebních osnov československého dějepisu. +
-    Demonstrací propojení sovětského Kyrgyzstánu a socialistického Československa bylo také pojmenování několika vrcholů v pohoří Tian-šan po československých komunistických prezidentech Gottwaldovi, Zápotockém a novináři Fučíkovi. +
-    Jak s postupem času ubývalo pamětníků „skutečného“ Interhelpa, získával na síle virtuální obraz komunistického ideálu internacionální dělnické společnosti, takže se o Interhelpu často mluvilo, málokdo ale už věděl, co to Interhelpo bylo. +
-Otázka (etnické) identity v Interhelpu +
-    Jak vyplývá z uvedených požadavků na budoucí členy družstva (příslušnost ke komunistické straně, ateismus) i ze stanov družstva, záměrem iniciátorů bylo vybudovat komunu se společnou identitou všech členů, která zároveň odpovídala identitě, již chtěla vytvořit komunistická strana u občanů celého Sovětského svazu („homo sovieticus“). V Interhelpu se to povedlo do určité míry. V Sovětském svazu tvoříme nový život, očištěný od všeho, co nás ve staré vlasti dělilo…usilujeme stát se členy Komunistické strany Ruska…, psali členové prvního transportu druhému186. Nebylo důležité, odkud kdo pocházel či jakým jazykem mluvil, důležitá byla příslušnost k proletariátu (alespoň u prvních dvou transportů) a podpora komunismu. Vstupem do družstva se člověk stal „interhelpovcem“. +
-    Tato společná identita byla výrazně posílena měsíční cestou vlakem, která byla na jedné straně doprovázena mnoha symbolickými akty (vyzdobení vlaku rudými vlajkami, zpěv Internacionály, vymezení se vůči „buržoazním“ nepřátelům v podobě československých a polských úřadů), na druhé straně mnoha oběťmi (špatné ubytování a strava, ztráta rodinných příslušníků, smrt dětí). +
-    Interhelpovci (především první a částečně i druhý transport) prošli jakýmsi společným přechodovým rituálem. Na jeho počátku bylo „odtržení“ od původní identity – skutečné (mnozí prodali veškerý majetek, aby mohli zaplatit vstupní poplatky a cestu, už nebylo kam se vracet) i symbolické (tehdejší „buržoazní“ Československo bylo charakterizováno jako nepřítel). Nová identita – interhelpovce – se ale vytvářela postupně, v každodenní práci při budování dílen a továren družstva a obytných domů. Pocit pospolitosti posilovalo také kompaktní usídlení (když byly vybudovány obytné domy) i snaha o větší zespolečenštění života (společná jídelna, akce v klubu). +
-    Pojem „interhelpovec“ byl také spojován s určitými morálními kvalitami – přátelskost, ochota vždy nezištně pomoci, čestnost, i manuální zručnost187. Lidé, kteří nezvládli podmínky v Kyrgyzstánu a odešli během prvních let z Interhelpa, stejně jako ti, kteří z družstva vystoupili ještě před odjezdem z ČSR, což se stávalo hlavně u druhého transportu, kdy bylo už více informací o situaci v Pišpeku, nebyli interhelpovci, byli považováni v určité míře za zrádce. +
-    Jednacím jazykem družstva byly v prvních letech čeština, resp. slovenština. Družstvo mělo svou vlastní knihovnu, brzy začalo také organizované vyučování dětí v rodném (rozuměj českém nebo slovenském, podle učitele) jazyce. Jak vyprávějí pamětníci, nejčastěji děti členů Interhelpa188, vznikla v družstvu jakási „interhelpovština“, tedy směs češtiny, slovenštiny a maďarštiny, kterou se navzájem dorozumívali. Často prý se stávalo, že spolu Slovák a Maďar mluvili svými jazyky, a přesto si rozuměli.  +
-    Od roku 1927 nastává etapa silné rusifikace (resp. sovětizace) družstva. V nově vybudované škole se na podzim začalo vyučovat v ruštině a také učitelé byli ruského původu, jednacím jazykem se i uvnitř družstva stala také ruština. Rodné jazyky byly „vykázány“ do sféry rodinné komunikace případně „folklorismu“, tedy divadelních představení a písní. +
-    Tato jazyková a ve velké míře i kulturní rusifikace pokračovala díky postupnému snižování počtu původních interhelpovců a změně etnického složení v družstvu, rozpadu původně kompaktního osídlení a zintenzivňování kontaktů s ruskojazyčným obyvatelstvem, čímž rozumíme i smíšená manželství. Je doloženo i několik případů, kdy muži opustili své ženy (Češky, Slovenky) a oženili se znovu s místními Ruskami či Ukrajinkami. V současné době tak mezi potomky původních interhelpovců není známa ani jedna „monoetnická“ rodina. +
- +
- +
-Češi +
-Slováci +
-Maďaři +
-Němci +
-Zakarpatští Ukrajinci +
-celkem +
-1. transport (1925) +
-163 +
-101 +
-18 +
-13 +
-+
-303 +
-mezitransport (1925) +
-31 +
-27 +
-+
-+
-+
-60 +
-2. transport (1926) +
-160 +
-219 +
-25 +
-143 +
-59 +
-606 +
-3. transport (1928) +
-18 +
-+
-+
-+
-+
-24 +
-4. transport (1932) +
-33 +
-27 +
-24 +
-+
-+
-85 +
-Celkem +
-405 +
-380 +
-69 +
-156 +
-68 +
-1078 +
-Tabulka 5. Etnické složení transportů Interhelpa. +
-Zdroj: Pollák c. d., tab. 15, s. 157 +
- +
- +
-1932 +
-1937 +
-1939 +
-Češi +
-92 +
-44 +
-20 +
-Slováci +
-43 +
-23 +
-24 +
-Maďaři +
-22 +
-21 +
-15 +
-Němci +
-26 +
-21 +
-22 +
-Rusové +
-223 +
-463 +
-440 +
-Ukrajinci +
-66 +
-136 +
-180 +
-Bělorusové +
-+
-11 +
-+
-Kyrgyzové +
-37 +
-30 +
-27 +
-Kazaši +
-+
-17 +
-jiných 31 +
-Uzbekové +
-+
-+
- +
-Kašgarové +
-+
-+
- +
-Mordvinci +
-+
-+
- +
-Židé +
-+
-+
- +
-Rusíni +
-+
-+
- +
-Arméni +
-+
-+
- +
-Tataři +
-+
-+
- +
-Poláci +
-+
-+
- +
-Litevci +
-+
-+
- +
-Srbové +
-+
-+
- +
-celkem +
- +
-780 +
-771 +
-Tabulka 6. Etnické složení družstva Interhelpo ve Frunze do 40. let 20. století. +
-Zdroj: CGA 1914/1/485/47; U istokov družby +
-     +
-    Družstvo Interhelpo nebylo organizováno etnicky, ale na základě sociálních tříd a ideologie, tak jako měla být organizovaná celá sovětská společnost. Naopak, původní etnická identita interhelpovců (Čech, Slovák, Maďar) byla oslabena a překryta identitou „interhelpovce“ (internacionalisty), která ale ve skutečnosti z velké míry odpovídala identitě ruské (ruský jazyk, sovětská kultura). Tím se dnešní „krajané“ dostali mezi mlýnské kameny. Obě identity, na které by chtěli navazovat, jsou velice slabé. S Interhelpem se ztotožnit nemohou, protože samo družstvo už více než 60 let neexistuje a ideologie, na níž bylo vybudováno, je dnes považována (přinejmenším ze stran původních vlastí) za nepřijatelnou, ne-li přímo zločineckou, a původní etnická identita podlehla dlouhodobé intenzivní rusifikaci (neznalost jazyka, českých zvyků, dodržování zvyků ruských). Kromě vlastní snahy učit se český jazyk a seznamovat se s českou kulturou jsou tak, snad více než jiné krajanské spolky, závislé na přijetí zvnějšku, na oficiálním potvrzování své existence jak původní, tak novou vlastí. +
- +
-Obrázek 38. Pravidelné nedělní setkání interhelpovců (29. 5. 2005). +
-4.5. 1924 – vznik nových svazových republik +
-Anvar Ischakov189. Ani starší bratr, ani já, jsme nepociťovali nějaký útlak z toho důvodu, že jsme z rodiny, kde byl někdo odsouzen z politických důvodů. Byl tady jedině národnostní důvod – po mnohých Ujgurech chtěli, aby se zapsali jako Uzbeci, což zajišťovalo stranický i kariérní postup. Když viděli občanský průkaz Ujgura, hned se dívali jinak. Já jsem si ale národnost neměnil, zastával jsem princip, že když jsem Ujgur, mám Ujgurem zůstat. To je víra ve vlastní národ. +
-  Důvod toho, že se většina Ujgurů prohlašovala za Uzbeky, a ne třeba za Kyrgyzy, nebo proč si neponechávali svoji národnost, když všechny tyto skupiny hovořily čagatajským dialektem, je především založení Uzbecké SSR v roce 1924. Jeden vědec vyprávěl, že Kyrgyzové by měli být vděční Stalinovi za vznik Kirgizské ASSR. Tenkrát byla podmínka vytvoření vlastní (národní) republiky počet obyvatel alespoň milion. Když se Jusup Abdrachmanov, bývalý představitel Kirgizie, obrátil na Nejvyšší sovět a pak přímo na Stalina, tak se Stalin zeptal, kolik obyvatel mají. Odpověděl, že 700 000. Pak se zeptal, kolik osob bývá v rodinách a on odpověděl, že od 8 do 10. Stalin řekl, že zítra bude Kyrgyzů milion, dobrá, dáme jim autonomii. +
-  A co se týká Ujgurů a Uzbeků, když v roce 1924 vznikala uzbecká republika, tak obrovský počet Uzbeků nebyl vytvořen z ničeho jiného, než z toho, že množství Tádžiků uměle zapsali jako Uzbeky, podobně to bylo i s Ujgury a částečně i s Kyrgyzy. Mnozí Ujguři se zapisovali jako Uzbeci, aby se dostali na vyšší společenské, stranické i hospodářské příčky, aby neměli problémy. +
-   +
-  Můj dědeček Karimžan Ischakov se narodil na začátku století, v roce 1900.  +
-  Ptal jsem se ho, proč má v dokladech zapsáno, že je Ujgur. Říkal, že je Ujgurů velmi mnoho v Uzbekistánu, ale hlavně v Kyrgyzstánu a mnozí jsou vzdělaní a inteligentní. Když se v roce 1924 vytvořila Uzbecká republika, tak se hodně Ujgurů zapsalo jako Uzbeci, i proto, že jsou si podobní jazykem i tím, jak vypadají. Dědeček se zapsal jako Uzbek v roce 1945, když přijel na rok domů. +
-  Dědeček zakončil vyšší stranickou školu a stal se ve 30. letech prvním tajemníkem kara-sujského okresu. To jsem se dozvěděl na jeho pohřbu, kdy o dědečkovi hovořil okresní tajemník strany. Do svého uvěznění byl redaktorem časopisu Leninská cesta190. Jeho obvinění bylo standartní – odklon od stranického principu, zrada vlasti, snaha o vytvoření turkestánského státu jako součásti dnešní ujgurské autonomní oblasti Sintiangu v Číně. +
-  U dědečka se skutečně našly knihy o založení Turkestánského ujgurského státu a také vedl korespondenci s ujgurskými aktivisty. Přestože byl oddaný komunistické straně, sympatizoval s obrozením ujgurského národa nebo ujgurské státnosti. Když jsem se ptal dědečka, co si myslí o Stalinovi, když byl za jeho vlády vězněn, tak říkal, že nezná většího člověka, než byl Stalin a jenom ho chválil. +
-   +
-  Dědeček Karimžan byl odsouzen v roce 1936 jako nepřítel národa a v roce 1944 jsme dostali zprávu, že byl zastřelen. V roce 1945 se ale objevil na Sibiři a vrátil se zpátky s ruskou ženou. +
-  To se stalo tak, že když je vezli na Sibiř, cesta trvala několik měsíců a během ní umíralo mnoho lidí na tyfus nebo na další nemoce, některé vyhazovali z vagónů a na některých místech vyváděli odsouzence a stříleli je. Jeden stařík mu říkal, ty jsi ještě mladý, ty ještě musíš žít. Vždyť tě na některé stanici vyvedou a zastřelí. Lepší bude, když řekneme, že jsi onemocněl a zemřel. Proto zůstal naživu a on žil někde kolem Irkutsku nebo Magadanu až do roku 1954, kromě roku 1945, kdy přijel domů, protože po skončení války Stalin vyhlásil amnestii pro všechny politické odsouzence, ale v roce 1946 tyto odsouzence znovu poslali na Sibiř. +
-  Na Sibiři se i oženil, měl ruskou ženu a dvě děti. Po Stalinově smrti mohl se ženou i dětmi odjet domů do Kaškar-kišlaku. Žena a děti tady žily dva roky, ale pak řekly, že takový život jim nevyhovuje a odjely zpátky na Sibiř. +
-  Jak si pamatuji z vyprávění mého děda, v roce 1955 nebo 1956 ho s dalšími pozvali do Moskvy, rehabilitovali, vrátili stranický průkaz a také nabídli stejnou funkci, jakou vykonávali, než byli uvěznění. +
-  Dědeček ale stranickou funkci už nechtěl, protože se bál, že by zase někdy mohly proti nim začít represe a chtěl raději pracovat ve své původní profesi – učitel dějepisu. Dědeček pracoval ve škole v Kaškar-kišlaku a oženil se s ředitelkou školy. Do roku 1968, kdy zemřel, vyučoval v Kaškar-kišlaku dějepis. Tam je také pohřbený. +
-4.6. 1928 – přechod z arabského písma na latinku +
-    Opuštění arabského písma nebylo jen obyčejnou technickou záležitostí, ale bylo součástí rozsáhlejšího plánu, který počítal s vytvořením samostatných a oddělených turkických národů a jazyků. Tento plán měl zároveň učinit přítrž panturkistickým tendencím, které byly pro Sovětský svaz příliš nebezpečné – pokud by všechny turkické národy žily v jedné svazové republice, jednalo by se o příliš velkou sílu s možnou značnou nestabilitou. Rozdrobení turkického obyvatelstva do více republik (s hranicemi, které na mnoha místech vůbec nebraly v potaz národnostní složení) snahu o vytvoření jednotného turkického národa pohřbilo. +
-    O krocích, které předcházely zavedení latinky, se zmiňuje Zaki-Validi191: +
-     +
-  Pokud Sověty dosáhnou vítězství ve válce s Polskem, chtějí zahájit novou politiku ve vztahu k muslimům ve sféře kultury. Do Moskvy byl pozván z Kazachů Alichan Bukejchan, Achmed Bajtursun, Nazir Turakulov, Baškirci Abdulla Gismati, Salach Aznagulov, Šarif Manatov, Ázerbájdžánci Muhammed-aga Šachtachtinskij, Ali-gejdar Sajt zade, Dželal Mamedkulizade, turečtí komunisté Achmed Džavad, Nazym Chikmet aTataři Mirsait Sultangalijev a Nauširvan Jaušev. Každému z nich dali úkol, aby napsali obsáhlé práce o kultuře svého národa a o cestách budování komunismu a aby se pustili do překladu důležitých komunistických děl do turkských jazyků.[PK143] +
-  V Moskvě vznikla Východní univerzita, kterou vedli Svanidze a Brojdo. Brojdo je teď Stalinův pomocník – teď aspoň vidíte, jakou jste udělal chybu, když jste tohoto člověka v dubnu a červenci 1917 poslal jako svého přítele do Chivy jako valiho (představitele oblasti). [PK144] +
-  Tento Brojdo a profesor Polivanov spolu se stařičkým odborníkem na ruský jazyk z Ázerbájdžánu Šachtachtinským a Turkem Ahmedem Džavadem razí politiku konečného rozdělení turkických národů a také odtržení nás všech od našich vlastních kořenů. Dělají to způsobem zavádění různých abeced na základě latinky nebo azbuky.[PK145] +
-  Nazir Turakulov192 a jeho manželka Chanifa navrhli, aby v případě zavedení latinky byla používána pouze její jedna forma pro všechny turkické národy[PK146]. +
-  Nicméně Brojdo a Polivanov vedou politiku vytvoření vlastního literárního jazyka pro každý národ – podle fonetické osobitosti každého nářečí. Není pochyb, že přechod k latince je pouze předstupněm na přechod k azbuce. V Dagestánu už začali s přechodem osetinského a čerkeského jazyka na azbuku[PK147]. +
-  Probíhají rozhovory o přechod na latinku u altajských Tatarů, Finnů a Jakutů. Tyto plány pochází od Brojda a Polivanova.[PK148] +
-  Koblandy193 a další díla se teď publikují v arabském písmu, ale během několika let je začnou vydávat v latince a pak samozřejmě přejdou k azbuce. Teď přijali ke studiu na Východní univerzitě mládež z Chivy, Buchary, Ašchabádu, Kokandu, Taškentu a přivezli je do Moskvy. Bylo by dobré, kdybys napsal nějaké články o této nové politice sovětské vlády v oblasti kultury a upozornil na to celosvětovou veřejnost.[PK149] +
-     +
-    Zaki-Validi měl v ohledu zavádění písma pro různé turkické národy vynikající předvídavost, protože v Kyrgyzstánu bylo už v roce 1928 nahrazeno arabské písmo (používané pro kyrgyzštinu od roku 1910) upravenou latinkou. Ta vydržela pouze 12 let, a v roce 1940 byla zavedena azbuka – oproti ruské azbuce má kyrgyzská azbuka navíc písmena ? ?, ? ?, ? ? [Ň ň, Ö ö, Ü ü]. +
-  +
-Obrázek 39. Kyrgyzská abeceda na základě arabského písma[PK150]. +
-Obrázek 40. Kyrgyzská abeceda na základě latinky (1928)[PK151]. +
- +
-  +
-Obrázek 41. Kyrgyzská abeceda na základě latinky (1929).[PK152] +
-Obrázek 42. Kyrgyzská abeceda na základě ruské azbuky (1940[PK153]). +
-     +
- +
- +
-Obrázek 43. Vydání kyrgyzských novin v roce 1935: jedna strana rusky (v azbuce), druhá strana kyrgyzsky (v upravené latince). +
-     +
-Džon Ali Alijevič. Potom, co se v Sovětském svazu prováděla změna písma téměř všech národností na azbuku, tak se to dotklo i Dunganů. Zavřeli vydavatelství, noviny, skončilo vyučování dunganského jazyka na školách. V tomto období Jasir Šivaza především psal v kyrgyzštině. To bylo na konci 30. let. Když Dungani přišli z Číny, tak psali arabským písmem. Toto písmo používali i při výuce náboženství. Pak začali jako všechny národnosti všechno převádět na latinku. Všechny předměty vyučované v dunganštině vyučovali s latinkou. Pak všechno zavřeli a výuka skončila – až v roce 1954 zavedli azbuku. Tato proluka měla na kulturu Dunganů samozřejmě velmi špatný dopad, protože se nevydávaly žádné učebnice v dunganštině. +
-  Měnila se i jména vesnic – v roce 1937 se vesnice ještě nazývala Empa, tzn. Tábor povstalců. Bývalí povstalci, kteří přišli z Číny, tak nazývali dočasný vojenský tábor. Pak se vesnice přejmenovala na Kara Komuz, ale Dungani ji stále nazývali Empa. +
-     +
-1929 – masové deportace kyrgyzských manapů  +
-??????????? ?? Wikipedia  +
-????????? ?.?. ???????? ???????? ???????  +
-4.7.  30. léta – rozkulačování a kolektivizace +
-    Ačkoli se tragédie a dopad stalinské politiky týkal života celé společnosti, zřejmě největší rozsah můžeme zaznamenat v případě zemědělství a překotné kolektivizace podle víceméně jednotných mustrů aplikovaných na diametrálně odlišné podmínky v rámci celého Sovětského svazu. +
-    Stalinova ideologie vycházela z přesvědčení, že je každá společnost rozdělena na protichůdné a vzájemně bojující třídy. Tyto názory publikoval Stalin už ve svých teoretických spisech v proletářských časopisech z roku 1906 (ve kterém se odvolává na Karla Marxe – spojenectví buržoazie může být otřeseno pouze spojenectvím proletariátu).  +
-    Jak je složitý současný život! S jakými různými pestrými třídami a skupinami se můžeme setkat: s velkou, střední a drobnou buržoazií; s velkými, středními i malými feudálními pány; s učni, nekvalifikovanými i kvalifikovanými dělníky; s vyšším, středním a nižším duchovenstvem; s vyššími, středními a drobnými úředníky; s nejrůznějšími intelektuály a dalšími rozmanitými skupinami – takový pestrý obraz nám podává náš život! Ale je také jasné, že stále výrazněji vystupují v této složité situaci dvě hlavní tendence, které všechny tyto komplikované skupiny ostře rozdělují do dvou znepřátelených táborů – na tábor kapitalistů a tábor proletářů. (…) Není pochyb o tom, že třídní boj bude stále tvrdší. Úkolem proletariátu je, aby do svého boje vnesl systém a organizovanost.194 +
-    Na tezi o třídním boji navazoval Stalin (spolu s Leninem) jednoznačným požadavkem na konfiskaci veškeré půdy a jejímu předání těm, kdo na ni pracují. Konfiskaci půdy podpořil sjezd komunistické strany v roce 1903 a na sjezdu v roce 1905 panovala v tomto ohledu jednota i mezi frakcemi bolševiků i menševiků.195 +
-    Po získání moci sovětské vedení nejdříve předpokládalo dva způsoby přeměny vesnice ve vesnici socialistickou, oba měly znamenat zrušení vykořisťování odstraněním soukromého hospodaření (zákaz nájemné práce, zrušení pronajímání půdy a odebrání půdy a majetku zámožným zemědělcům). Oba způsoby předpokládaly vznik nových ekonomických jednotek založených na kolektivním hospodaření: kolchozů a sovchozů. +
-    Kolchozy vznikaly už po roce 1917, ale program NEP (tzv. nová ekonomická politika – uplatňovala se od roku 1921 a nahrazovala politiku tzv. vojenského komunismu z období občanské války), uvolňující prostor pro soukromé podnikání, jejich růst pozastavil. Po roce 1917 existovalo družstevnictví v následující podobě: +
-o družstva pro společné obdělávání půdy, přičemž pracovní nástroje zůstaly v soukromých rukou členů družstva  +
-o združstevněná orná půda, tažná síla, zemědělský inventář. Právo osobního vlastnictví se vztahovalo jen na obydlí, záhumenky, velký i malý domácí dobytek, domácí drůbež +
-o komuny s velkým stupněm združstevnění, zahrnující celou usedlost, včetně např. drůbeže. Výnosy se dělily podle „jednotek“. 196 +
-    V prvních porevolučních letech převládala družstva 2. a 3. typu. Jejich počet dosáhl až 18 tisíc, ovšem s přechodem na politiku NEP se družstva rozpadala.  +
-    Kolektivizace ve dvacátých letech 20. století začala probíhat na vesnicích nejprve ve znamení vzniku komun, kterým byly přislíbeny a poskytovány podpory ze strany státu a byla vedena kampaň pro jejich zakládání a rozšíření. Zároveň se vyzdvihovaly výhody společného života na vesnici, kupříkladu při hlídání dětí, obdělávání půdy, zpracování a prodej potravinářských výrobků. Komuny podle dobových propagačních materiálů měly přinášet užitek všem pracujícím a strach z nich měli mít jen ti, kdo využívali lidi k nádenické práci.197 +
-     +
-    Náš parostroj vpřed letí  +
-    Zastavuje v Komuně +
-    Jiné cesty pro nás není +
-    V rukách máme pistole[PK154] +
-    (Píseň komsomolců z 20. let.) +
-     +
-    Komuny měly odlišný charakter než kolchozy. Lišily se v legislativě při zakládání i ve vlastním chodu. Obecně lze říci, že v komunách byla hlubší dělba práce, která zasahovala nejen do pracovních záležitostí, ale i do záležitostí rodinných (společné vaření, hlídání dětí, apod.). Komuny organizovaly vzdělávání svých členů, pořádaly kurzy pro traktoristy atd. Organizace kurzů ovšem bývala často velmi chaotická. Docházelo k případům, že se pořádal kurz pro traktoristy, ale k dispozici nebyl jediný traktor. +
-    V polovině dvacátých let vedle sebe legislativně existovaly jak komuny, tak i kolchozy, později se zemědělské hospodaření odehrávalo jen v kolchozech a státních podnicích – sovchozech, které vznikaly na půdách státního fondu, bývalé carské půdě apod. +
-     +
-    Rozvoj družstevnictví v SSSR probíhal ovšem ve 20. letech velmi pomalu – v roce 1927 bylo v celém Sovětském svazu 17 267 kolchozů všech typů, které sdružovaly jen 400 tisíc zemědělských hospodářství, což představovalo pouhé 1,5 % z celkového počtu198. +
-    Nová ofenzíva v jejich zakládání přišla až po XV. sjezdu VKS(b) v prosinci 1927. Sjezd prohlásil kolektivizaci za hlavní cíl v socialistické přeměně venkova a požadoval, aby se urychlil vznik výrobních družstev. Přesto všichni delegáti, kteří na sjezdu referovali o práci na venkově, zdůrazňovali, že při kolektivizaci je důležitá opatrnost a postupnost. Molotov ve svém příspěvku uvedl: …K tomu, abychom přešli od individuálního hospodaření ke společnému, jsou zapotřebí dlouhé roky… Je třeba si uvědomit, že zkušenosti ze sedmi roků NEPu nás dostatečně poučily o tom, co říkal Lenin ještě v roce 1919: žádné urychlování, žádná neuváženost od stranických orgánů či sovětské vlády ve vztahu k rolníkům. +
-    To, že hospodářství v soukromém vlastnictví bude ještě dlouho základem celého zemědělství, tvrdil Stalin ještě v roce 1928. V polovině roku 1928 bylo v kolchozech méně než 2 % všech rolnických hospodářství, 2,5 % všech osevních ploch a 2,1 % obilních osevních ploch. +
-    Během roku však Stalin výrazně změnil názor a rozhodl se pro zrychlené tempo kolektivizace. Následky urychlené kolektivizace se dostavily velmi rychle – v celosvazovém měřítku se zemědělská výroba během celé první „stalinské“ pětiletky199 snižovala. +
- +
-Obrázek 44. Růst průmyslové výroby v SSSR ve 30. letech. +
-    Masová kolektivizace začala v letech 1928–1929 a nejdříve zahrnovala drobné rolníky a bezzemky. Pro přesvědčovací agitační akce bylo z měst povoláno 25 000 aktivistů-propagátorů, komunistů, kteří měli rolníky přesvědčovat o přednostech společného hospodaření. Bylo poněkud paradoxní, že lidé z města, bez zkušeností z venkovského života a zemědělství, přesvědčovali zkušené rolníky žijící na půdě často po několik generací. Protože faktické argumenty chyběly, agitace se zvrhla na propagaci jednoduchého hesla: „Kdo nevstoupí do kolchozu, je nepřítel sovětské vlády“. Odtud už byl jen krok k hromadnému pronásledování nejen odpůrců kolektivizace, ale i těch, kteří jen pochybovali o některých jejich aspektech a žádali čas na rozmyšlenou. Brzy se vůči odpůrcům prosadila metoda zastrašování a násilí a idea „rozkulačení“, násilného zabavování majetku a deportace odpůrců. +
-     +
-Alym Toktomušev200. My jsme dostali zprávu o rehabilitaci otce v roce 1957. Tenkrát jsme žili v kolchoze Lenina v džumgalském okrese. To byl velký kolchoz, který vznikl ze čtyř menších kolchozů. Jeden z těch malých kolchozů, Kyzyl-Kyrgyzstan, zakládal i můj otec a tam jsme se dozvěděli, že můj otec byl zastřelen 9. září 1937. Já jsem se narodil osm dní před jeho popravou. +
-  Oznámení o otcově zastřelení přišlo po deseti letech – na podzim, myslím, že to bylo v září, rehabilitace byla za dalších deset let. +
-  Kolchoz pořádal velkou vzpomínkovou slavnost. Postavili jurtu, lidé oplakávali mrtvého podle kyrgyzských tradic. Dokonce chtěli kolchoz přejmenovat na otcovo jméno, ale protože dosavadní jméno kolchozu bylo Lenin, tak to nešlo. Po otci pojmenovali aspoň hlavní ulici v kolchozu – ulice Toktomuše Dabatova, která je tam dodnes. +
-  Moje matka mi vyprávěla, že náš dům stál před kolchozní kanceláří, a když si mí bratři šli ven hrát na ulici, tak na ně děti ze sousedství volaly, že jsou děti kontrarevolucionáře. Proto sourozenci raději nevycházeli a na ulici se dívali jen přes vrata. +
-  Matka říkala, že otec měl černého mimochodníka s dlouhou hřívou a loveckého psa Doske. Jakmile otce uvěznili, Doske zmizel úplně, a koně si vzal předseda kolchozu Šakan. Když ho uvazoval u kolchozní kanceláře, díval se kůň na naše vrata, řehtal a dupal kopyty. Moji bratři a moje matka se na něj dívali škvírou u vrat a žalostí plakali. Máma říkala, že kůň je jako člověk, a proto jí ho bylo líto. Když se dívali na jeho utrpení, přáli mu rychlou smrt. Kůň začal ztrácet hřívu a bylo jasné, že brzy bude po něm. Tak ho zařízli a dali na oběd kolchozníkům. Když moje matka slyšela, že koně poráží v garáži, šla tam a požádala předsedu o kousek hřívy na památku. Předseda seděl na koni, a začal tahat matku za vlasy – ta upadla a rozbila si hlavu. Domů přišla s prázdnýma rukama. +
-  Když Šakan zestárl a byl v důchodu, jeli jsme jednou na koních. Šakan seděl u vrat svého domu a zeptal se mé matky: +
-  -Jak se máš, Batyš apa? +
-  Matka se ho místo odpovědi zeptala: +
-  -Co se vyhříváš na slunci? Chceš, abych tě také chytla za vlasy jako ty tenkrát mě? +
-  Šakan jí řekl: „Přestaň, Batyš apa, zapomeň na to na všechno. Byl jsem tenkrát mladý a hloupý. Myslel jsem, že opravdový komunista se musí takhle chovat k manželce nepřítele lidu“. +
-     [PK155] +
-Vytvoření třídního nepřítele jako pilíř sovětské kolektivizace. V prosinci roku 1929 přišel Stalin s heslem o likvidaci kulaků jako třídy a vyhlásil, že likvidace kulaků se musí stát součástí zakládání družstev a celkové kolektivizace. +
- +
-?? 1929 ?. ????????? ?????? ????????? ???????? ??????????? +
-? ?????????? ??????????. ??? ???????? ?????? ?????????? ???????, +
-????????? ?? ???? ??????? ????? ??????????? ?? ??????? +
-?????, ???????????? ?? ????????? ???????? ???????? ????????????????, +
-????????? ??????? ????????? ?????????, ???????????? +
-?????????? ?????? ????? ? ???????? ?????. ?? ??? ???????? ?? +
-?????????? ????????????? ????? ????????? ?????????+
- +
-?????????? ???? ???????????????? ??????? ????, ??? ????? +
-???? ???????????????? ??????????? ? ??????????????, ?? +
-???????? ???????????? ?????????? ??????? ?? ? ???? ???????????, +
-? ? ???? ????????. ??? ??? ??????????? ????????????? +
-?????????+
-«??????????? ???? ????????? ???????? ? ???, ??? ??? ???? +
-??????????? ??????, ?? ?????????? ??????????????? ??????, ??? +
-?????? ????????? ????? ?? ??????? ?????????? ???? ????????, +
-?????????? ?????? ???????? ??????, ?? ????????? ????????? +
-?????.201 +
- +
- +
-    Součástí kolektivizace na území celého Sovětského svazu byly tedy dva nedělitelné procesy: zakládání kolchozů a likvidace bohatších zemědělských vrstev. Ty byly rozděleny na tři kategorie; kritériem, i když nejasně definovaným, byla velikost majetku. +
-    V ruské terminologii to byli „bedňaki“, „seredňaki“ a kategorii nejbohatších tvořili „kulaki“.  +
-    V Rusku do roku 1917 měli největší výměru půdy statkáři (41,7 % zemědělské půdy), kteří ovšem produkovali pouze 12 % všeho obilí, kulacká hospodářství hospodařila na 21,8 % půdy (produkce 38 % obilí) a seredňacko-bedňacká hospodářství měla 36,5 % půdy 50 % výnosů (údaje z roku 1913)202.  +
-     +
-Tabulka 7. Podíl různých typů hospodářství v Rusku na výnosech a obhospodařované půdě (1913). +
- +
-celkem půda +
-podíl na výnosech +
-průměrná efektivita +
-statkáři  +
-42 % +
-12 % +
-29 % +
-kulacká hospodářství  +
-22 % +
-38 % +
-174 % +
-seredňacko-bedňacká hospodářství  +
-37 % +
-50 % +
-137 % +
-Celkem +
-100 % +
-100 % +
-100 % +
-     +
-    Tabulka jednoznačně ukazuje neefektivnost statkářských hospodářství, zatímco efektivita kulackých hospodářství byla nejvyšší. Je otázkou diskuse, zda bylo prozíravé se zbavovat právě tohoto typu hospodářství. +
-    Pro likvidaci „kulaků“ byl zaveden speciální termín: „rozkulačivanije“. Rozkulačování mělo jednak zlomit odpor proti kolektivizaci, majetek „kulaků“ měl tvořit materiální základnu pro budovaná družstva, kolchozy.203 Celkový počet „rozkulačených“ hospodářství na území Sovětského svazu představoval 10–15 % všech hospodářství.204 +
-    Při plánované likvidaci kulaků došlo k rozdělení kulackých hospodářství na tři skupiny: +
-1. Účastníci kontrarevolučních povstání a organizátoři teroru. Tito lidé se měli izolovat, popřípadě i zastřelit. Členové rodiny měli být vysídleni do vzdálených oblastí země. +
-2. Nejbohatší kulaci. Společně s rodinami měli být vystěhováni do vzdálených oblastí země. +
-3. Majitelé menších hospodářství. Mohli zůstat v okresech, kde žili, ale museli se vystěhovat za hranice zkolektivizovaných obcí. +
-     +
-Saparbek Tynajevu205. Dvakrát byl ministrem zemědělství Kyrgyzstánu, dlouho byl prvním náměstkem ministra. Před tím stál v čele správy okresu (akim) v různých rajonech. V sovětských dobách, když mu bylo 27 let, se stal prvním tajemníkem okresního výboru. Jeho velice nízký věk pro tak významnou pozici je v sovětském systému ojedinělým případem. +
-  Můj dědeček byl bohatý člověk. Měl více než tisíc koní, a několik tisíc ovcí a koz, desítky velbloudů, stovky krav a jaků. Kdy se začaly vytvářet kolchozy, byl přinucen „dobrovolně“ převést většinu majetku do společného užívání. V Čongočaru v Tonském rajonu (na jižním břehu jezera Issyk-Kul) byl v sovětských dobách Leninův kolchoz. Když se tento kolchoz zakládal, tak všechen dobytek, koně a velbloudi byli mého dědečka. Znovu zdůrazňuji, že dědeček pochopil, jaká je situace a dobytek předal státu dobrovolně. Ve 30. letech, když ho na základě udání Šameje rozkulačovali, tak měl asi jen deset kusů jaků.  +
-  Mé prarodiče a jejich sourozence s dalšími desítkami kulaků posadili do vlaku v Rybače (nyní Balykčy, Kyrgyzstán) a odvezli do Chersonské oblasti na Ukrajinu. Dědeček ze smutku, že už nikdy neuvidí své děti, zemřel cestou, ještě než dojeli do Chersonské oblasti. Jak vyprávěla babička, kvůli pohřbení dědečka Saparbaje vlak zastavil na dvě hodiny. Místo dědečkova hrobu si babička nezapamatovala. +
-  Místní vedení se se všemi kulaky sešlo hned na nádraží. Jak já to chápu, na Ukrajině pravděpodobně zoufale potřebovali pracovní sílu kvůli rozkulačování a hladu, na jehož následky zemřelo mnoho lidí. +
-  Pro vysídlence bylo na Ukrajině připravené bydlení, dostali práci a jídlo – každý den jim přinesli dva bochníky chleba a kousky cukru. Jak moje babička říkávala, na Ukrajině jim nikdo nenadával do kulaků jako v Kyrgyzstánu. +
-  Babička Saikal tam byla už v důchodovém věku, ale byla velmi energickou ženou. Poté, co strávila ve vyhnanství asi deset let, utekla domů. Když babička s dědečkem odjížděli na Ukrajinu, tak si zašila do šatů zlaté mince. Když se bracela domů, tak ještě s dvěma dalšími ženami nejprve jeli vlakem do Taškentu. V té době právě začala válka. Pak se nějak dostali do Pišpeku (Biškek). +
-  Jedna z mých tetiček Bubu se vrátila z Ukrajiny po válce v roce 1945 nebo 1946. Vyprávěla, že Němci na Ukrajině drancovali jenom u Rusů, Kyrgyze nechávali na pokoji. Když přišli Němci do vesnice Čalbasovo a brali si kuřata, prasata a dalších věci, tak začali říkat: „Kyrgyz, Kyrgyz“ a oni je nechali. +
-  Teta Kanyšaj se také vrátila z Ukrajiny po válce. Babička Sajkal zemřela před dosažením věku sto let. Jeden z jejích synů zemřel, když mu bylo 97 let. Její dcera je ještě naživu, jí je 99 let. Jen můj otec zemřel kvůli nemoci brzo. +
-  Ten samý Šamej, který svým udáním dosáhl vysídlení dědečkovy rodiny na Ukrajinu, se snažil rozkulačit i děti mého dědečka. Dědeček Tynaj měl šest dětí: nejstarší byla dcera, pak byli synové Abdykerim, Mambet, Ilias, Mahmud… +
-  Bratři, s výjimkou jednoho, kvůli obavám z pronásledování, odjeli z domova na východní břeh jezera Issyk-Kul do Tjupského rajonu. Jeden z bratrů odjel do Kazachstánu, do Kegenu, kde se stal předsedou kolchozu. A můj otec Mambet se ukrýval v lese Orgočor v Džeti-Oguzském rajonu. Když v roce 1931 založili státní statek (sovchoz) Orgochor, šel tam můj otec pracovat jako čaban (pastýř). Později otec vystudoval zootechnickou školu a deset let pracoval v sovchozu Orgočor jako zootechnik. +
-  Během druhé světové války v roce 1942 mohl otec zůstat v kolchozu jako specialista. Moje matka pracovala v tom samém kolchoze jako čaban a byla v 50. letech dvakrát zástupcem v Nejvyšším sovětu Kyrgyzské SSR. Otec se později vrátil k čabanům. Posmrtně byl oceněn Státní cenou SSSR. Jeho nejstarší syn Žamake se stal Hrdinou socialistické práce SSSR. V Orgočoru vyšlechtili nové plemeno jemnovlnnných ovcí. Místní škola v Orgočoru nese jméno mého otce. +
-  Otec vždycky říkal se smutkem: „Říkají nám, že jsme kulaci, označují nás jako baje (boháči). Ale my jsme všechno dosáhli jenom svým potem, že jsme pracovali ve dne v noci. Když máte skotu nad 10 000 kusů, tak se musí pracovat ve dne v noci, když padal sníh, nebo pršelo. Zaměstnanci nebyli moc ochotní pracovat, o dobytek se nestarali, nechali ho být a klidně si odešli. Vždycky jsme s bratry museli zaměstnance kontrolovat. Přestože jsme měli obrovské množství zvířat, nikdy jsme nežili v přepychu a pohodlí. Pravda je, že jsme vždycky měli co jíst a měli jsme dobré boty. Když jsem byl čabanem v Orgočoru, mohli jsme užít všechny plody mé práce. Teď je život snadnější, to se nedá srovnávat s tím, co bylo před sovětskou dobou.“ +
-  Podle otcových slov se situace zlepšila po válce, zejména po smrti Stalina, kdy je přestali označovat jako kulaky a terorizovat. +
-  A v 30. letech i během války, mému otci vícekrát sebrali otar (stádo do 500 kusů bahnic), protože byl syn nepřítele lidu. Spolu s mou matkou přežívali všelijak. Ale pak, když ostatním čabanům pošly ovce, vedení kolchozu muselo zavolat otce, aby se o stáda staral on. Manželka Saparbeka Tynajeva – Zaryl – také pocházela z Tonského rajonu. Bratr jejího dědečka byl také deportován na Ukrajinu, ale podařilo se ho osvobodit přes známé ještě před odjezdem vlaku z Rybače.  +
-     +
-Chalyk Chalmuratov. O osudu Chalyka Chalmuratova vyprávěla jeho vnučka Bubusara Kalykova.[PK156] +
-  Už na samotném příjmení Chalmuratova je vidět vliv úředníků, protože v kyrgyzštině není písmeno Ch – to se používá jen v cizích slovech. V dobách sovětské vlády se ale spousta kyrgyzských příjmení psala ne tak, jak zněla ve skutečnosti, ale jak je slyšel ruský úředník. Proto máme dodnes taková příjmení jako Chalmuratov, Chalilov (místo Kalilov), Usmanov (místo Osmonov nebo Ysmanov), Usmanalijev (místo Osmonalijev), Achmedov (místo Akmatov), Chalyk místo Kalykov atd. U vnučky Chalyka Chalmuratova je už příjmení opraveno podle kyrgyzského způsobu – Kalykova.[PK157] +
-  Chalyk Chalmuratov pocházel z aulu Sumbul v Lejlekském rajonu dnešní batkenské oblasti. Dědeček byl nejbohatším člověkem v aulu. Proto když začala kolektivizace a konfiskace skotu a půdy takzvaných boháčů, Chalyk projevoval odpor proti vládě. Kritizoval vládu a nechtěl do posledka dát nic z toho, co měl. To místní sovětskou vládu pobouřilo a Chalikovi byl zkonfiskován skot, půda, obilí a majetek. Jeho drželi nejprve ve vězení v okresním městě a pak ho poslali do Oše. Tenkrát mu bylo necelých padesát let.[PK158] +
-  Jeho žena zemřela v tom samém roce 1930. Zůstal po ní devítiletý syn Tojču, o kterého se staral starší syn Marek (narozený v roce 1907).[PK159] +
-  Kvůli surovému zacházení ve věznici se rychle zhoršovalo Chalykovo zdraví a během tří nebo čtyř let ve vězení zemřel. [PK160]Jeho syn Marek se už se svým otcem nesetkal – když ho přišel navštívit do vězení, vedení věznice mu sdělilo, že jeho otec zemřel před několika dny a je pohřbený na svahu Sulejmanovy hory v Oši. +
-  Marek byl na začátku války jediným kombajnérem v okolí, a proto nemusel do války. +
-  Mladšímu synovi Tojču bylo deset let, když otce uvěznili jako neřítele státu. Tato nálepka neumožňovala, aby se Tojču mohl učit ve škole. Prostě ho nebrali do školy, ale chápavý chlapec se azbuku naučil sám. V roce 1940 byl povolán do armády, kde sloužil do roku 1943. Měl raněnou nohu a po pobytu v nemocnici ho poslali domů. [PK161]Chalyk se účastnil bojů u Stalingradu proti polnímu maršálovi Paulusovi a na to byl až do smrti velice hrdý. +
-  Později po otcově rehabilitaci v roce 1957 pracoval jako předák v místním kolchozu, pak byl tajemníkem vesnické rady.[PK162] +
-  Podle jeho dcery byl typickým venkovským aktivistou, nebo přesněji intelektuálem sovětské epochy. Odebíral okresní, krajské i republikové noviny v kyrgyzštině a kromě toho měl předplatné na celosvazové časopisy Ogonjok, Vokrug sveta, Nauka i žizn', Zdorov'je, Rabotnica, Krest'janka uzbecké časopisy Saodat (časopis pro ženy) nebo republikovou variantu moskevské Rabotnicy, Fan va turmuš (Nauka i žizn') a společensko-literární měsíčník Julduz (Hvězda).[PK163] +
-  Tojču Kalikov zůstal věrným stalinistou a celý život litoval, že nemohl získat patřičné vzdělání kvůli tomu, že jeho otec byl rozkulačený jako nepřítel národa. +
-   +
-     +
-    Mezi kulaky mohl být zapsán rolník mající dvě krávy nebo dva koně, nebo i jen trochu lepší dům. Do které kategorie rolníka zapsali, však také záviselo na schopnosti nebo i dobré vůli aparátu. Tento zápis prováděly tzv. trojky, skládající se ze zástupce „selsovětu“ (vesnického výboru), stranické organizace a milice a bylo na nich, do které kategorie kulaka zařadili. Obecný rámec sice stanoven byl, jeho výklad již záležel na této úřednické trojce. Kulacká hospodářství měla vykazovat tyto znaky: +
-* Systematicky využívat nájemnou pracovní sílu pro zemědělskou práci nebo pro práci v řemeslnických dílnách a zařízeních. +
-* Vlastnit některé zpracovatelské zařízení: mlýn, sušičku ovoce aj. +
-* Pronajímat některé z těchto zařízení nebo dům k bydlení. +
-* Systematicky pronajímat zemědělské stroje. +
-* Pronajímat půdu za krajně nevýhodných podmínek pro nájemce. +
-* Pronajímat půdu, i když v rodině byly práceschopné mužské síly. +
-* Hospodářství, která pronajímala za cílem obchodu a průmyslového využití (sady, vinohrady apod.). +
-* Hospodářství, která produkovala pro trh, nebo jehož členové měli jiný zdroj příjmu (např. duchovní). +
-    Součástí „rozkulačení“ bylo nejen zabavení majetku, ale i vysídlení „kulaků“ i s jejich rodinami do předem určených regionů. Politika přesídlování neboli násilné migrace (či deportace) byla v Sovětském svazu praktikována už od 20. let (navazovala na praktiky carského režimu) a obrovských rozměrů nabyla v létech třicátých. Zdůvodňovala se „státními zájmy“ a „zájmem pracujícího lidu“.206 +
-     +
-Sultangazijeva Marija207. Někdy v letech 1931 nebo 1932 poslali dědečka Sulajmana do vyhnanství na Ukrajinu jako boháče. Spolu s ním poslali do vyhnanství i jeho čtyři syny s jejich ženami. Dědeček byl boluš – představitel volosti208. Protože už byl starý, chtěl předat úřad boluše mému otci, a proto švagři dědečka nazývali kara žoltoj ake / ???? ?????? ??? – to znamená v kyrgyzštině starší bratr, který přináší neštěstí. +
-  Dědeček říkal, že se z ciziny už nevrátí a nám bude doma zle. Proto zajistil útěk mého otce do Kazachstánu – moje babička byla totiž Kazaška z vesnice Čarbakty v Kurdajském rajoně. Babička byla dcerou Nogojbaje, který byl proslulým bijem. V minulém roce mému dědečkovi postavili ?????? (mauzoleum). +
-  Otec tedy utekl do Kazachstánu. Vzpomínám si, jak jsem seděla vepředu na sedle a maminka seděla vzadu. Starší bratři Kadyr a Sadyr šli vedle nás a drželi se za koňský ocas. +
-  Strýčkové nás přivítali velice pěkně a uvolnili nám jedno obydlí. Žili jsme v Kazachstánu osm let a během té doby jsme se domů vůbec nepodívali, protože jsme měli strach, abychom se nedostali do vězení. Vrátili jsme se, až když jsme si mysleli, že nám nic nehrozí. Já jsem skončila třetí třídu a starší bratři čtvrtou. Mluvili jsme jenom kazašsky. +
-  Když jsme se vrátili, žili jsme ve vesnici Kara-Bulak v dnešním Issyk-Atinském rajonu. Tam nás vyhnali ze školy a říkali nám, že jsme děti GULAGu. To samé na nás pokřikovaly děti, když jsme se hádali nebo prali. +
-  Byli jsme nuceni odjet do Syn-Taše, kde žilo hodně našich příbuzných, kteří si mě chtěli osvojit. Žila jsem u různých příbuzných a stěží jsem vychodila desátou třídu ve vesnici Kirov. Starší bratři školu zakončit nemohli, těm to nedovolili. +
-  Příbuzní se vrátili z Ukrajiny, kde mohli chodit do školy až do 10. třídy. Já jsem se vdala za hodného člověka, mám osm dětí a všechny mají vyšší vzdělání – jeden z nich je dokonce profesorem. [PK164] +
- +
-    Následující svědectví (po 50 letech) bývalého spolupracovníka NKVD snad nejvýmluvněji ukazuje zvrhlost a nezákonnost celého procesu kolektivizace, kdy jednotlivé nižší orgány sovětské vlády dostávaly z ústředí telegramy, kolik musí najít (resp. vymyslet) odpůrců režimu a kolik z nich musí odsoudit k zastřelení nebo dlouholetému vězení. +
-     +
-    Plánovité hospodářství se poprvé v historii vytváří v SSSR +
-    Malá sovětská encyklopedie, 1930 +
-     [PK165] +
-I. Serkov. Vůbec by nevadilo, kvůli správnému pochopení těch let, kdyby se z archívů vytáhly telegramy, které jsme tenkrát dostávali:209[PK166] +
- +
-  Vládní, na tři adresy:[PK167] +
-  Tajemníkovi ÚV –  … +
-  Predsovnarkoma (Předsedseda sovětu lidových komisařů) – … +
-  Narkomu vnitřních záležitostí – … +
-    [PK168]Vám, na první čtvrtletí roku 1938, podle dříve publikovaného plánu, v první kategorii – 35, ve druhé kategorii – 1250, ve třetí kategorii – 3740.[PK169] +
-   +
-  První kategorie znamenala zastřelení, druhá kategorie – 25 let vězení a třetí kategorie – 10 let. Tento úkol byl pro jednu malinkatou autonomní republiku, ve které žilo sotva 1,5 miliónů obyvatel. +
-  Když jsme dostali takový telegram, začali jsme „sklizeň úrody“, jak jsme tenkrát označovali takovou kampaň na plnění plánu. Podle plánu muselo jít všechno.[PK170] +
-  Předepsané množství se muselo vystřílet – to bylo nutné v první řadě, i když překročení tohoto čísla se trestalo. Ale nesplnění druhé a především třetí kategorie bylo (pro nás) podobné smrti – nesplnil jsi, tak sám pojedeš.[PK171] +
-  Vzít pět tisíc práceschopných osob z nevelkého počtu obyvatel republiky bylo velmi citelnou ztrátou pro plnění hospodářského plánu. A čísla rostla, pak chtěli, abychom dávali za rok až sto tisíc osob![PK172] +
-  My jsme také měli tvrdý chlebíček. Nás také nechali postavit ke stěně, a ani nechtěli, abychom přitom podepisovali protokoly z výslechů a nedávali nám deset let vyhnanství, my jsme dostávali rovnou kulku. Více než 50 tisíc spolupracovníků NKVD zaplatilo životem za to, že byli moc aktivní při plnění plánů vedení, anebo obráceně, že neprojevili dostatek nadšení – tak si vyberte. Všichni jsme byli členové strany. Nestraníci mezi námi nebyli![PK173] +
-     +
-Žoldoš Bokonojev210. Když začali kolektivizovat kočovníky, tak nejprve v bohatých rodinách začali konfiskovat majetek, skot a půdu dávali do užívání právě vytvořených družstev, kolchozů a sovchozů. Samozřejmě, že kyrgyzští manapové, bijové, bajové a moldo vystupovali proti vládě – skrytě, nebo přímo. Proto je také rozkulačili jako nepřátelské elementy bojující se sovětskou vládou a vystupující proti státní politice.[PK174] +
-  Kulaci byli vysídleni za hranice Kyrgyzstánu – na Ukrajinu, do Kazachstánu, Ruska, na severní Kavkaz. Uvnitř republiky byli kulaci z jihu posláni na sever a naopak. +
-  Rozkulačování probíhalo promyšleně a podle plánu. V roce 1928 stanovili v Moskvě plán, podle kterého mělo být 10 % středňáků rozkulačeno. A příslušná trojka (předseda stranického sekretariátu, NKVD a prokuratura) se snažila, aby byl plán překročen. Například, pokud bylo zapotřebí rozkulačit členy bohatých rodin, rozkulačovali i členy středních hospodářství.[PK175] +
-  Mám u sebe archivní materiály o takových případech. V roce 1930 otec našeho světově známého spisovatele Čingize Ajtmatova Torokul Ajtmatov byl v čele aravansko-buurinského okresu. Tento okres se nacházel kolem dnešního města Oš. Torekul Ajtmatov ve své zprávě posílané do Moskvy píše: „V okrese doposud proces rozkulačování neskončil. Je zapotřebí rozkulačovat i členy středňáckých hospodářství.“[PK176] +
-  V únoru 1928 bylo označeno v ošském kantonu 12 hospodářství jako kulacká, jejich majetek byl zkonfiskován a byli posláni do Orenburgu v Rusku. Většina z nich tam zemřela, jejich děti se později vrátily domů.[PK177] +
-  Tak vypadají strohé údaje o kulackých rodinách, které semlela kolektivizace: +
-     +
-    Kadyrkanov Bektaš, z vrstvy manapů, obyvatel alajkuulského vesnického sovětu v Uzgenském rajoně. U něj bylo konfiskováno ve prospěch státu: +
-     [PK178]Velbloudi - 2 (dva) kusy celkem +
-    býci - 2 (dva) kusy celkem +
-    krávy - čtyři (4) kusy celkem +
-    koně - dvanáct (12) kusů celkem +
-    půda - čtyři (4) hektary +
-    seno - 700 (sedmset) snopů +
-[PK179]Žanbolotov Tološbaj, z vrstvy manapů, obyvatel obce Alaj Kuu Ojtal Alaj-Gulčinského okresu. Zkonfiskováno: +
-jeden dům (cena uvedena) +
-jeden koberec +
-dvě kobyly +
-tři velbloudi +
-dvě krávy +
-čtyři býci +
-koní - čtyřicet jedna (41) kusů +
-     [PK180] +
-?????? ???????? ??????? ?????????????? ????????????????? +
-??????????? ????????, ????????? ??????????? ????????? ???????? +
-???????????? ??????, ????????????? ?????? ?? ???????, +
-?????????? ????????????????? ?????, ???????? ????????. +
-     +
-     +
-Pro období rozkulačování může posloužit osud Jakova Martense z talaského regionu, kde bylo založené německé osídlení v roce 1882.  +
- +
-Předsedovi Talaského RIKu od občana vesnice Vladimirovky Martena Jakova Genrichoviče.[PK181] +
- +
-Žádost[PK182] +
- +
-Vzhledem k tomu, že jsem byl rozkulačen, což ze samé podstaty považuji jako nezákonné jednání ze strany selsovětu (vesnické rady), rozhodl jsem se obrátit se na vás s prosbou, abyste daný případ prověřili podle zákona a obnovili mně stejná občanská práva, pročež považuji za nutné sdělit následující.[PK183] +
-    V roce 1925 jsem dostal ve vesnici Vladimirovka půdu o výměře 0,75 ha bez pozemkového přídělu, kde jsem začal samostatně hospodařit. Do podzimu roku 1931, to znamená za šest let mé práce v mém hospodářství bez nájemní síly, se moje jmění zvětšilo, což dokládá následující: hovězí dobytek 2 kusy, 1 tele, koně – 1 starý a 1 mladý, 3 ovce, 2 prasata. Hospodářský inventář zahrnoval: jednu bryčku, jedny sáně a jednu sekačku a to bylo všechno. +
-    Nehledě na toto vlastnictví, bylo na mě podle místního nařízení pohlíženo jako na středňáka a selsovětem jsem byl zapsán na seznam boháčů. +
-    Přestože jsem nikdy neměl přidělenou zemědělskou půdu, musel jsem platit zemědělskou daň – v roce 1925 jsem platil 4 ruble, v roce 1926 4 ruble a 60 kopějek v roce 1927 8 r. 60 k., v roce 1928 36 r. 67 k., v roce 1929 22 r. 34 k., v roce 1930 42 r. 50 k., v roce 1931 50 r. 50 k., v roce 1932 92 r. 70 k. a v tomto roce bylo moje hospodářství zlikvidováno.[PK184] +
- +
-Obrázek 45. Zemědělská daň Jakova Martense v letech 1925–1927. +
-Platba daně rolníka z 0,75 ha půdy (Talas, Kyrgyzstán). +
-    20. listopadu 1931 jsem obdržel první oznámení týkající se „pevného úkolu“211 na výkup masa a já byl donucen hned odevzdat všechen můj skot do místa výkupu (zagotpunkt) – přikládám zprávu. Zůstal mně jeden kůň.[PK185] +
-    I když jsem zůstal bez skotu, vesnická rada (selsovět)212 mně stále nařizovala „pevné úkoly“ týkající se dodávek mléka a másla. Tyto dodávky jsem nemohl splnit, a proto jsem byl soudně stíhán. 18. července 1932 jsem byl odsouzen lidovým soudem (narsud) podle článku 61, bodu 2 na jeden rok odnětí svobody a pokutě 1500 rublů. Po mém odsouzení pokračoval selsovět v nařizování dodávek mé ženě.[PK186] +
-    Jakmile moje žena nemohla splnit plán dodávky masa, tak jí pokutovali částkou více než 200 rublů, za což jí vzali vybavení domácnosti, oblečení a ložní výbava. Jaký byl výtěžek z prodeje těchto věcí, nevím.[PK187] +
-    Na podzim roku 1931 dostala moje žena „pevný úkol“ na dodávku obilí. Část naší úrody byla vymlácena a odevzdána ženou na místo dodávky obilí, nevymlácenou část předala kolchozu „Úderník“, a část dala kolchozníkovi Jancenovi Genrichu Andrejevičovi. Žena byla vzápětí soudně stíhána a pokutována částkou více než 4000 rublů a odsouzena podle článku 61, část 2 k jednomu roku odnětí svobody podmíněně a konfiskaci části majetku, která nebyla vymožena soudem.[PK188] +
-    Po soudu s mojí ženou selsovět rozprodal všechny zbytky mého majetku, ale kolik z toho získal, nemohu přesně říci, bylo to něco přes 300 rublů.[PK189] +
-    8. ledna 1933 jsem byl předčasně osvobozen za dobré chování, na což mám potvrzení. 10. ledna 1933 jsem se zaregistroval a 14. ledna mně selsovět nařídil do 24 hodin opustit území selsovětu bez ohledu na to, že rozsudek neobsahoval vysídlení (přikládám dokument).[PK190] +
-    Pak jsem bydlel ve vesnici Vodnoje, kde jsem pracoval v kolchozu „Min-Bulak“ za trudodni213. Jakmile se o tom dozvěděl náš selsovět, informoval kolchoz „Min-Bulak“, že jsem zbaven hlasovacího práva, i když jsem se v seznamu těch, kdo neměli hlasovací právo, nenacházel. Na základě toho mně kolchoz „Min-Bulak“ odmítl proplatit odpracované trudodni. Leninopolský selsovět mě potom (v roce 1933) navíc zbavil hlasovacího práva, což zdůvodnil, že jsem byl dříve dočasným kazatelem, ale to je zjevně lživé. To může dosvědčit většina našich kolchozníků i členů společnosti, tj. kolchozní.[PK191] +
-     +
-    Na základě výše uvedených skutečností Vás chci požádat, abyste celou záležitost zvážili a kladně vyřídili a obnovili má dřívější občanská práva včetně vrácení protiprávně vyvlastněného majetku.[PK192] +
-     +
-Poznámky: Dům s pozemkem a výsadbou. Jeden kůň (klisna) předaný kolchozu „Úderník“, rovněž sáně, bryčka a další inventář. Dům s pozemkem je zapsaný na selsovětu a není prodaný, pouze pronajatý. +
-Přikládám 7 oznámení a další dokumenty. +
-    Podpis Marten +
-    12. března 1934 +
-(Archivní materiál CGA KR, f. 2319, op. 1, d. 4, l. 400, 401, 402 / ??? ??, ?. 2319, ??. 1, ?. 4, ?. 400, 401, 402).214 +
-[PK193] +
-V archivu se nachází několik podobných žádostí rolníků z vesnic Talaského rajonu v Kirgizii. Všechny se řešily na předsednictvu talaského rajispolkoma (okresní výkonný výbor) a vždy se stejným výsledkem: zamítnout.[PK194] +
- +
-Výpis z protokolu ? 142 předsednictva talaského rajispolkoma (RIK) ze 13. září 1934. obce Dmitrijevka.[PK195] +
- +
-Projednávalo se: Žádost Martena Jakova Genrichoviče, vesnice Lenin-Pol, dvakrát obdržel „pevný úkol“ na dodávku masa, mléka, srsti atd., za nesplnění byl pokutován a odsouzen ke konfiskaci majetku, rozkulačen, jako kazatel zbaven hlasovacího práva, vyvlastněn skot, hospodářství prodáno, žádá o vrácení.[PK196] +
-Usnesení: Žádost zamítnout, vyvlastnění a prodej majetku kvůli zaplacení pokuty považovat za správné.[PK197] +
-     +
-   Předseda Talaského RIKu Bulatov +
-   Tajemník Mamochorov [PK198][PK199] +
-     +
-    V žádosti se objevuje pojem trudodni – odpracované dny, podle kterých se provádělo odměňování. Tento způsob odměňování byl považován za důležitý princip socialistického odměňování, ale při špatných výsledcích kolchozu a vysokých dodávkách státu se mohlo velmi snadno stát, že kolchozníci za svou práci nedostali nic. Proto se v některých kolchozech snažili odměňovat kolchozníky podle počtu osob v jejich rodině. Tento způsob byl ovšem označován jako kulacký. +
-     +
-Obilí rozdělovali kulackým způsobem +
- +
-Belovodsk. V kolchoze „Rudý klas“ (obec Pokrovka) se práce vedla v trudodnech, ale příjmy se vyplácely podle kulackého principu. Na děti vydávali po 15 pudech a na dospělé po 20 pudech na strávníka. V kolchozu jsou zbytky cizího elementu, který odvádí ze správné cesty vedení a organizuje kulacké rozdělování příjmů. +
-     +
-    Určování dodávek se stalo velice účinným nástrojem proti nepřátelům kolchozních pořádků – kulakům, dřívějším boháčům a těm, kdo nechtěli vstoupit do kolchozu, byly nakládány naprosto nesmyslné, a tím i nesplnitelné odvody (např. rolník měl po konfiskaci krávy odvádět mléko a máslo). Proto se může při hře čísel jevit, že kulaci hospodařili naprosto neefektivně, případně že úmyslně sabotovali výkup: +
-     +
- +
- +
-…Talas splnil plán výkupu obilí na 73,6 %. Samostatně hospodařící rolníci odevzdali 52,5 %, kulaci 27,9 %. Mezitím jde na bazar mezi spekulanty do Aulie-Aty nejen pšenice, ale i mouka. Odkud?215 +
-     +
-    Z předchozího novinového článku je zároveň vidět, že nařízené odvody za nesmyslně nízké ceny byly jako stvořené pro překupnictví – vše se přepočítávalo především na potraviny. +
-    Pod přísnou kontrolou pak byly především mlýny, protože jen tam bylo možné ušetřené obilí semlít. +
-     +
- +
- +
-Mletí načerno – zbraň v rukou kulaka i baje +
-Mlýny – pod kontrolu vesnických aktivů. +
-     +
-    V dodávkách samozřejmě existovala socialistická soutěž a noviny měly na titulní stránce rudou a černou desku, kde zveřejňovaly okresy, které dodávky splnily a okresy, které dodávky neplní. Za nesplnění nesl odpovědnost na prvním místě okresní tajemník strany, označovaný jako agent třídních nepřátel. +
- +
- +
-Rudá tabule  +
-Bělovodský, Frunzenský, Čujský, Kalininský, Alamedinský, Ljaljakský, Narynský rajon. Bazar-Kurganský není na rudé tabuli uveden, i když rajon splnil celkový plán, ale nebyl splněný plán pro pšenici. +
-      +
-Černá tabule +
-Rykovský rajon – zodpovědný tajemník okresního výboru VKP (b) soudruh Džamansarijev +
-Issyk-Kulský rajon – zodpovědný tajemník okresního výboru VKP (b) soudruh Kalkajev +
-Džeti-Oguzovský rajon – zodpovědný tajemník okresního výboru VKP (b) soudruh Sajtgazin +
-Karakolský, Naukatský, Uzgenský a Talaský rajon. +
-    „Obilí není“ – říká třídní nepřítel. +
-    „Obilí není“ – opakují jeho agenti v okresních centrech.216 +
-     +
-     +
-     +
-Obrázek 46. Vesnická schůze v Turkestánu, 1929. +
-    Lidé, kteří byli označeni jako třídní nepřítelé, měli obrovský problém sehnat jakékoli zaměstnání. Pokud uprchli do jiných oblastí země, místní představitelé si často vyžádali potvrzení z místa původního bydliště. Novinový článek z roku 1933 ukazuje, že vydání „falešného“ potvrzení bylo posuzováno téměř jako vlastizrada: +
-     +
-Předseda vydal potvrzení bajovi +
-Begobat. Předseda vedení kolchozu Lenin – Bekmuratov vydal potvrzení bajovi Kalandarovi B. (byl vyhnán z kolchozu Lenin), že je čeledín, člen kolchozu a úderník. Bekmuratov velice dobře věděl, komu potvrzení dává. To není chyba, ale vědomá zrada, ochrana třídního nepřítele … Kolchozy begobatského selsovětu plní plán pouze na 66 %.217 +
- +
-    Za rozkulačováním se mohly skrývat i nejrůznější osobní nesympatie – následující příběh ukazuje, že rozkulačen mohl být i člověk, který nechal své dceři, na kterou pomýšlel někdo z vesnických představitelů, volnou ruku při výběru ženicha. Zároveň je i vidět, že odsouzení někoho jako kulaka mohlo mít vliv ještě na jeho vnuky. +
-     +
-Isak Bekboev218. Narodil jsem se 10. ledna 1930 ve vesnici Kara Suu v At-Bašinském okrese v tehdejší Ťan-šanské oblasti. V místech, kde se dnes nachází Koršoj-Korgon, se dodnes zachovaly základy našeho domu. +
- +
- +
-Mapa 12. At-Baši. +
-  Můj otec byl středňákem. To znamená, že jeho rodina nemusela žádat od druhých žádnou pomoc a na živobytí si vystačili sami. Měli zhruba 20 ovcí a asi pět nebo šest krav. Dědeček měl dva syny a dceru: Bakirdin, Kasijdin a Žumagul. Nejstarší Bakirdin byl Isakův otec. +
-  Nejmladší Žumagul byla podle místních vesničanů krasavice, do které byli zamilovaní všichni místní představitelé a chtěli se s ní oženit. Ona ale už měla milého, se kterým utekla, proti čemuž dědeček nic nepodnikl. Místní představitelé obvinili dědečka, že se s dcerou spiknul a poslali ho do vyhnanství jako kulaka. Kam přesně, to jsme nevěděli. Doma zůstala jenom babička s dětmi. +
-  V roce 1934 prodala babička dům i skot, všechen ostatní majetek naložila na arbu a přestěhovali jsme se do vesnice Atajke (dnešní Žany Alyš) v keminském okrese, protože tam žili babiččini vzdálení příbuzní. Tenkrát mně byly čtyři roky. Dědeček se vrátil z vyhnanství v roce 1937, to mu bylo 42 nebo 43 let. +
-  Dědeček později rehabilitován nebyl, o to se nikdo nikdy nezajímal, my jsme o tom nepřemýšleli. Když se dědeček vrátil z vězení, nikdo ho jako kulaka neobviňoval. Začínala válka a my jsme se navíc přestěhovali do Čujské oblasti. Na to se zapomnělo. +
-  Můj otec Bakirdin šel do války hned na jejím začátku. Zemřel v roce 1942. Dostali jsme zprávu, tzv. kara kagaz – černý papír. Otec vyprávěl nejrůznější příběhy třeba až do rána. Byl také úplným puritánem. Když místní představitelé pili vodku (arak), zdaleka obcházel jejich dům. Nepil alkohol, nekouřil nasvaj, pětkrát denně se modlil, nikdy se nefotografoval – proto nemám žádnou jeho fotografii. Také neměl žádný pas. Divil jsem se, že kolchozní koně měli své průkazy, ale děti, které posílali na frontu, žádný průkaz neměly. Během války šli všichni muži ve třech sousedních kolchozech Dyjkan, Örnök a Kyzyl-Tuu na frontu. +
-  V kolchoze Dyjkan byla hlavní starost o hospodářství na stařících, v jejichž čele byl můj děda Bekboo. S nimi byli ještě Abdrasul, Akmat, Kožomkul a to bylo všechno. Ostatní byli starci, ženy a děti, jako já a museli dělat všechnu práci. Brzo na jaře, jak roztál sníh, chodil jsem bos a pracoval v kolchoze. Tenkrát nebyly žádné kombajny. My děti jsme si sedly na koně a obdělávaly jsme půdu, mlely zrno, sbíraly seno. A stařenky šily rukavice na frontu. +
-   +
-  I když jsem se narodil v At-Baši, školu jsem dokončil v Čujské dolině. Desítiletku jsem zakončil v roce 1948 se stříbrnou medailí. Škola v Žany Alyš patřila mezi dvě nejlepší školy v celé Čujské dolině, protože zdejší učitelé byli Krymští Tataři, poslaní do Kyrgyzstánu Stalinem na začátku války. Měli s sebou školní laboratoře, fyzikální i chemické pomůcky. Když jsem začal studovat na univerzitě (institut), když jsem srovnával naše školní pomůcky, oceňoval jsem zásluhy Krymských Tatarů, kteří byli u nás ve vyhnanství. Tyto dva předměty jsme absolvovali s výborným prospěchem, na rozdíl od mnoha studentů z jiných vesnických škol. +
-  Místopředseda Rady ministrů KirgSSR Tajanov získával nejlepší absolventy škol (tj. medailisty), aby je posílal studovat do Moskvy. Ten mně říkal: „Když jsi zakončil školu s vyznamenáním, pojedeš studovat do Moskvy.“ Ale dědečkovi se nelíbilo, že bych měl odjet do Moskvy a na studia mně nepustil. Zůstal jsem tedy v Biškeku (tehdy Frunze). Tenkrát ve Frunze byl zemědělský, lékařský a pedagogický institut. Dostal jsem se na pedagogický institut na fyzikálně-matematickou fakultu. Jak byla škola u nás kvalitní, učil jsem se v institutu na samé jedničky219, neměl jsem ani jednu dvojku. +
-  Na konci druhého ročníku jsem dostal Stalinské stipendium a každý měsíc dostával 780 rublů – obyčejné stipendium bylo 240 rublů. Stipendium mělo tenkrát cenu zlata. Nechával jsem si 240 rublů a zbytek jsem každý měsíc posílal na kolchoz dědečkovi. Pak o mně psali „budoucí vědec, student, který živil svoji rodinu.“ Institut jsem zakončil v roce 1952. Před ukončením, v lednu, mně řekli, že zůstanu pracovat v institutu, budu pokračovat v aspirantuře a také budu vyučovat studenty. +
-  Když jsem studoval, byl jsem tajemníkem fakultní rady komsomolu. Řekli mně, abych napsal žádost na vstup do strany. Říkali, abych v žádosti nic nezatajoval a napsal všechno, co se v mém životě stalo. Všechno jsem tedy napsal, včetně toho o dědečkovi, že byl poslaný do vězení jako kulak. V institutu začaly řeči, že platili Stalinské stipendium synovi kulaka a pokusili se mě nechat propadnout u státnic. To se nepovedlo, ale nakonec mně řekli: „Můžeš si vybrat jeden z odlehlých okresů – Toguz-Toro, Čatkal nebo At-Baši, ale rozhodně ne město Frunze a Čujskou oblast.“ AtBaši bylo blízké mému srdci, tak jsem jel tam, pracoval a dosáhl uznání. Bohudík byli vedoucí, kteří oceňovali práci člověka. Tenkrát byl vedoucím Ťan-Šanské oblastní ONO (oddělení národního vzdělávání) Akmolojev Borodoj, který sám pocházel od Issyk-kulu. Když viděl ve škole moje metodické působení a práci, řekl: „Místo pro tohoto džigita není tady, jeho budoucnost je jinde, ať jede pracovat do města.“ +
-  Musel jsem odpracovat tři roky. Pak jsem bohudík v roce 1953 dostal dovolení pracovat ve Frunze a začal jsem vyučovat ve škole číslo 5. To byla jediná škola v hlavním městě republiky, kde se vyučovalo v kyrgyzském jazyce. Musel jsem pracovat na třech místech. Ve škole čís. 5 jsem měl poloviční úvazek, to bylo 9 hodin za týden. Ředitel finančně-ekonomické střední školy (technikum) Dembirovskij mně nabídnul vyučovat matematiku pro kyrgyzskou skupinu. Kromě toho jsem pracoval ve večerní uzbecké škole čís. 24 na poloviční úvazek. Takovým způsobem jsem pracoval od 7 ráno do 8 do večera. +
-  V roce 1951 byl poprvé v historii Kyrgyzstánu otevřen Kyrgyzský vědecko-výzkumný pedagogický institut. Ředitel Bakir Kuladšev byl vynikající republiková pedagog-metodik. Pozval mě pracovat do institutu, ale odmítl jsem a řekl, že nechci opustit školu. Tak mně nabídl spojit výuku ve škole s výzkumnou prací. Začal jsem pracovat na dvou místech. Matematika zůstala mojí interní vědou, protože si mně úplně získala. Nejdříve jsem byl asistentem NIIP (mladší vědecký pracovník), pak starším vědeckým pracovníkem, potom vedoucím oddělení (sektoru). Pak jsem se stal zástupcem ředitele pro vědeckou práci. V roce 1966 jsem obhájil kandidátskou práci, aniž bych přestal pracovat. Ani jeden den jsem se neučil v aspirantuře, ani v doktorantuře, ani jsem nestudoval dálkově. Doktorskou práci jsem také obhájil samostatně. Jako zástupce ředitele institutu jsem navštívil všechny školy v republice. +
-   +
-  Vyřizování osobních sporů –  +
-   +
-    [PK200]Jura220.  Dědeček Nikolaj (z matčiny strany) postavil pět domů, ale v dobách SSSR o ně přišel – museli je dát Kyrgyzům, kteří se v zimě vraceli z hor k issyk-kulskému pobřeží. Nikolaj byl deportován. +
-  Jurova matka měla otce Semjona, který žil v Pokrovce, kde byl i starostou. Semjonova rodina byla bohatší, Semjon obchodoval s hedvábím a s opiem. Semjon byl v Pokrovce starostou. +
-  Jednou v zimě ve vesnici někdo ukradl berana. Semjon jako starosta šel hledat zloděje. Podle stop přišel do jednoho domu, kde byli ale zloději i s ukradnutým beranem schováni v úkrytu pod podlahou. Semjon v místnosti čekal a najednou se zdola ozvalo, jestli jsou už pryč – tak se zloději sami prozradili. +
-  Soud byl takový, že se ptali celé vesnice, jak zloděje potrestat. Protože to nebyl z jejich strany první případ krádeže, lidé se dohodli, že na ně za trest přivážou maso a s ním pak museli běhat po vesnici. Po tomto trestu zloději z vesnice utekli. +
-  Vrátili se ovšem v sovětských dobách, tentokrát jako lidoví komisaři. Jako prvního nepřítele lidu zatkli Semjona a zavřeli ho a soudili u dalšího komisaře. Ten byl ovšem Semjonův známý a chtěl Semjona zachránit. Proti komisařům nic nezmohl, a proto odjel na koni do Světlé Poljany, aby vymohl potvrzení, že obvinění Semjona je lživé. Mezitím bývalí zloději – momentálně lidoví komisaři – přijeli pro Semjona, aby ho zastřelili. Semjon se pokřižoval, což jednoho komisaře rozzlobilo, vytáhl šavli a usekl mu ruku. Pak Semjona zastřelili. Za chvíli se vrátil ze Světlé Poljany s potvrzením komisař, který usiloval o Semjonovo osvobození, ale už bylo pozdě. +
-   +
-  Od roku 1918 zavedla sovětské vláda velmi vysoké daně – platit se muselo i ze slepic, z koně, za dům… +
-  V carských dobách se platilo červoncemi a měna s tímto názvem zůstala ještě několik let po říjnové revoluci. Jeden člověk měl padělatelskou dílnu a červonce si sám tisknul. Pořád mu zvyšovali daně a pořád je měl čím platit. Když už je ale zvýšili počtvrté, tak přinesl pytel, hodil jim ho tam a i s rodinou zmizel. V tom pytli byl stroj na tištění peněz. +
-     +
-    Podobně jako v dřívějších dobách, kdy se objevilo nebezpečí, snažili se Kyrgyzové uprchnout do Číny, kde kočovali jejich příbuzní. Lidé neutíkali jenom po povstání v roce 1916, ale právě i při rozkulačování. Následující vyprávění ukazuje, v jakém postavení se pak ocitali příbuzní, kteří neuprchli. +
-     +
-Pazilet apa221. Milicionáři rozbili mojí mamince hlavu. Byla tuhá zima a v Tegirmeče jí na hlavu milicionáři lili čtyřicet věder vody a ještě jí bili. Umřela na následky strašného zacházení, ani se nedožila jara. +
-  Otce vsadili do vězení, odkud se už nikdy nevrátil. Měli jsme dům v Tegirmeče, ze kterého skoro nic nezůstalo. +
-  Jak milicionář Kajmatov mučil mojí maminku, to mám pořád před mýma očima. To mučení a peklo, které viděli mí rodiče, to bych nepřála vidět ani psu. Sama jsem viděla, jak mamince milicionář lije vodu na hlavu, bylo to v zimě, ale ne u našeho domu, to byl cizí dům. Svlékli jí do pasu, stála tam jen v kalhotách, obě ruce měla přivázané na verandě domu. Maminka pořád plakala a tvrdila, že neví, kde se skrývá její muž – můj otec. Ještě k tomu měla rozbitou hlavu. Jak jí rozbili hlavu, to jsem neviděla, byla jsem na práci s bavlnou – proto jsem neviděla, jak jí bili, ale viděla jsem čerstvé rány na její tváři a na hlavě. Jenom jsem stála a plakala, jak mně bylo maminky líto. Bylo mně osm nebo devět let, když jsem takhle přišla o oba rodiče a zůstala jsem sirotkem. +
-   +
-  Tento příběh poprvé vyprávěla Konur Tešebaj kyzy. Říkala, že se milicionáři několik měsíců snažili polapit otce Pazilet apa, který se jmenoval Begaly. Begaly se ještě se svými mladšími bratry Žoldošem a Koldošem skrývali v Tegirmečském údolí. Tenkrát se právě vrátil z čínského Kašgaru, kde se několik let skrýval, protože se bál, aby ho nerozkulačili. Vrátil se, protože doufal, že se všechno už vrátilo do normálních kolejí. Jeho ženu milicionáři soustavně terorizovali a bili, aby jim prozradila místo, kde se její muž nachází, ale ona pořád mlčela. Proto ji začal milicionář Kajmatov vyslýchat s mučením a u Čylandy jí připravil ledovou sprchu. +
-   +
-  Třetí vypravěč tohoto příběhu byl dvaaosmdesátiletý Anarbajev Aman, který je vzdáleným příbuzným bratrů Begaly, Žoldoše a Koldoše. Udal je někdo z jejich blízkých a bratry pochytali na cestě do Kašgaru. Ty pak milicionáři bili úplně bez slitování. Když je vedli do Uč-Korgonu, vůbec jim nedávali vodu. Oblečení měli rozedrané od bití, tváře měli oteklé a od krve. Když jim někdo dal misku ajranu (kefíru), milicionář, který seděl na koni, do misky kopnul nohou. Begaly a Žoldoš na následky bití zemřeli při převozu ve vagóně, jejich mladší bratr odpracoval 25 let v dole v Magadanu a vrátil se domů v roce 1967. +
-  Aman Anarbajev ještě vyprávěl příběh o přepadení ruského poštovního vozu, který vezl peníze do alajského okresu přes Isfajramské údolí. Řidič vozu se zachránil, protože se schoval ve stádu ovcí, které hnali po cestě, ale o peníze přišel. To bylo někdy ve 40. letech. Zloděje, který se jmenoval Nurmat, jeho ženu a matku zatkli během několika měsíců. Ženy poslali do vězení a Nurmatovi milicionáři uřízli hlavu a pověsili na stožár ve vesnici Karool. +
-     +
-    Následující příběh Sooronbaje Žusujeva ukazuje dva prvky – jednak obvyklé potrestání příslušníka vykořisťovatelské třídy, a tedy třídního nepřítele, ale i to, že někdy dokonce příbuzní těchto obětí nepochybovali (a dodnes nepochybují) o správnosti této (stalinské) politiky. +
-     +
-    To je skutečný vůdce…  +
-    Zároveň hospodář a soudruh, rodný bratr, který opravdově všechny objímá. +
-    Henri Barbusse, Stalin +
-     [PK201] +
-    Sooronbaj Žusujev pocházel podle sovětského pojetí z „nedůvěryhodné rodiny“. Přestože jeho otec zakoušel následky stalinské teorie o třídním boji, dále jeden z jeho starších bratrů byl poslaný na Sibiř jako syn náboženského činitele, kde ve vězení zemřel, zůstal Sooronbaj podle vlastních slov stále stalinistou. +
-     +
-Sooronbaj Žusujev.222 Já jsem z rodu Adigine, který se dělí na menší rody Boru, Žoru, Bargy, Sattar. Já jsem z Žoru. Můj otec se jmenoval Žusu, říkali mu Žusu kazy223. +
-  Můj otec, dědeček i pradědeček byli důležitými a známými lidmi v Alajkuuském údolí. Patřili do skupiny kazijů a bijů224 a jednalo se o bohaté osoby. +
-  Otec zemřel, když mně bylo osm let. Ještě když byl bijem, nechal postavit mešitu a na stavbu pozval řemeslníky z Kašgárie a Oše. Mešita dodnes stojí ve vesnici Kyzyl-Žar v Alaj-Kuuském okrese. Aby se mešita nerozpadla, vyměnili místní lidé střechu. Tam se modlili namázy, ale během sovětské vlády se mešita využívala jako sklad nebo jako obchod. Mešita je postavená na blátivém podloží, ale trámy byly udělané z jalovcového dřeva (arča), takže vydržely až doteď, protože arča nehnije. +
-  Po vytvoření sovětské vlády byli někteří lidé pronásledováni a někteří šli do GULAGu. Mého otce lživě obvinili, že neplatil daně a uvěznili ho. Do roku 1937 se náš okres jmenoval Alaj-Gulče a pod něj patřilo i Alaj-Kuuské údolí. Proto mého otce nejprve věznili v okresním městě Gulča a až později ho poslali do vězení v Oši. Tam byl vězněný do roku 1932 nebo 1933 a pak ho propustili. V Oši nikoho neznal, takže se tam po propuštění vůbec nezdržoval a šel pěšky do Alaj-kuu. +
-   V našem údolí je místo Kara-Kyz (Černá dívka) a nedaleko odsud je vesnice Tušunok, kde bydlel otcův známý Tašy. Asi se spolu dobře znali a měli dobré vztahy. Když k němu otec přišel, už měl oteklé obě nohy. Tašy tam měl letní pastviny (džajlo) a u něj si otec lehl. Přes pocestné poslal vzkaz mé matce, aby k němu přišla. +
-  Otcův mladší bratr Myrzakerim s matkou osedlali koně a vydali se k otci. Já jsem šel s Myrzakerimem. Vyšli jsme na cestu ráno a k Tašymu jsme dorazili skoro až v noci. Když jsme tam přišli, tak lidé v domě začali plakat – otec odešel do jiného světa den před naším příchodem. V domě hořela svíčka, to si pamatuji dodnes. Druhý den otce pochovali na hřbitově v Tušunuku. Po pohřbu se četl Korán a na koních jsme odjeli domů. Dodnes nevím, na základě čeho otce pustili z vězení. Je možné, že se nepotvrdila jeho vina. +
-  Kvůli otci jsem nijak pronásledovaný nebyl. Jednak je třeba zmínit, že otec měl v různé době pět nebo šest žen. Od jeho nejstarší ženy jsem měl bratry. Jeden z nich – Aman – byl poslán na Sibiř na deset let. Ukázalo se, že existovalo nařízení vlády o věznění dětí boháčů a bijů (soudců). Text tohoto nařízení později publikovala Komsomolská pravda. +
-  Aman, když se vrátil z vězení, žil s námi. Bojoval ve Velké vlastenecké válce proti Japoncům. Po válce udělal něco nezákonného a byl odsouzen podle zákona ze 7. srpna225. To byl takový zvláštní zákon a na jeho základě byl můj bratr Aman uvězněn v Suljuktě. Tam pracoval v uhelném dole a tam zemřel. On za původ svého otce trpěl. Kdyby mně bylo tenkrát přes dvacet, tak bych to měl také těžké, ale mně bylo osm, tak mě zavřít nemohli. Nikdo mně do očí neřekl: Ty jsi syn kulaka, ale za zády si to říkali, to je pravda. +
-     +
-    Zatímco z vnitřního Ruska byli „kulaci“ přesídlování na sever, na Sibiř, značné množství také do Střední Asie a Kazachstánu, odpůrci kolektivizace z této oblasti byli vystěhováni na severní Kavkaz, na Ukrajinu a do dalších regionů. Za léta 1930–1931 bylo jen ze Střední Asie (kromě Kazachstánu) vysídleno 6 944 rodin (33 278 venkovských obyvatel).226 +
-    Zatímco Kyrgyzové byli posíláni do vyhnanství na Ukrajinu, mnozí takzvaní kulaci z Ukrajiny přicházeli na území dnešního Kyrgyzstánu. Většinu Ukrajinců posílali do hor. Podle našich údajů jich většina žila v Narynské oblasti. Dovolili jim vrátit se domů až po válce – nejprve v roce 1945 a dalším pak po Stalinově smrti v roce 1953. Tím se počet Ukrajinců žijících v Kyrgyzstánu výrazně snížil.[PK202]227 +
-     +
-     +
-Melis Čormonov228. Budu vám říkat to, co jsem slyšel. Když začala kolektivizace v letech 1929–1939, na Issyk-kulu žil můj dědeček na džajle Kyrčyn, které je v Semjonovském údolí. +
-  Měl více skotu, než ostatní, a proto byl poslán jako kulak do vyhnanství na Ukrajinu. Tenkrát bylo mému otci asi 8 let. S dědečkem šli do vyhnanství ještě moje babička a jejich nejstarší syn – můj otec a dcera. Mladším dětem dal příjmení Mussajev a nechal je doma. Dědeček s rodinou žil v Chersonské oblasti, ve vesnici Čalbasov v sokolovském okrese. Dědeček během dvou let zemřel, a babička zůstala sama s dětmi. +
-  Můj otec Baka chodil do ukrajinské školy a pak se dostal na Oděsský pedagogický institut. V roce 1939 otec přijel do Kyrgyzstánu, aby se podíval na rodnou zem a na příbuzné. Když přijel do Temirovky, nikdo se s ním nechtěl seznamovat, nic s ním nechtěli mít, protože se báli, že je z vyhnanství. Dědeček měl syna Musu, kterého vychovával a u Musy ještě žili mladší bratři a sestry mého otce Bakase. Bakas tam zůstal a začal vyučovat ve škole. Protože uměl dobře rusky, tak ho zvali na všelijaké okresní schůze a brzo se stal ředitelem školy.  +
-  Asi měsíc po jeho jmenování byla schůze na Ministerstvu školství, kde vystoupil s projevem i Bakas. Ptali se ho, odkud je, ale on jim neřekl, že vyrostl na Ukrajině. V té době psali lidé v dotaznících, že jsou původem chudí (bednjaki), protože lidé s vyšším původem se vystavovali pronásledování. Proto Bakas napsal, že je „středňák“. Stejně ho pak podezřívali, že je středňák, ale protože byl velký nedostatek vzdělaných lidí, byl stejně jmenovaný vedoucím okresního oddělení národního vzdělávání (???????? ????? ????????? ???????????). +
-  V tomto období jsem se narodil, bylo to v pátek – žuma kunu. Proto jsem dostal jméno Žumabek. Lidé z okresu přišli na žeentek, oslavu mého narození s hostinou. Tajemník okresního výboru byl Rus a zeptal se na moje jméno. Můj otec se styděl, a moje jméno mu neřekl. Proto tajemník navrhnul, abychom se domluvili na lepším jménu. +
-  Spolupracovník tajemníka, Nikolskij, byl kandidát věd, a toho napadlo, abych se jmenoval Melis. Všichni se ptali, co to jméno znamená a Nikolskij řekl, že první písmeno jména znamená Marx – při tom všichni ostatní vstali. Druhé písmeno – Engels, třetí Lenin a poslední písmena znamenají Iosif Stalin. Všichni s tím souhlaili, a tak jsem dostal nové jméno – Melis. +
-  Někdy v roce 1946 byla velká celorepubliková konference stranického a hospodářského aktivu. Té se účastnil i Ischak Razakov, předseda rady ministrů i Bogoljubov, jako předseda republikové stranické organizace. Na této konferenci můj otec vystoupil s příspěvkem za Issyk-kulskou oblast. Tenkrát bylo málo Kyrgyzů, kteří uměli dobře rusky. Potom mého otce jmenovali vedoucím oblastního oddělení národního vzdělávání Džalalabádské oblasti. Tam pracoval šest let. +
-  Z ministerstva bezpečnosti ho jednou v noci v roce 1952 zatkli a řekli mu, že skrýval svůj sociální původ, když napsal, že je „středňák“. Ukázali mu dopisy, které dokazovaly, že jeho otec byl z třídy „boháčů“. Ten dopis psal člověk, který znal mého dědečka. Otce vyslýchali několik týdnů a nakonec je přesvědčil, když říkal, že ten dopis je lživý a nemůže nic dokázat. Vyšetřovatelé s tím souhlasili jenom proto, že už byl známým člověkem. Ale na oblastním vedení mu řekli, že pokud ho nechají v této práci, tak to bude v rozporu s politikou strany. Proto ho odvolali z funkce. +
-  Otec tedy odjel do Frunze a začal studovat na univerzitě. To už měl čtyři děti, včetně mě. Dostával stipendium 20 rublů, což se považovalo za velké peníze. Studium ukončil s vyznamenáním a začal tam vyučovat. Brzo se stal tajemníkem stranické organizace univerzity. Tenkrát to byla jediná univerzita v republice. Jeho funkce tajemníka to byla nomenklaturní hodnost – byl jmenovaný Ústředním výborem Komunistické strany Kirgizské SSR. +
-   +
-  V roce 1941, když začala válka, zůstala moje babička s dětmi na Ukrajině. Můj otec si pověsil doma mapu a barevně zakresloval postup Rudé armády po linii fronty. Jakmile byl osvobozený Čelbasov od Němců, hned tam chtěl jet a vidět svoji matku. Tenkrát ovšem nebylo možné, aby mohli rozkulačení opustit místo, kam byli posláni do vyhnanství. Aby mohli přijet do Kyrgyzstánu, potřebovali zvláštní povolení. +
-  Proto otec napsal dopis předsedovi prezídia nejvyššího sovětu KirgSSR Torobaji Kulatovovi. Ten ho přijmul a otec ho žádal, aby jeho příbuzní byli zahrnuti do seznamu těch, kteří by mohli opustit Ukrajinu. Kulatov telefonoval na Ukrajinu a tam mu řekli, že je tam kolem 20 Kyrgyzů ve vyhnanství a je zapotřebí souhlasu okresního tajemníka a také předsedy místního sovětu. +
-  Tenkrát bylo velmi složité telefonovat na Ukrajinu a tyto věci domlouvat. Doslechli se to i další lidé a najednou tam bylo 100 Kyrgyzů, kteří chtěli odjet. Kulatov znovu telefonoval vedení Ukrajiny, aby propustili 100 Kyrgyzů domů. Chtěli seznam s razítkem, který by byl zapotřebí na cestě při kontrole. Kulatov přemýšlel a pak nechal napsat jenom 20 původních jmen a na ostatní nechal 5 nebo 6 čistých listů a na konec dal razítko a podpis, aby bylo možné dopsat na seznam i další jména. +
-  Otec s tímto oficiálním dopisem jel na Ukrajinu, když se už Chersonská oblast osvobodila od fašistů. Tenkrát bylo otci 22 let. Na Ukrajinu s ním jel jeho mladší bratr a sestra. V roce 1943 bylo velice těžké dostat povolení k cestě lidí vlakem. Pomohl jim Kaganovič229, který měl na starosti železnice SSSR. Z Chersonu do Moskvy jeli 2 týdny. Tam byl obrovský nedostatek vozů, ale s pomocí Kaganoviče dostali pro Kyrgyze transportní vagón. +
-   +
-  Dědečka nikdy nerehabilitovali, protože neexistuje vůbec žádný dokument, že byl poslaný do vyhnanství na Ukrajinu jako kulak. Dodnes málokdo ví, že rozkulačení Kyrgyzové byli poslaní do vyhnanství na Ukrajinu. Když vyprávím o vyhnanství mého dědečka a babičky na Ukrajinu, tak mně nikdo nevěří. Když se vrátili z Ukrajiny Džangaračev230, Aksamajev, Džumachmatov231, Maliev232, tak se občas sešli, oblékali si ukrajinské oblečení, mluvili mezi sebou ukrajinsky a vzpomínali na to, co prožili. K nám také chodili na návštěvu a jejich vyprávění pro mě bylo jako pohádka. +
-  Babička mně vyprávěla, že Němci okupovali jejich vesnici. Já jsem se babičky ptal, proč je nezastřelili, a babička říkala, že u nich bydlel německý důstojník. Mimochodem, můj otec v roce 1941 ještě před začátkem války se pokusil dojít do Chersonu. Vyšel z Kyrgyzstánu v květnu, a když jel vlakem, Němci je začali bombardovat, a tak se vrátil domů. +
-     [PK203] +
-    Podle archivů GULAKu (Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) a OGPU (složka ministerstva vnitra Ruské sovětské socialistické republiky) v letech 1930–1931 bylo vysídleno z Kazachstánu 6 765 „kulackých vystěhovalců“, jiné prameny uvádějí vyšší čísla, mezi lednem až březnem 1930 bylo za hranice vystěhováno 5 563 lidí, v roku 1930 dalších 5 500 a deportace dále pokračovaly.233 Vysídlenci byli přemístěni na poloostrov Kola, na Kolymu a do sibiřských regionů. Naopak do Kazachstánu směřovaly skupiny vysídlenců z jiných regionů Ruska. +
-    Počet vysídlených kulaků z jednotlivých středoasijských republik:234 +
-      +
-Uzbecká SSR 3 500 +
-Kirgizská SSR 700 +
-Turkmenská SSR 1 000 +
-Kara-kalpacká AO 100 +
-Tádžická ASSR (SSR) 700 +
-Kazašská SSR 6 765 +
-      +
-    Z přehledu vysídlených kulaků vyplývá, že byly vystěhovány celé rodiny resp. i velkorodiny, pokud spolu hospodařily společně – tedy majitel hospodářství se ženou, jeho ženaté děti a jejich děti, popřípadě i ženatí bratři hospodáře. +
-    V roce 1930 se přistoupilo k urychlené kolektivizaci v celém Sovětském svazu. Stalo se tak po vydání dokumentu ÚV VKS(b) O tempu kolektivizace a pomoci státu kolektivizaci. +
-    Ve Střední Asii byly kolchozy na konci 20. let velmi malé – jejich průměrná výměra nedosahovala ani 50 hektarů. +
-     +
- +
-velikost kolchozních hospodářství (ha) +
- +
-1928 +
-1929 +
-Turkmenská SSR +
-14 +
-43 +
-Uzbecká SSR +
-28 +
-47 +
-Tádžická SSR +
- +
-32 +
-Kirgizská ASSR +
-44 +
-44 +
-Tabulka 8. Průměrná velikost kolchozních hospodářství ve Střední Asii (1928–1929). +
-Zdroj: Kollektivizacija i klassovoje rasslojenije kišlaka i aula Sredněj Azii. Taškent: Sredně-Aziatskoje bjuro CK VKP(b), 1930. +
-    Tempo kolektivizace bylo plánováno v závislosti na povaze regionů: na území dnešního Kazachstánu, na Ukrajině a černozemních oblastech Ruska měla proběhnout za dva roky, v ostatních oblastech za tři roky. +
-    Při hodnocení dosavadních úspěchů průběžného plnění první pětiletky na sjezdu pracovníků socialistického průmyslu v únoru roku 1931 hovořil Stalin o dřívější slabosti sovětského průmyslu, který vycházel pouze z rozptýlených a malých zemědělských hospodářství. Ale to už je za námi, teď už to tak není. Zítra, možná za rok, se staneme zemí s největším zemědělstvím na světě. Sovchozy a kolchozy, které bezesporu patří k velkým hospodářským podnikům, nám už v tomto roce daly polovinu veškerého obilí. To znamená, že náš systém, sovětský systém, nám dává takové možnosti rychle se dostat kupředu, že o tom nemůže žádná buržoazní země ani snít.235 +
-    První pětiletka ovšem neskončila jen masovou kolektivizací, ale i hladomorem (ještě větším, než v roce 1921), který si vyžádal miliony životů. Produkce v živočišné výrobě klesla na 65 % úrovně roku 1913, více než o polovinu se snížil počet koní, ovcí, koz a drůbeže.  +
-     +
-Abibilla Pazylov236. Na začátku třicátých let bylo vyvlastňování zámožných lidí jedním z důležitých prvků třídního boje prováděného sovětskou vládou. Lidé byli rozděleni na vykořisťované a vykořisťovatele. To se pak projevilo na osudech mnoha lidí.  +
-  V Kyrgyzstánu byli vystaveni rozkulačování bohatí Kyrgyzové, Dungani, Kazaši, Uzbeci, Tataři, ale také manapové i s jejich dětmi. +
-  Stalin přiznal, že politicky pronásledováni a perzekuováni byli ale i lidé střední vrstvy (středňáci). Možná to bylo v té době zapotřebí… +
-  To všechno bylo v souladu s ideály revolucionářů, kteří uchvátili moc v carské říši. To všechno zničilo osudy mnoha lidí. Někteří byli zatčeni a vyhoštěni ze svých domovů. Násilím jim sebrali skot a další majetek, vystěhovali je do cizí země, a společnost pak tyto lidi ukazovala jako nebezpečné a cizí prvky. +
-  Tímto způsobem byla zničena před válkou nejlepší, nejchytřejší a podnikavá část populace, která měla nějaké hospodářství či výrobu a poskytovala dalším lidem práci. Velké zlo pak postihlo i jejich děti a příbuzné. +
-  V této souvislosti byla také naše rodina izolována od společnosti a zakoušela utrpení od vlády. +
-  Můj dědeček Satybaldy a jeho syn Toktor byli nejprve vysídleni. (Dědeček Satybaldy se narodil v roce 1902 a zemřel v roce 1990 ve věku 88 let.) Satybaldův otec – můj pradědeček Erkebaj – už byl v té době starý, ale zpočátku chtěli rozkulačit i jeho. Pak mu ale navrhli, aby jim vydal do vězení jednoho z jeho tří synů: Satybaldy, Toktor nebo Nazar. S těžkým srdcem vydal prostředního syna Toktora, který byl mladý a svobodný. Můj pradědeček doufal, že se Toktor z vězení vrátí zpátky.  +
-  Od dědečka jsem slyšel, že Toktor byl nejprve ve vězení v Kyzyl-Kije (město 90 km jižně od krajského města Oš). Pak Toktor pracoval na stavbě silnice z Oše do Irkeštamu, kde zemřel. Všichni pracovali v hrozných podmínkách, vězni nedostávali ani pořádné jídlo. Mnozí, včetně Toktora bajke zemřeli na nedostatek jídla. To je pravda. Ještě teď, když jedete po silnici z Oše do Irkeštamu a zeptáte se starších lidí, tak vám řeknou, že v oblasti Otuz Adyr (obec 15 km od Oše směrem na Uzgen) jsou kosti mnoha lidí, kteří silnici stavěli. Mrtví nebyli pohřbeni na hřbitově, jenom je položili pod silnici a šlo se dál. Když po této cestě jedu, vždycky vzpomínám na všechny ty lidi a Toktora bajke a modlím se za ně. +
- +
-Obrázek 47. Cesta do Irkeštamu (16. 5. 2006) +
-  Pradědeček Erkebaj zemřel krátce potom, když ho obvinili jako kulaka, prostředního syna odvedli místo něho do vězení a starší syn kvůli rozkulačení uprchl do Uzbekistánu. Když pradědeček zemřel, bylo mu něco přes šedesát. +
-  Můj dědeček Satybaldy nebyl zatčen, ale prostě dostal ultimátum, během kterého musel opustit vesnici – protože jsi kulak, tak tady žít nemůžeš. Moje babička z otcovy strany byla z Kanibadamu (dnešní Uzbekistán). Takže moji prarodiče byli nuceni jí k příbuzným tam, k babiččiným rodičům, a žili tam sedm let. Podnebí je tam teplejší než u nás v Šoro Bašatu a usedlé zemědělství bylo pro ně složitější než chov skotu v jejich rodné vesnici. Dědeček ze stesku po jeho rodné vesnici těžce onemocněl. Sedm let po dokončení kolektivizace v Šoro Bašatu naložil své věci a děti na arbu a vydal se domů. To bylo podle mých propočtů v roce 1938, protože v této době byli kulaci propuštěni z vězení. Oznámil, že vesnice byly očištěny od škodlivých prvků a kolektivizace je úspěšná. O něco dříve se objevil Stalinův článek „Závrať z úspěchu“237, kde napsal, že během kolektivizace byly chybně rozkulačené i střední hospodářství. Proto tito lidé měli dostat možnost vrátit se zpátky do svých dřívějších domovů. Tady je třeba ještě poznamenat jednu věc z počátku kolektivizace, o které se hodně píše i v beletrii. Úřady na základě přitakávání, pomluv a udavačství proti sobě postavily lidi z jedné vesnice, jednoho rodu. Lidé si chtěli zachránit svůj život tím, že pomlouvali druhé, že jsou bohatí nebo potomky manapa… Tímto způsobem lidi ponižovali a pošlapávali jejich hrdost. Tato prodejnost stále žije v našem vědomí… +
-     +
-    Sovětská kolektivizace rovněž nebyla přijímána bez výhrad obyvatelstva. Pouze v roce 1930 bylo zaregistrováno 14 tisíc povstání, manifestací a násilných akcí proti sovětskému režimu, kterých se účastnilo kolem 2,5 milionů obyvatel. Nejvýraznější protesty probíhaly v okrajových oblastech SSSR – basmačské povstání ve Střední Asii, povstání na Altaji, v Čečensku, na Tajmyru a v Kazachstánu. +
-    Je velmi obtížné ukázat „typickou“ kolektivizaci v Sovětském svazu, protože její provádění se mohlo výrazně lišit i v rámci jednotlivých rajónů (okresů) jedné svazové republiky. +
-     +
-    Po rozhodnutí Ústředního výboru o urychlení kolektivizace se tlak na rolníky zvýšil, a sovětský tisk neustále volal po zrychlení tempa kolektivizace, rozvinula se soutěž za co nejrychlejší dokončení kolektivizace rolnických hospodářství. V novinách Pravda v úvodníku z 3. února 1930 se psalo: Poslední náčrt kolektivizace – 75 procent z chudých a středních hospodářství v průběhu let 1930–1931 – není maximální. O týden později Stalin publikoval v Pravdě článek „Odpověď soudruhům ze Sverdlova“, ve kterém doporučil „zvýšit úsilí zaměřené na kolektivizaci v oblastech, kde kolektivizace neprobíhá plošně. [PK204] +
-     +
-    Při plnění uvedených pokynů radili tajemníci Kurského a Rossošanského okruhu stranickým pracovníkům pracovníkům v sovětech: „Hlavně se nebojte nějakých přehmatů, nezáleží na tom, jestli ublížíte střednímu rolníkovi (středňák), hlavní je, aby nezůstal žádný kulak.“ „Je lepší něco přehnat, než to nedotáhnout.“ Vedoucí skupiny ÚV VKP (b), který byl poslaný do Vologodského okrugu v Severním kraji, na schůzi kontrolní komise uvedl: „Přehmatů proti středním rolníkům se nemusíte obávat, protože zbytek středňáků raději vstoupí do kolchozu a bude se bát odejít z kolchozu.[PK205]“ +
-     +
-    Sportovní duch v soutěžení za co nejvyšší míru kolektivizace způsoboval jednak vznik fiktivních kolchozů a také docházelo naprosto absurdním hlášením, ve kterých míra kolektivizace přesahovala 100 %. +
-     +
-    K. E. Vorošilov poslal Stalinovi dopis leningradského pracovníka Zacharina (člena strany od roku 1918), který psal z Běloruska: Okresní tajemník v Gorodku (Vitebský okrug) se snažil plný strachu, aby udržel krok a všechny „dohnal a předehnal“, že poslal telegram na okrug, ve kterém píše, že u něho je kolektivizace provedena na celých 100 a 6 desetin – písemně 100,6 %. Pokuste se ho dostihnout!238 [PK206] +
-    I. M. Varejkis239 psal Stalinovi, že mnoho kolchozů existuje pouze na papíře a jejich „práce“ spočívá jenom v rozhodování. Údaje vykazované do centra jsou obvykle přehnané a jenom maskují skutečnou situaci. +
-    Stalin byl o špatně prováděné kolektivizaci dobře informován, on sám, nebo jeho spolupracovníci dostávali obrovské množství písemných stížností, ale nejen že na tyto stížnosti nereagoval, ale ještě pobízel ke zvýšení tempa združstevňování. +
-    V zimě roku 1930 se tempo kolektivizace kvůli obavám z nejrůznějších represí prodce zvýšilo, což dokládá následující tabulka. +
-     +
-Tabulka [PK207]9. Tempo kolektivizace v SSSR v zimě roku 1930. [PK208] +
-Zdroj: IVNICKIJ, N. A. Klassovaja bor'ba v děrevně i likvidacija kulačestva kak klassa (1929-1932 gg.). Moskva, 1972, s. 189. Další dostupnost: <http://you1917-91.narod.ru/ivnickiy.html>+
-Republika, kraj, oblast +
-Údaje k +
- +
-20. 1. 1930 +
-1. 2. 1930 +
-20. 2. 1930 +
-1. 3. 1930 +
-SSSR +
-21,6 +
-32,5 +
-52,7 +
-56 +
-RSFSR +
-23,5 +
-34,7 +
-54,4 +
-57,6 +
-Severní Kavkaz +
-46,5 +
-60,7 +
-75,5 +
-76,8 +
-Dolní Volha +
-56,0 +
-58,7 +
-66,1 +
-67,8 +
-Střední Volha +
-39 +
-48,4 +
-54,3 +
-56,4 +
-Centrální černozemní oblast +
-40 +
-50 +
-79,4 +
-51,8 +
-Ural +
-35,4 +
-47,4 +
-65,9 +
-68,8 +
-Sibiř +
-14 +
-19 +
-40,6 +
-46,8 +
-Kazachstán +
-20,5 +
-24 +
-35,3 +
-42,1 +
-Kirgizie +
-Nejsou údaje +
-Nejsou údaje +
-25,4 +
-49,8 +
-Baškirie +
-24 +
-49,5 +
-76,5 +
-81,2 +
-Dálnovýchodní kraj +
-12,5 +
-19,1 +
-28,1 +
-36,2 +
-Tatarie +
-3,6 +
-42,2 +
-73,9 +
-77,3 +
-Moskevská oblast +
-14,1 +
-36,5 +
-73,6 +
-73 +
-Nižegorodský kraj (Nižnyj Novgorod) +
-7,1 +
-18,9 +
-45,3 +
-48,7 +
-Severní kraj +
-9,2 +
-12,2 +
-42,1 +
-45,1 +
-Leningradská oblast +
-Nejsou údaje +
-6,6 +
-20 +
-23,1 +
-Západní oblast +
-6,3 +
-11,8 +
-35,2 +
-38,8 +
-Ivanovská průmyslová oblast +
-5,4 +
-11,2 +
-32,8 +
-33,8 +
-Ukrajinská SSR +
-15,4 +
-29,2 +
-54,1 +
-62,8 +
-Polesje +
-Nejsou údaje +
-3,2 +
-22 +
-26,8 +
-Pravobřeží +
-Nejsou údaje +
-30,8 +
-52 +
-71,1 +
-Levobřeží +
-Nejsou údaje +
-24,4 +
-48,6 +
-57,5 +
-Step +
-25,7 +
-42,6 +
-67,3 +
-70,6 +
-Běloruská SSR +
-27 +
-38,2 +
-58,4 +
-57,9 +
-Zakavkazská SFSR +
-Nejsou údaje +
-8,3 +
-Nejsou údaje +
-Nejsou údaje +
-Uzbecká SSR +
-Nejsou údaje +
-Nejsou údaje +
-26,7 +
-45,5 +
-Turkmenská SSR +
-16,8 +
-23,6 +
-38 +
-36,7 +
-     +
-    V Kirgizské ASSR byl podíl kolektivizovaných hospodářství v roce 1930 ve srovnání s ostatními středoasijskými republikami poměrně vysoký – v celé Uzbecké SSR dosahoval podíl kolektivizace pouze 27,7 %, v Tádžické SSR pak 12,3 % a v Turkmenské SSR pouhých 5,7 % (tento údaj se odlišuje od předchozí tabulky). +
-    Podstatně nižší míra kolektivizace v Kirgizské ASSR byla v jižní části země (Ošskij okrug), na severu bylo procento kolektivizace více než sedminásobně vyšší. +
-     +
- +
-počet kolchozů +
-počet hospodářství v kolchozech +
-% kolektivizace +
-Kalininskij rajon +
-54 +
-4812 +
-86,0 +
-Čujskij rajon +
-26 +
-5390 +
-83,6 +
-Karajskij rajon +
-16 +
-1878 +
-78,0 +
-Priozernyj rajon +
-11 +
-1272 +
-56,5 +
-Tjup-Kurmentinskij rajon +
-25 +
-1937 +
-55,3 +
-Alamedinskij rajon +
-82 +
-4072 +
-42,8 +
-Karakolskij okrug +
-124 +
-9055 +
-40,3 +
-Talasskij okrug +
-79 +
-6497 +
-40,0 +
-Frunzenskij okrug +
-126 +
-6000 +
-35,5 +
-Ošskij okrug +
-111 +
-4527 +
-11,7 +
-Tabulka 10. Míra kolektivizace v jednotlivých částech Kirgizie v roce 1930. +
-Zdroj: Kollektivizacija i klassovoje rasslojenije kišlaka i aula Sredněj Azii. Taškent: Sredně-Aziatskoje bjuro CK VKP(b), 1930. +
-     +
-(přinucení čabanů k usedlému způsobu života) +
- +
-Obrázek 48. Počet kolchozů ve Střední Asii v letech 1927-1930. +
-Zdroj: Kollektivizacija i klassovoje rasslojenije kišlaka i aula Sredněj Azii. Taškent: Sredně-Aziatskoje bjuro CK VKP (b), 1930. +
-Hodnocení sovětské kolektivizace +
-    Sovětská kolektivizace přinesla vykořenění mnoha milionů obyvatel, mnohamilionové byly i ztráty na životech při kolektivizačních přehmatech. V prvních letech kolektivizace došlo k obrovskému propadu zemědělské výroby a neschopnosti zajistit výživu obyvatel. Teze o třídním boji při prováděné kolektivizaci umožnila zároveň vypořádat se s odpůrci sovětského režimu i možnými politickými odpůrci na nejvyšších místech v republikových orgánech komunistické strany. Jako příklad mohou posloužit tajemníci ústředních výborů komunistických stran středoasijských sovětských republik, kteří vykonávali funkci do začátku 30. let – téměř všichni byli popraveni – viz tabulka. +
-      +
-Tajemníci Kirgizského oblastního výboru VKP(b) +
-Životopisná data +
-Doba ve funkci +
- +
-Jusup Abdrachmanovič Abdrachmanov (oficiální výkon funkce) +
-* 28. 12. 1901 +
-† 5. (6). 11. 1938 +
-(popraven zastřelením) +
-11. 11. 1924 +
-        8. 1925 +
-Michail Davydovič Kamenskij (Ejdis) +
-(faktický výkon funkce) +
-+
-11. 11. 1924 +
-        8. 1925 +
-Lazar Iudovič Nevler  +
-(pověřen funkcí) +
-(původem Žid – z Ukrajiny) +
-* 1899 +
-odsouzen 5. 10. 1937 a popraven zastřelením +
-8.1925 +
-Žajnak Sadaevič Sadajev +
-(pověřen funkcí) +
-* 6. 1893 +
-† 1937 (popraven zastřelením) +
-8.1925 +
-Dujšenaly Babachanov +
-1898 +
-† 1938 (popraven zastřelením) +
-8.1925 +
-9.1925 +
-Lazar Iudovič Nevler  +
-(pověřen funkcí) +
-* 1899 +
-odsouzen 5. 10. 1937 a popraven zastřelením +
-9.1925 +
-Nikolaj Anisimovič Uzjukov +
-* 12. 1896 +
-† 19.. +
-15. 9. 1925 +
-6. 6. 1927 +
-Gleb Bech-Ivanov  +
-(pověřen funkcí) +
-* 1894 +
-+
-10. 1925 +
-11. 1925 +
-Vladimir Petrovič Šurbikov +
-* 1895 +
-† 30. 10. 1937 (popraven zastřelením) +
-1927 +
-1929 +
-Michail Maksimovič Kulkov +
-* 1891 +
-† 1938 (popraven zastřelením) +
-1929 +
-1930 +
-Alexandr Osipovič Šachraj +
-* 1898 +
-† 19.. +
-1930 +
-1934 +
-Moris Lvovič Belockij +
-* 1895 +
-† 1944 (zemřel v sovětském pracovním táboře, vězněn od r. 1937) +
-1934 +
-22. 3. 1937 +
- +
-Maxim Kirovič Ammosov +
-* 10. (22). 12.1897 +
-† 28. 07. 1938 (popraven zastřelením) +
-22. 3. 1937 +
-16. 6. 1937 +
- +
-Tajemníci ÚV Komunistické strany Kirgizie +
-Životopisná data +
-Doba ve funkci +
-Maxim Kirovič Ammosov +
- +
-* 10. (22). 12.1897 +
-† 28. 7. 1938 (popraven zastřelením) +
-16. 6. 1937 +
-7. 11. 1937 +
-Kerim Kenebajev (pověřen funkcí) +
-* 5. 1907 +
-† 1938 ?popraven zastřelením +
-7. 11. 1937 +
-20. 2. 1938 +
-Alexej Vlasovič Vagov +
-* 1905 +
-† 1971 +
-20. 2. 1938 +
-      7. 1945 +
-Nikolaj Semjonovič Bogoljubov +
-* 1905 +
-† 1975 +
-     7. 1945 +
-7. 7. 1950 +
- +
-Ischak Razzakovič Razzakov +
-* 25. 10. 1910 +
-       † 3. 1979 +
-7. 7. 1950 +
-9. 5. 1961 +
- +
-Turdakun Usubalijevič Usubalijev +
-* 6. 11. 1919 +
-  9. 5. 1961 +
-2. 11. 1985 +
- +
-Absamat Masalijevič Masalijev +
-* 10. 4. 1933 +
-† 31. 7. 2004 +
-2. 11. 1985 +
-  6. 4. 1991 +
- +
-Džumgalbek Beksultanovič Amanbajev +
-  * 2. 2. 1946 +
-† 11. 2. 2005 +
-6. 4. 1991 +
-  10. 1991 +
-Tabulka 11. Nejvyšší představitelé sovětské Kirgizie. +
-Převzato z: http://easttime.ru, www.kg-ordo.net, www.kyrgyz.ru, stalin.memo.ru, whp057.narod.ru/kirgiz.htm, www.history.krsu.edu.kg, www.memo.ru, peoples.ru. +
-Například v Turkmenistánu byla situace velmi podobná: Ch. Sachatmuradov, ve funkci 1924–1928 (*1898 – †1938), popraven zastřelením; I. I. Mežlauk, ve funkci 1925–1926 (*1891 – †1938), popraven zastřelením; G. N. Aronštam, ve funkci 1928–1930 (*1893 – †1938), popraven zastřelením; Č. Vellekov /Velikov, ve funkci 1929–1935 (*1902 – †1938), popraven zastřelením; J. A. Popok, ve funkci 1930–1937 (*1894 – †1938), popraven zastřelením; A. Muhammedov, ve funkci 1936–1937 (*1900–?), vězněn od října 1937. Úplně stejná situace byla i v ostatních středoasijských republikách.240 +
-    V souvislosti se sovětskou kolektivizací se často hovoří i o jejích pozitivech. Mezi tato pozitiva by mohlo patřit odstraňování feudálních pořádků nebo zvýšení efektivity práce. Při tomto hodnocení je ovšem důležitý způsob hodnocení a hlavní cíl kolektivizace. Pokud vezmeme za cíl zvýšení efektivity hospodaření, pak můžeme jako pozitiva označit snižování podílu ruční práce zaváděním mechanizace (podle údajů Velké sovětské encyklopedie v roce 1928 zajišťoval 96 % energetických zdrojů pro práci v zemědělství skot, v roce 1932 to už bylo jen 77,8 %), docházelo ke zvyšování efektivity hospodářství. +
-     +
-období +
-1900–1904 +
-1905–1909 +
-1910–1914 +
-1928–1932 +
-1933–1937 +
-výnosy q/ha +
-7,0 +
-6,6 +
-7,3 +
-7,5 +
-9,1 +
-celková produkce obilí (mil. q) +
-563,8 +
-566,8 +
-675,6 +
-735,9 +
-944,7 +
-Tabulka 12. Produkce a výnosy obilí v Rusku a SSSR od roku 1900 do r. 1937. +
-Zdroj: KAMENŠČIK, A. Cifry – chorošaja vešč'. Gazeta Duel'. ? 13 (301), 1. 4. 2003. +
-    Předchozí tabulka s údaji převzatými z Velké sovětské encyklopedie poměrně přesvědčivě ukazuje úspěšnost kolektivizace na základě kvantitativních údajů. V těchto údajích ovšem pravidelně chybí období let 1923–1928, protože v tomto období byla produkce tak vysoká, že by zcela zastínila obraz vydařené kolektivizace.241 +
-    Pokud budeme hodnotit jako hlavní cíl kolektivice zlepšení života rolníků, pak o úspěších hovořit nelze – v dobách kolektivizace naopak docházelo k jeho výraznému zhoršení. Hlavním cílem kolektivizace totiž nebyl člověk jako takový, ale snaha dokázat pravdivost stalinských tezí o třídním boji. Lidské oběti při tom nehrály žádnou roli. +
-    Teprve o mnoho let později získaly vzniklé kolchozy postupně na mnoha místech nezanedbatelnou funkci sociální, protože zajišťovaly kromě obživy i funkce kulturní – výstavba škol, knihoven, zajišťování prodeje zboží a dopravy i ve velmi odlehlých místech. +
-     +
-    Při socialistické transformaci v SSSR dostali rolníci nejprve příděly půdy, aby za několik let o tuto půdu v průběhu kolektivizace přišli. Všichni chudší zemědělci, zejména ti, kteří na tom nebyli s občanskou morálkou nejlépe, vycítili svou šanci rozhodovat o příštím obraze venkova. Zdá se, že většina z nich nedomyslila, nebo nedokázala domyslet smysl všech těch změn ve společenské skladbě vesnice a hlavně skutečné záměry sledované komunisty. Nedomýšleli zřejmě to, na co se ptají vždy právníci, mají-li posoudit nějakou záležitost: „cui bonum“, čili „pro koho je to dobré?“ +
-    Zostřený třídní boj programově vedený z nejvyšších míst ve státě, v jehož rámci proběhla i násilná kolektivizace zemědělství, měl za následek i likvidací politické opozice (v některých případech i potenciální). Na venkově byli k těmto cílům zneužiti chudí bezzemci, a malí zemědělci, vlastníci nevýznamných výměr zemědělské půdy, která postačila jen těžko k jejich obživě. Mnohde přispívalo k nenávistným postojům chudších vesnických vrstev i nadřazené chování bohatých hospodářů vůči vesnické chudině. Své učinila i lidská závist, posilovaná nouzí. +
-    Dalším rysem sovětské kolektivizace byla uspěchanost a nesmyslnost v plánovitosti zakládání družstev a také (pod záminkou třídního boje) likvidace nejvyšších stranických a státních představitelů, kteří ohrožovali, nebo by mohli ohrozit vládnoucí skupinu. +
-    Hlavním problémem byl naprostý nedostatek vzdělaných kádrů, které by byly schopné vést nově vzniklá velká hospodářství. Bylo zřejmé, že si kolektivizátoři vzali příliš velké sousto, které bylo jednoznačně nad jejich síly. Z této fáze kolektivizace vyšla nejméně bolestně nejchudší sociální skupina, která však byla zároveň nejméně kvalifikovaná.242 +
-     +
- +
-% členů komunistické strany +
-VKP(b) +
-% negramotných ve vedení kolchozů +
-Tjup-Kurmentinskij rajon +
-5,6 +
- +
-Talasskij okrug +
-2,4 +
-16,8 +
-Priozernyj rajon +
-2,9 +
- +
-Ošskij okrug +
-2,9 +
-30,2 +
-Karakolskij okrug +
-4,8 +
- +
-Karajskij rajon +
-2,7 +
- +
-Kalininskij rajon +
-2,8 +
- +
-Frunzenskij okrug +
-2,6 +
- +
-Čujskij rajon +
-2,3 +
- +
-Alamedinskij rajon +
-3,1 +
- +
-Turkmenská SSR +
-5,1 +
-38,6 +
-Uzbecká SSR +
-2,3 +
-55,2 +
-Tádžická SSR +
-1,1 +
-64,3 +
-Tabulka 13. Podíl bolševiků a analfabetů v kolchozech ve Střední Asii v roce 1930. +
-Zdroj: Kollektivizacija i klassovoje rasslojenije kišlaka i aula Sredněj Azii. Taškent: Sredně-Aziatskoje bjuro CK VKP(b), 1930, s. 22–23. +
-    Skupiny, které utrpěly bolestnou majetkovou újmu, ztratily většinou motivaci k dalším transformačním krokům a i z ideologických důvodů bývalo jejich zapojování do řízení vznikajících kolchozů odmítáno. Kolchozy jednoduše nemohl vést nikdo z bývalých vykořisťovatelů, ale pouze ti, kteří projevovali od počátku dobrý vztah k novým pořádkům. +
-    V Sovětském svazu byly zkušenosti s kolektivním hospodařením minimální a poměry rolníků před kolektivizací byly v mnoha ohledech feudální. +
-    K nápravě křivd způsobených sovětskou kolektivizací začalo docházet téměř bezprostředně po Stalinově smrti. Během tří let bylo v Sovětském svazu propuštěno asi deset tisíc politických vězňů, po XX. sjezdu KSSS se otevřely dveře k relativní svobodě a rehabilitaci pro několik milionů dalších, přesto si někteří nespravedlivě odsouzení museli na plnou rehabilitaci počkat až do 80. nebo 90. let 2. století. +
-    Trvalo několik desítek let, než došlo k přetvoření družstev v prosperující podniky vedené plně kvalifikovanými lidmi. S odstupem času je možné konstatovat, že zemědělská velkovýroba má podstatně vyšší konkurenceschopnost oproti malým rozdrobeným hospodářstvím. Tento fakt uznávali i ti, kteří byli nucenou kolektivizací osobně postiženi.  +
-    Zakládání družstev by bylo jednoznačně přínosné, pokud by bylo na základě dobrovolnosti a skutečných potřeb hospodařících rolníků. +
-     +
-    Za používané špatné metody při zakládání socialistických družstev bylo nutné zaplatit obrovskou daň – transformační šok spojený s obrovským poklesem produkce, rozbitím mnoha rodin, sociálním vykořenění. Těmto negativním jevům bylo možné se vyhnout při použití citlivějšího počátečního postupu. Ukazuje se, že jakékoli násilné a překotné provádění reforem je v důsledku velmi škodlivé a tyto následky se nedaří odstranit ani po dlouhé době – mnohdy je to záležitost i více generací. +
-4.8. 1936-1938: masové čistky proti kyrgyzské inteligenci +
-Likvidace zbytků trockisticko-bucharinských špiónů, sabotérů a vlastizrádců. +
-Když připravovali válku proti SSSR, imperialistické státy využívaly zrádce národa – trockisty a bucharince. Soudní procesy v letech 1935–1938 ukázaly, že bucharinci a trockisti už dávno vytvořili jednu společnou bandu nepřátel národa – pravicově-trockistický blok. +
-     +
-     +
-Prohnilá politika Ústředního výboru Komunistické strany (bolševiků) Kirgizie.243 [PK209] +
-Osm dní trvalo ÚV Komunistické strany Kirgizie, aby zaujalo stanovisko na článek „Pravdy“ – Buržoazní nacionalisti.[PK210] Po tak dlouhém mlčení ÚV KS(b)Kirg. vydal krátké usnesení, že předseda Sovnarkomu Kirgizie Isakejev a ministr zemědělství Esenomanov jsou vyloučeni ze sekretariátu kirgizského ÚV.[PK211] Článek „Pravdy“ poodkrývající zločiny buržoazních nacionalistů, nenašel správný bolševický ohlas na Ústředním výboru KS(b)Kirg. Republikové noviny, „Sovětský Kyrgyzstán“ otiskly úvodník, v němž beze studu, proti zjevné skutečnosti, píší, že nové vedení má úspěchy při odhalování kontrarevolučních nacionalistů.[PK212] Článek editoval první tajemník strany soudruh Ammosov, a tento diplomatický koncept patří jemu.[PK213] +
-Článek je veskrze lživý – jeho publikování je z hlavy redaktora novin A. Celinského, který jak je vidět, je na straně nacionalistů. (…) Nacionalisti se s neuvěřitelnou drzostí podporovali navzájem. Nepřátelé vynalezli jednoduchou „psychologickou“ metodu – tvrdili, že tito lidé byli kvůli své čestnosti neoblíbení u dřívějšího vedení, a teď by si zasloužili, aby je stranický sjezd přeřadil do vedoucích pozic. Tak se snažili buržoazní nacionalisti dostat do Ústředního výboru KS(b)Kirg. své lidi. A ve velké míře se jim to také podařilo. Stranickému sjezdu například vnutili kandidaturu nacionalisty Ajtmatova. V Kirgizii ho dobře znají – když byl tajemníkem ošského okresního výboru, aktivně si k sobě přibíral na okres nacionalisty, a další obhajoval na jiných místech. A soudruh Ammosov na sjezdu vystoupil na obranu Ajtmatova. (…) Tajemník ošského okresního výboru Bulatov vystoupil na sjezdu na obranu Abdulajeva, Malebajeva a dalších, kteří byli vyloučeni ze strany. Aby odstranil důkazy, nechal ze stenogramu odstranit příslušné pasáže ze svého vystoupení. Kdo je to Bulatov? Pomocník zatvrzelého kontrarevolucionáře Abdrachmanova, člověk podporovaný a pod ochranou tohoto hanebného špióna. (…) +
-ÚV KS(b)Kirg. jmenoval ministrem zemědělství místo Esemanova druhého tajemníka ÚV KS(b)Kirg. Džijenbajeva. Ale kdo v Kirgizii nezná Džijenbajeva? To je horlivý pomocník nejhoršího kontrarevolucionáře Abdrachmanova a odhaleného trockisty Bělockého. (…) Džienbajev aktivně obhajoval teroristu Stamblera. Do Moskvy poslal osobně v jeho prospěch intervenci. Je úzce spojen s rodinami vyhoštěných nepřátel národa. Nedávno Džijenbajev nechal na chatě rodinu vyhoštěného Taičinova. Džienbajevova žena ze všech sil pomáhala příslušníku hnutí Alaš Orda Kuderbekovovi, který se skrýval v Taškentu – za čtyři měsíce mu odeslala 30 zásilek. Po všech těch věcech Džijenbajeva poklidně uklidili na ministerstvo zemědělství. +
-     +
-    Jeden článek v moskevské Pravdě dal do pohybu mnoho věcí. V článku se objevuje několik jmen (zde jsou abecedně). Všichni, koho redaktor moskevské Pravdy zmínil, byli během velice krátké doby zatčeni a popraveni, nebo zemřeli ve vězení (jedinou výjimkou je šéfredaktor Celinskij, o němž veškeré údaje po jeho odvolání z funkce mizí): +
-* ABDRACHMANOV Jusup Abdrachmanovič popravený 5. (6). 11. 1938 (nar. 28. 12. 1901) +
- +
-     +
-Obrázek 49. Podpis rozkazu k zastřelení. +
-Zdroj: http://stalin.memo.ru/regions/regi16.htm +
-* AJTMATOV Torekul / Törökul (Tjurjakul) (???????? ??????? (???????)) – 19. 4. 1938 odsouzen k zastřelení (společně s J. A. Abdrachmanovem), datum a místo popravy nejsou známé. (nar. 1903). Narodil se v aulu číslo 5 (Šeker) v Kukurjevské volosti (Aulie-Atinský újezd, Semirečenská oblast). Podle své autobiografie se narodil v rodině „chudého rolníka“, otec zemřel v roce 1919, děd Kimbildi „byl bohatým člověkem“. Člen komunistického svazu mládeže (LKSM) od roku 1921, v komunistické straně od roku 1925.  +
-* AMMOSOV Maxim Kirovič (??????? ?????? ??????? – popravený 28. 7. 1938; (nar. 10. (22). 12.1897, ve funkci 16. 6. 1937 – 7. 11. 1937). Pocházel z Jakutského okrugu, z rodiny chovatele sobů. Účastnil se revolučního hnutí v roce 1916, působil jako stranický pracovník v Jakutsku, na území dnešního Kazachstánu, naposledy v Kirgizii, kde byl zatčen, převezen do Moskvy, mučen, odsouzen k zastřelení a popraven. Rehabilitován v roce 1955. +
-* BĚLOCKIJ Moris Lvovič *1895 (zemřel v roce 1944 v sovětském pracovním táboře, vězněn od r. 1937) +
-* BULATOV Jusup Ischakovič (??????? ???? ?????????) – 12. 9. 1938 odsouzen k zastřelení (nar. 1900) +
-* CELINSKIJ A. P. (????????? ?.?.) – 15. 9. 1937 odvolán ÚV KSKirg. z funkce šéfredaktora za „nedostatek bolševického boje s protirevolučním nacionalismem“) +
-* DŽIJENBAJEV Chasan (????????? ?????) – 19. 4. 1938 odsouzen k zastřelení. +
-* ESENAMANOV Erkimbek (?????????? ????????) – 19. 4. 1938 odsouzen k zastřelení. Nar. 1904 v kurkurjevské volosti aulie-atinskéhu újezdu, podle vlastní biografie jeho rodiče patřili k bohatší skupině obyvatel, jejíž obživou byl chov skotu a zemědělství. V roce 1920 ukončil místní ruskou školu, tři měsíce se učil v medrese, navštěvoval sovětskou školu práce, kterou nedokončil, zakončil Stalinovu Komunistickou univerzitu pracujících Východu (1922–25). Členem komunistické strany se stal v roce 1925. Ve funkci ministra zemědělství Kirgizie byl v letech 1934–37)244  +
-* ISAKEJEV Bajaly Dikambajevič (??????? ????? ???????????) – popravený 12. 9. 1938 +
-     +
-    V „Pravdě“ byl ten samý den otištěný i jiný článek: +
-     +
-Včera na Rudém náměstí[PK214] +
-Každý se může učit a dostat se vpřed. Každý se může stát inženýrem, lékařem, pilotem. Dobře pracuješ pro blaho vlasti – budeš ve velké úctě, budeš ve své zemi na významném místě, budeš mít všude dveře dokořán.[PK215] +
-Kdo nám dal tento šťastný život? Dala nám ho velká bolševická strana, to nám dal Lenin a Stalin.[PK216] +
-Dnes, z tohoto pódia všech mladých lidí, všichni chlapci a dívky, všichni komsomolci, říkáme velký dík naší straně, našemu velkému, milovanému Stalinovi![PK217] +
-Pro nás není větší radosti a štěstí, než nosit velký titul stalinské mládeže, stalinova rodu. Tento titul, soudruhu Staline, budeme žít.[PK218] +
-Sovětská mládež vášnivě miluje svou socialistickou vlast. Ať o tom ví naši nepřátelé, ať to poznají fašisti a jejich opovrženíhodní agenti – zrádní trockisticko-bucharinští zbabělí psi – sovětská mládež se těsně shromáždila kolem své matky – komunistické strany, a kolem milovaného člověka, drahého vůdce našich národů, soudruha Stalina![PK219] +
-     +
-    Podobných osudů, jaké popisuje následující příběh Abdykadyra Orozbekova, je v Kyrgyzstánu i v celém bývalém Sovětském svazu celá řada. Vysoce postavený politický pracovník, který byl za svou činnost vyznamenáván sovětskou vládou, je najednou zatčen, odsouzen a zastřelen. +
-    Podobně jako sovětský režim trestal i příbuzné kulaků a skutečných i vymyšlených boháčů, podobně trestal příbuzné nesmyslně odsouzených ve 2. polovině 30. let. +
-    Je vidět, že velice dobře fungovala propaganda, která „vymývala mozky“ i dětem ve škole – s dětmi (vlastně sirotky) po zrádcích a nepřátelích národa si nechtěly hrát ani jejich spolužáci. +
-    Přestože poměrně brzy po Stalinově smrti začalo docházet k rehabilitacím obětí těchto čistek, jejich příbuzní i přes rehabilitaci svých předků nemohli sehnat práci, byli vylučováni ze studia na univerzitách, vše s odkazem, že jsou synové (vnukové, příbuzní) nepřátel národa. +
-    Někdy pomohlo přestěhování, jindy bylo třeba změnit jméno, ale někdy nepomohlo ani to.  +
-     +
-Abdykadyr Orozbekov245 byl předsedou Výkonného výboru Kara-Kyrgyzské AO (7. 3. 1925–16. 8. 1937), kandidát předsednictva a člen CIK SSSR. Za účast při zakládání sovětské vlády na území Ferganské nížiny dostal v roce 1924 „Zlatou medaili“ Turkestánské republiky. V roce 1932 mu byl udělen Rudý řád práce.246 V roce 1937 byl zastřelen jako nepřítel národa.  +
-  Narodil se ve vesnici Ochna v současném kadamžajském okrese Batkenské oblasti v rodině chudého rolníka. Po jeho zastřelení se jeho děti přestěhovaly do rodné vesnice jejich otce, do Ochny. +
-  Když zastřelili A. Orozbekova a zkonfiskovali jeho dům, jeho synovi Kimelovi (?????) bylo 6 let. Vdova Adalat-apa247 zůstala s třemi dětmi na ulici. Do Frunze (Biškeku) za ní přijela její matka Gülsün-eže. Z Frunze pak přijela do Ochny. V Ochně se skrývali u Gülsüniny tety a pak v sousedním Kyzyl-Bulaku u Bakty-eže. Orozbekovovy děti Erkingul a Ozgorüš od jeho uzbecké ženy žili v Ochně v domě Omurzak-ake248. +
-  Erkingul byla starší než Ozgorüš. Když šli spolu do školy, my školáci jsme na ně křičeli, že jdou děti nepřítele národa a utíkali jsme od nich. Vůbec jsme se s nimi nebavili, protože to byla taková všeobecná agitace, přímo nám to nikdo neříkal, a stejně jsme se s nimi nestýkali. Proto s nikým neměly nějaké blízké vztahy a žily v izolaci a těžkostech. +
-  Do konce 50. let, kdy byl jejich otec rehabilitován, nemohli dostat občanský průkaz249. To bylo hrozné, protože kvůli tomu nemohli získat žádnou práci až do poloviny 60. let. O tom vím velice dobře, protože Adalatapa byla naší blízkou příbuznou. +
-  Adalatapa se někdy během války vdala za Azize Toktobajeva250. Syn popraveného A. Orozbekova Kimel přijal příjmení po A. Toktobajevovi a svůj původ skrýval před vládou i před lidmi. Kimel přijel v roce 1956 do Ochny. Neměl žádné vyšší vzdělání, ale byl bystrým člověkem. Erkingul už je mrtvá a Ozgorüš žije v Biškeku, kde dostal od státu byt. +
-     +
-Rajymberdi Satyjev. Osud pracovníka NKVD Rajymberdi Satyjeva je tragický dvojnásobně. Jeho otce Satyho zabili v roce 1920 rudoarmějci, protože ho podezřívali ze spolupráce s basmači. A jeho syna, sirotka, poslali rudoarmějci do internátní školy, kde vyrostl a kde mu poskytli vzdělání. Stal se vojákem, spolupracovníkem NKVD, aby ho pak zavraždil Stalinův trestný aparát kvůli podezření z podpory Ježova251. +
-  O osudu svého otce Rajymberdi Satyjeva vyprávěla jeho dcera Zina Rajymberdijeva (78 let) a syn Erkin Satyjev (75 let). Nyní žijí ve vesnici Tolojkon nedaleko od města Oš. Tolojkon byl dříve součástí Karasujského rajonu Ošské oblasti. +
-  Je třeba říct, že jméno Zina rozhodně nepatřilo ve 30. letech 20. století mezi běžná jména u Kyrgyzů. Zinino jméno ukazuje, že její otec byl podle měřítek té doby moderním a vzdělaným mužem. Jméno druhého dítěte Erkin znamená v kyrgyzštině svobodu. Lze předpokládat, že Rajymberdi Satyjev byl vychován v duchu své doby, tedy bolševicky, s jistotou, že jen díky sovětské vládě se kyrgyzský národ stal svobodným. +
-  Zina: Pokud si vzpomínám, můj otec mě vzal s mou matku do Moskvy, aby nám ukázal město. Tam jsme bydleli v domě jednoho staříka – Ujgura, který byl otcův známý. Hráli jsme na dvoře, když přišli tři muži v uniformě NKVD a vzali otce s sebou. Běžela jsem za ním, ale ti muži mně řekli: „Holčičko, posaď se tady, my ukážeme tvému otci město a zase ho přivezeme zpátky. +
-  Tenkrát jsem už uměla dobře rusky, podobně jako Erkin, na rodiče jsme volali rusky papa, mama (tati, mami). Z milice později zavolali našemu ujgurskému staříkovi a sdělili mu, že je můj otec zatčen, a aby mu přinesli deku a teplé oblečení. Stařík to vyřídil mé matce. Mluvili spolu v ruštině, i když před tím stařík mluvil s mojí mámou a tátou v našem jazyce. Stařík a moje matka Zebikan odnesli otci bílý polštář a přikrývky. Víckrát jsem svého otce už neviděla a nevím ani, kde byl pohřben. +
-  Matka a stařík ještě asi tři nebo čtyři dny chodili na různá místa, ale nic se nedozvěděli. Pak už jsme se museli vráti zpátky do Biškeku (Frunze) a když jsme přišli domů, viděli jsme, že náš dům byl zapečetěn. Matka mě nechala u sousedů a šla na milici, aby jí otevřeli dveře. Vrátila se spolu se čtyřmi milicionáři. Sundali pečeť na dveřích a šli do domu. Já jsem běžela kolem nich. Milicionáři rozházeli všechno, co bylo v domě a křičeli na mou matku jako rozzuření psi. Stál jsem a díval se na to všechno. Máma pořád říkala: Já nevím! +
-  Když odcházeli, říkali jí: Zítra ať je to kde chce, najdi a přines. +
-Zeptala jsem se matky, proč jí ti lidé tak nadávají.  +
-Hledali otcovu pistol, kterou jim musela druhý den v devět ráno přinést. +
-Ráno šla matka na policii – jestli našla zbraň, nebo ne, nevím. Ale víckrát k nám milicionáři do domu nepřišli. Asi za dvacet dní k nám přišel matčin bratr a s jeho pomocí jsme se odstěhovali do Tolejkenu. Tam žil otcův bratr Sakijev Ražapali, který měl velký dům se třemi místnostmi – dědeček nám uvolnil dva pokoje. +
-   +
-  Jeden z bratrů mého otce otec byl také zavražděn rudoarmějci na začátku 20. let 20. století. Jemu nařídil hospodář, u kterého sloužil, aby na koni odvezl potraviny pro basmače. Podél řeky Ak-Bura je místo Dangy. Tam kontrolovali vojáci jeho kuržiny (zvláštní dvoudílný vak, který se mohl dávat na hřbet koně nebo osla). Tam našli kromě jídla také munici a střelný prach. +
-   +
-  Erkin (75 let) doplnil příběh. Můj dědeček pocházel z chudé rodiny (bednjaki). Proto také pracoval u bajů. Nesl náklad pro basmače do Papanu, jak mu to hospodář nařídil. Vojáci ho chytili s nákladu na silnici a na místě ho zastřelili. Když přišli prohledávat dům mého dědečka, nic nenašli, kromě tří sirotků. Vojáci pak litovali, že zabili staříkova (mého pradědečka) syna. Proto vojáci s sebou vzali mého otce Raimberdiho do internátní školy. Po studiu otec nejprve pracoval v aravanské škole pro řidiče. Odtud byl převelen do Biškeku na NKVD, kde pracoval jako vyšetřovatel. V Aravanu se narodila moje sestra Zina, já jsem se narodil už v Biškeku. +
-  Otce zatkli v roce 1939 v době tzv. ježovčiny jako údajného sympatizanta s Ježovem a byl popraven 22. června 1941. Rehabilitovali ho v roce 1957. Otec na posledním setkání s matkou řekl: Čekej na mě sedm let a sedm dní. Pokud se do té doby nevrátím, tak se vdej. Ale moje matka se už nikdy nevdala, i když návrhů měla dost. +
-Když byl otec zatčen, bylo mladšímu bratru Inašovi 5 měsíců. +
-  Erkin ukončil desetiletou školu, byl členem  VLKSM252. Pracoval jako mechanik v kolchozu. Lidé z vesnice si ho vážili jako dobrého pracovníka a litovali ho, že vyrůstal bez otce. Má čtyři syny, všichni jsou policisté. Na jejich kariéru dědečkův osud vliv neměl. +
-  Zina chodila do školy do šesté třídy, v roce 1950 se vdala. Její muž Tašbolot Ažymatov od roku 1956 pracoval v milici a v roce 1957 poslal dotaz do Frunze kvůli otci své ženy a dostal oficiální odpověď, že Rajymberdi byl zastřelen jako ježovec a po Stalinově smrti byl rehabilitován. +
-     +
-    Druhá polovina 30. let 20. století ovšem nebyla jen ve znamení vykonstruovaných politických procesů proti vysoce postaveným představitelům komunistické strany. V této době se znovu rozběhlo zatýkání a věznění těch, kteří byli dříve označeni jako boháči. Stávalo se tak, že někdo byl během rozkulačování na začátku 30. let poslán do vyhnanství nebo do vězení a pak ve druhé polovině 30. let byl znovu uvězněn, protože se jednalo o dřívějšího boháče. +
-     +
-Šamšijev Nuraly (Šamši uulu Nuraly)253. Můj dědeček z otcovy strany se jmenoval Osmon a můj otec Šamši. V roce 1933 nám zůstalo pouze oblečení, které jsme měli na sobě. Tenkrát mně byly čtyři roky. Ten den otec nebyl doma. Vláda nám sebrala všechen náš skot. Törtünči (čtvrtí – viz pozn. 155 na s. 121) všechno sebrali. Pod jejich velením přišli naši příbuzní a všechen skot pro ně odehnali. Tři nebo čtyři neznámí lidé slídili kolem našeho domu v Tegirmeči. Když se objevil otec, vzali ho a odvedli do vězení. Ptal jsem se babičky: „Kde je můj otec?“ a ona mně odpověděla: „Tvého otce sebrali Rusové, aby ho podřízli a snědli.“ +
- +
-Mapa 13. Kadamžajský okres (rajon). +
-  Otce drželi ve vězení v Uč-Korgoně dva měsíce. Měl kamaráda, který dokázal otce z vězení vysvobodit. My jsme zůstali úplně bez ničeho. Naši zem, všechen dobytek pobrali törtünči. Zbořili náš dům a odnesli si všechna prkna, nezůstal ani kousek dřeva. Měli jsme kolem 100 kusů topolů. Z Uč-Korgonu přijeli Tádžici a všichni řezali dříví, nakládali na arbu a odváželi. +
-  My jsme měli radost, že se otec vrátil živý. Obvinili ho, že je syn boháče, kulaka, a že si v okolí Šygaje koupil spousty země. Až za pět nebo šest let jsme začali znovu žít v dostatku. +
-  V roce 1937 znovu začali posílat do vězení boháče a tenkrát hodně lidí poslali do vyhnanství. Ve vesnici Čakmak žil rodný bratr mého dědečka (z matčiny strany), který se jmenoval Žumanul. Měl za ženu mladší sestru Sadyra min bašy (doslova tisícník, funkce do Říjnové revoluce, starosta). Proto byl poslaný na Žabagu. Když se za dva roky vrátil, tak ho také uvěznili.  +
-  Otec Abdylazize se jmenoval Momun Šüldö – toho také uvěznili. Ještě tam byl Šamšidin. Toho uvěznili v roce 1937 jako syna mully (kyrg. moldo). Všechny jsem je dobře znal a oni se z vězení nevrátili. Z Alyše a Ogalyšy nikdo uvězněn nebyl, protože tam všichni žili v bídě – všichni uvěznění byli z Tegirmeče. V Tegirmeče žil Šamšimitaam; mitaam je tzv. klička (přezdívka), která v tomto případě znamená nečestný, vychytralý. Ten udával, a koho udal, toho uvěznili. +
-4.8.1. Murat Salichov +
-    Případ Murata Salichova ukazuje, jakým způsobem sovětský režim odstraňoval možné nepohodlné osoby a také to, že se nenávist nezastavila u takto vymyšlených nepřátel národa, ale byla snaha zničit i všechny příbuzné. +
-     +
-    Murat Salichov měl být podle obvinění jedním z členů takzvané Socialistické strany Turan, kterou měli zaližit kyrgyzsští straničtí představitelé ve 30. letech 20. století. Strana ve skutečnosti ale nikdy neexistovala, byla pouze vymyšlena aparátem NKVD, který vyškolil Stalin, aby držel místní představitele ve strachu a poslušnosti.[PK220] +
-    S tímto cílem byli na jaře roku 1937 pozatýkáni a později popraveni nejvyšší představitelé Kirgizské SSR.[PK221]  +
-    Na uvolněná místa byli jmenováni noví lidé. Murat Salichov, kterému bylo 32 let, se stal 8. září 1937 předsedou kyrgyzského Sovětu lidových komisařů (SNK), v prosinci 1937 se stal poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a 14. února následujícího roku předsedou kyrgyzského Ústředního výkonného výboru (CIK). Během deseti dnů se stal náměstkem předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.[PK222] +
-    M. Salichov byl tedy členem nejvyššího vedení republiky, ale kromě toho existoval ještě další orgán, který stál nad celým systémem – NKVD. Právě tento orgán (NKVD) 12. 5. 1938 Murata Salichova zatkl.[PK223] +
- +
-Úryvek z deníku sedmiletého Kuvata:[PK224] Otec seděl za stolem a něco psal, maminka připravovala oběd. Já jsem si hrál se sestrou na podlaze. Maminka nás napomínala, abychom otce nerušili. +
-  Najednou jsme uslyšeli zaklepání na dveře a vešel otcův známý. Byl určitě jeho kamarádem a spolupracovníkem. Začali se mezi sebou bavit. Nikdy jsem se nezajímal, o čem se dospělí baví, ale tentokrát to bylo jiné – otec říkal: „To není možné. To je nějaký omyl.“ +
-    [PK225]Známý otevřel dveře a do pokoje vešli dva vojáci. Otec se začal oblékat. Maminka jim říkala, aby si umyli ruce a najedli se, ale otec jenom mávnul rukou a říkal, že se nají, až se vrátí. Políbil mě, pak dlouho stál a objímal maminku a sestru. Maminka plakala a oni odešli. Víckrát jsem otce neviděl.[PK226] +
- +
-    Murata Salichova podobně jako další „socialisty-Turance“ soudila takzvaná trojka na uzavřeném zasedání. Předem domluvený rozsudek soudu (z 5. listopadu 1938) je typický pro všechny odsouzené jako „nepřátele národa“:[PK227] +
- +
-Salichov je od roku 1930 aktivním účastníkem nacionalistické povstalecké teroristické a diverzně-záškodnické organizace Socialistické strany Turan, která působila na území Kirgizské SSR a jejím cílem bylo svržení sovětské vlády a vojenského odtržení Kirgizské SSR od SSSR. Salichov vytvářel povstalecké skupiny v pohraničních oblastech, zastával řadu významných funkcí a tam mohl škodit v oblasti národního hospodářství a národního vzdělávání. +
-Salichov je vinný spácháním trestných činů podle odstavců 58-2,  58-4, 58-11 Trestního zákoníku RSFSR. +
-Vojenská komise Nejvyššího soudu SSSR na základě odstavců 319, 320 Trestně procesního zákoníku odsuzuje: +
-Salichova Murata k vyššímu trestu – zastřelení a konfiskaci všeho osobního majetku. +
-Rozsudek na základě Usnesení CIK SSSR z 1. 12. 1937 podléhá okamžitému vykonání. +
- +
-Předsedající: Alexejev +
-[PK228] +
-    M. Salichov byl za tři dny zastřelen ve sklepě NKVD v centru dnešního Biškeku. Spolu s ním byli tentýž den zastřeleni předseda kyrgyzského Sovětu lidových komisařů B. Isakejev a ministr vzdělávání K. Kambarov.[PK229] +
-    Budova NKVD a později KGB byla zbořena a na jejím místě byla vystavěna pobočka Ústředního Leninova muzea. Po rozpadu SSSR sem bylo přesunuto Národní muzeum dějin Kyrgyzstánu.[PK230] +
- +
-    5. listopadu 1938 byl vynesen rozsudek nad předsedou Sovětu lidových komisařů Kirgizské ASSR v letech 1927–1933 Jusupem Abdramanovem. Zastřelen byl tentýž den. Abdramanov v letech 1927–1930 třikrát psal Stalinovi kvůli změně kirgizské autonomní republiky na svazovou republiku. [PK231] +
-    Jakmile Salichova uvěznili, rodině odebrali byt a všechny alespoň trochu cenné věci a přikázali vystěhovat se. Během mužova věznění se jeho žena Ažar pokoušela dozvědět „pravdu“ o celém případu na NKVD. Jednou na podzim jí milicionář – Kazach – říkal, že kvůli tomu, aby z jejího muže vynutili přiznání, vymlátili mu všechny zuby. Kvůli neustálému mučení a bití mu otekla hlava. Podruhé tentýž milicionář řekl Ažar, že jejího muže už zastřelili a brzo uvězní i ji. Její starší bratr Abdylla spolu se ženou také opustili Biškek (Frunze), protože se obávali uvěznění kvůli tomu, že jsou příbuzní nepřítele národa. Abdylla byl absolventen pedagogického institutu a v té době pracoval ve vyhlášené biškekské kyrgyzské škole ?5. V té době starší bratr Murata Salichova – Dastan – byl odvolán z funkce ministra spravedlnosti Tádžické SSR, ale ten zůstal naživu, jen se dostal služebně na mnohem nižší pozici.[PK232] +
-    Ažar byla také nucena s dvěma dětmi odejít k mužovým příbuzným do dnešního Lejlekského okresu v Batkenské oblasti.[PK233] Hodně si zkrátila dlouhé copy, které měla skoro až na zem a odešla do Lejleku. Tam ji však mužovi příbuzní nepřivítali nijak srdečně, sami se báli. Nějakou dobu se ukrývala u příbuzných v Uzbekistánu, pak pracovala v Džalalabádu. Potom se synem a dcerou odešla do Oše ke svému bratrovi Abdullovi a žili u něho. Ažar pracovala v továrně. Někdo udal, že Abdulla u sebe nechává rodinu nepřítele národa. Za to ho posadili do vězení, ale zase ho pustili. Při soudu Abdulla říkal: „Vždyť je to má rodná sestra. Jak mám nechat rodnou sestru jen tak na ulici?“ Abdylla brzo odešel na frontu jako dobrovolník, Ažar Salichova si mění příjmení na Arapbajeva a opouští Oš. Od roku 1943 pracuje jako učitelka v Aravanu, zhruba 20 km od Oše.[PK234] +
-    Tady Salichovova syna Kuvata opět postihne neštěstí v podobě bedlivého prokurátora Džumagulova, který znal Kuvata ještě z Biškeku. Vypráví Kuvatova žena Buzajnap Kožojevová:[PK235] +
-     +
-  Ten Žumagulov, jak mně vyprávěl Kuvat, byl nemilosrdným člověkem úplně bez srdce. Když jednou na chodbě u soudu v Biškeku viděl v ruce osmiletého Kuvata, který tam byl s mámou, lístky na potraviny, vyrval mu je z ruky a říkal: „Stát přece nebude krmit nepřátele národa!“ Tak tento Žumagulov v roce 1944 nějakou náhodou potkal Kuvata v aravanské škole pro traktoristy a poznal ho.[PK236] +
- +
-Z deníku Kuvata Salichova: Jednou ráno, když mně maminka vypravovala do školy, se náhle otevřely dveře a do místnosti vešli dva muži s jednou ženou. Něco řekli mamince, ta zoufale vykřikla a obejmula mě. Do této chvíle si pamatuji vůni jejích šatů. Ti tři mě vyrvali z maminčina objetí, posadili do auta a odvezli s sebou. S maminkou už jsme se nikdy nepotkali.[PK237] +
- +
-    Kvůli Džumagulovi byl třináctiletý Kuvat označen jako nezkrotný chuligán a poslán do dětské kolonie do Taškentu. +
-     +
-  Žili jsme v dlouhých barácích. V našem oddíle bylo 60 dětí jako já. Mnozí byli úplně bez výchovy, zloději, byli tam i vrazi. Museli jsme dělat nejpodřadnější práce, čistit záchody. Často nás bili – děti nepřátel národa nikdo nelitoval, naopak, kdo je bil, dostával od dozorců pochvalu. +
-    [PK238]Jenom pár lidí se dostalo na svobodu. To se nedá vypovědět, jak jsem tam trpěl, ty tři roky byly nekonečné. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mě začíná bolet žaludek, je mně špatně a chce se mi zvracet. Od smrti mě zachránilo jenom to, že jsem myslel na jediné – najít maminku a sestru a začít lepší žít – píše ve svém deníku 23 letý student Kuvat Salichov.[PK239] +
-     +
-    Ažar Arapbajeva (Salichova) umírá na podzim roku 1945. Její osiřelou dceru poslali dobří lidé do dětského domova v Aravanu pod jiným příjmením. Tak popisuje své setkání s bratrem ve své autobiografické knize „Zničené sokolí hnízdo“: +
-     +
-  Chodila jsem do deváté třídy, seděla jsem u stolu, kolem mě byly učebnice, dívala jsem se z okna a přemýšlele jsem. Neslyšela jsem, jak do místnosti někdo vešel a řekl mi: +
-    [PK240]-Máš rychle přijít k ředitelce, Anně Alexejevně. +
-  Nevěděla jsem, co to může znamenat, a vešla jsem do ředitelny. Tam seděl mladý muž. +
-  -Atyrkul Ubajdulajeva, představila mě mladíkovi. +
-  Chlapec seděl bez hnutí, díval se na mě a pak tiše řekl: +
-  -Atyrkul, to jsem já, Kuvat. +
-    [PK241]Objali jsme se a začali plakat. Naše dojemné shledání všichni pozorovali i teta Šura i teta Paša, přišli všichni vychovatelé. Dívali se na nás a plakali, plakala i Anna Alexejevna. Pak, když jsme se trochu upokojili, Anna Alexejevna vyprávěla, jak do dětského domova přišel Kuvat a ptal se:[PK242] +
-  -Není u vás dívka, Kyrgyzska, dcera učitelky? a řekl příjmení – Salichova. Anna Alexejevna odpověděla: +
-  -Je, ale má jiné příjmení. +
-  Vymohl si, aby mě zavolali. Tak jsem se setkala s bratrem. +
-    [PK243] Anna Alexejevna nás nechala o samotě. Seděli jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Báli jsme se pustit. Pak jsem se dozvěděla hořkou pravdu o naší rodině. Byli jsme dětmi nepřítele národa…[PK244] +
-     +
-    Atyrkul byla za vynikající školní výsledky v roce 1951 poslána na celosvazový pionárský tábor Artěk na břehu Černého moře. Kuvat když našel sestru, učil se v technickém učilišti v Kyzilkije, pak se dostal na důlní vysokou školu v Karagandě v Kazachstánu. Učil se s výborným prospěchem – za to se dostal do ozdravovny „Pracovních rezerv“ u Leningradu. V té době už Atarkul studovala medicínu ve Frunze.[PK245] +
-    Jejich otec Murat Salichov byl rehabilitován v roce 1956[PK246]. +
- +
- +
-Obrázek 50. Potvrzení o posmrtné rehabilitaci Murata Salichova. +
-    Stát zaplatil Kuvatovi a Atyrkul peněžní náhradu a poskytl jim ve Frunze (Biškeku) dvoupokojový byt. Vzpomínky na prošlá utrpení ovšem nevymizely. +
-  Kuvat píše ve svém deníku: Přísahám, že už nikdy nebudu psát o své minulosti, ani svým blízkým. S kamarádem Borisem nikdy nemluvím o svých rodičích. On ví jenom to, že jsem sirotek, a že někde ve Frunze mám sestru, která studuje na lékařku. To jsem mu řekl až dost… +
-    [PK247]Když Buzajnap Kožojeva vzpomínala na svého muže, říkala, že vždycky, když si vzpomněl na minulost, tak opakoval: Ani toulavému psu bych nepřál ani kapku z toho, co jsem zažil. +
-     +
-    Kuvat Salichov zemřel v roce 1981 na srdeční infarkt – pracoval jako ředitel technického učiliště ve Frunze. +
-    Atyrgul Salichova až do důchodu pracovala jako lékařka – tou se stala, aby splnila přání matky. Zemřela před pěti lety. +
-     [PK248] +
-V roce 2000 byl vybudován na paměť obětí represí ve 20. letech pamětní komplex Ata-Bejit. Zde je pochovaný výkvět kyrgyzské inteligence – předsedové Rady lidových komisařů Jusup Abdramanov a B. Isakejev, dále T. Ajtmatov, E. Esemanov, K. Tynystanov a mnozí představitelé strany. V muzeu se uchovávají osobní věci a archivní materiály nespravedlivě odsouzených.[PK249] +
- +
-Při demonstracích 7. dubna 2010 v Biškeku zemřelo kolem 80 demonstrantů, kteří vystupovali proti bývalému prezidentovi K. Bakijevovi. Mnozí z nich jsou pochováni v komplexu Ata-Bejit.[PK250] +
- +
- +
-Obrázek 51. Návštěva předsedy vlády v komlexu Ata-Bejit (29. 8.  2012) +
-Zdroj: K-News http://www.knews.kg/ru/society/20915/+
-????? ????????, ???????? ???? ???????????. ???? ??? ????????? ??? “???? ??????” ? 1938 ????. +
- +
--?? ?? ?????, ??? ???? ????????? ?? ??? ?????, ??? ?????? ????? ???????????? ???????? “???-?????”. ?? ?????? ??? ???? ?? ??????????? 40 ????? ??????? ?????????????, ?? ??? 8 ????? ?????????. ? ??? ??? ?????? ?????????? ?? ?????????? ???????????. ??? ??? ? “???-??????” ????????? ??????? 138 ???????. ??? ?????? ????? ?????????? ??????????????, ??????????, ???????????, ?????????? ?????? ?????? ? ?????????, ??????? ??????????, ??????, ?????? ?????????? ????????????? ? ??????. ???? ???????????????. ????????, ??????? ????????(???? ??????? ?????????) ??? ?????? ?????????? ??????????? ?????? ??????; ?????? ????????- ?????? ????????? ??????????? ?????? ?????????; ??? ???? ?????? ????????? ??? ?????????? ??????????? ???????????????? ????????????. ???? ????? ???? ????? 28 ???.  ? ?? ??? ?? ??????????? ?????? ?????? ???? ?????????? ?? ?????, ????? ??????? ????? ? ?????????? ??? ??. (?????????? ?????????: ???? ???????? ?? ????? ??????? ?????????? ?????? ? ???? ???-??? ? 30 ?? ?? ?????? ??????? ????? ???????? ????????? ??????? ????????????. ?? ????? ???? 10 ???. ??? ????? ????????? ????? ??????????? ???????? ?????????????? ?????????? ???????? ?? ??????????? ????? ?????????? ?????? ?????? ?????? ? ??????? ???  ??? ??????????????? ?????? ????? ?????????????? ????? ?????. ???????????, ????? ???? ???????? ? ???? ??? ?????? ???????. ????????? ????? ? ?? ???? ????? ????????? ?????? ??????????? ????. ?????? ????? ?????? ???? ? ???? ? ????? ????????, ????? ????? ?? ???????? ?? ?????? ????. ?????? ????. ?? ????? ????????? ????? ?? ? ??? ???. ? ?????? ????? ?????? ???????? ?? ????? ? ?????? ??????? ?? ?????? ???? ???????. ?? ??? ??????? ? ?????????? ???????? ????  ??????? ????????? ? ???-??????? ??????????? ?? ????? ??????? ? 1973 ????. ?? ?? ???? ?????? ???????? ?????, ??????? ????? ???????????? ????? ? ??????? 30-???? ?????????? ? ?????? ??????. ??? ??? ??????? ??????? 81 ?????? ????????   ??? ???????? ????? ????????. ??? ???? ????? ???????????? ???????????- 1989 ????. ? 1991 ???? ????? ??????????? 138 ??????? ??? ?????????. ?????????????? ????? ??????????????? ??? ???????? ????? ???. ? 10 ?????? 2000 ???? ???????????? ????????, ???????????? ??????? ?????????? ?????  “???-?????”(?????? ?????) ??? ?????????? ?????? ???????????, ??? ??? ??????????  ???????, ???????, ??????, ???????, ?????, ??????- ????? ???????????? 13 ???????????????.) ?????  ? ????? ????????????: ??? ??? ??? ???? ????????? ?????? ???????????? ?????????? ?? ??????????? ???????? ????, ?? ?????????? ????? ??? ???? ? ?????????????? ? ??????????. ? ????????? ????????????? ????????? ?????????? ??? ?????????? ?????????? ?? ??? ???...???? ????????, ??? ???????????? ???????? ?? ??????? ???? ???????? ???? ??????? , ? ???????? ? ??????? ????????, ???, ?????-?????, ?? ?????? ??? ??-?????, ?????. ? ??????? ????? ???? ?????????: ????? ??????? ??????, ?????????? ?????-????, ????????? ????????. ?? ???????? ?? ??????????? ???????? ???? ?????????? ? ????????? ????? ???????? ??? ?????????? ?????? ??????. ?? ??? ????? ????? ????????? ????????? ???????????? ?????????. ???????? ????????, ??? ?? ?????? ????????? ?? ?????. +
-????????, ????? ?? ???? ??? ????????? ???????????? ??? ?????????? ??? ????????? ?????????. ? ???? ? ??????? ?? ?????? ????????????? ?????????? ???? ???????? ??????. ??? ????? ???????(?????????, ???????????. ?? ?????????? ????? ??????? ??????????? ???????????? ??????? ? ????????? ????? ?? ????????). ???????? ???? ?? ????????? ???????? ???-?????????? ???????? ????? ?? ????? ?????. (????? ??? ??????????? ????????. ??? ??????? ? ??????? ???? ????????????? ?????? ?????????   ?? ????????? ??? ?? ????? ?? ???????? ???  ??? ?????????? ?????? ??????, ???? ???? ???????? ??????????.) ??? ? ???? ????? ????? ????????? ??????? ?????????? ??? ????? ??????????? ? ??? ??? ?????? ????????????? ???? ?? ?????????? ?????? ???????? ?????? ? ????????, ????? ??????? ? ?????   ?? ??? ??? ?? ??????????? ????? ???????????  ??????? ??????????  ??????? ?????????. ??? ?????????? ? ??????? ???? ??? ?? ????? ?????????? ???? ??????????. ????? ? ??????????? ???????? ?????????? ?????????? ??? ??? ????? ??????? ????????, ? ? ????? ? ???? ??? ??????. ? ????? ????????????, ???????   ???? ??????-????? ? ????? ???????? ??? ????. ?????????, ??????, ??????, ????????, ????????, ???????, ???????, ?????????, ??????????, ???????? ??????. ?????? ???? ?????, ???? ? ??????. ? ??????? ??? ????????? ??????????? ???????? ??????? ???????. ?????? ?????? ?????? ??? ??????-?????????? ?????? 18 ????? ????????????, ? ?????? ????? ????? ??????????? ????????. ?? ?? ?????? ???????????...???? ??????????, ??????? ?????? ??? ?????, ?????? ????? ? ????. ???? ???? ??? ???? ? ????.  ???????? ?????? ??? ?????? ?????????????. ??? ??????????, ????? ???????? ????, ??????? ?? ?????????, ?? ????? ??? ????????... ????? ? ????? ????????? ???????, ???? ??????.  +
- ?? 138 ??????? ???????????? ? ???-??????? ??????  ????????? ?????? 40 ???? ?????????? 5- ??????. ? ??????? ???????????? ????????: 6-?????? ?????? ?? ?????????? ?????????, ? 7-?????? ????? ? ?????????. ????? ??????? ? 5-?? ?? 8- ?????? ??? ??????? ??????? ??? ? ???????? “????????? ???”. “????????” ?? ????? ???????? ?????? ??????? “?? ?????????? ????????????????!”, “?? ???????????? ??????!” ? ????? ?? ?????? ?? ???? ?????? ?? ?????, ?? ???????? ? ??????? ????. ????? ????? ??????? ?? ???????? ??????? ? ??????-??????  ??????? ???????? ?? ?????. ? ????????? ??????? ???? ?? ??? ????. ??????, ?????? ??? ??? ????????? ???????? ???????? ?? ??????? ??? ??????????.  +
-  ? ??????? ???????? ????????? ????? ???????. +
-????? ? ????? ?????? ????????? ????????? “????????? ??? ???? ?????, ?????? ?????. ??????? ?????, ?????? ?????”(? ???????? ???? ????????, ???????? ??????. ???? ?????, ??????? ??????). ??????????, ??????? ???? ?????? ????? ???? ? ??? ?????????, ???? ???? ?? ????, ?? ???? ?? 100 ???. ? ?????????, ???  ?????? ?? ??????? ?? ???, ?? ????????? ?? ???????????? ??????. ?? ?????? ????? ?? ??????????. ? 1991 ???? ????? ??????? ???? ?????? ??????? ? ?????? ? ???? ?????? ???????????????? ???????-???????????? ? ???????????  ?????? ??????????. ??? ???? 16 ??????? ???????. +
-- ?? ??? ??? ????????? ??? ????? +
-??? ???? ? ?????? ????????? ????? ???????? ?????????? ???????? ????????. ?? ????????? ?????? ????????? ?????????-???????? ?? ????????? ????. ???? ????????? ? 1928-???? ?????????? ???????????????? ??????????? ?????????? ???????. ????? ??????????? ? ????????. ??? ?????? ???? ????????? ?? ????????? ? ?????? ? ?????? 1930 ????? ? ?????? ?????????????. ? 1937 ????, ????? ?????????? ????? ???????????(??????? ?????????? ??????????) ????? ????? ?? ????? ????. ??? ???? – ?? ?? ???? ???????????? ? ??? ???????????. ??? ??? ????? ???????? “????? ????????????”. ?????? ???? ????? ???? ????????, ??? ?? ???? ???????????????? ?????? ?????, ???????????, ????? ??????, ??????, ????? ? ??????. ???? ?? ?????? ????, ??????? ????? ?? ?????  ???????? ??????????? ??????? ????, ??? ?? ??? ?????????. ????? ?? ??? ???? ??????? ? ?????? ??? ???? ????? ????????? ?????? ????? ???? ???????? ?? ???  ?? ?????? ??????? ?????????? ?? ???????????? ????????  ?????????. ??? ??? ????????? ???????? ? ????? ??????? ??????? ????? ???? ????? ????? ?? ????????? ????????; ?? ??? ?? ????????? ???????? ?? ?????? ??????????????? ????????. ???? ???????????? ??? ???????? ?? ???. ??? ? ????? ????? ???????? ??? ??? ? ???????. ???? ???????? ???????? ????? ???????????. ???? ???????? ???????? ?? 24-??????? 1935 ????. ??? ???????? ??? ??? ?????????? ?????????? ?????????, ??????? 20-???? 1934-???? ? ???????. ??? ??? ????? ????, ????? ??????? ????? ???????? ???????? ? ???????  ???????. ??????? ? ?????-????, ????? ???-????, ????? ??????? ?????? ? ??????? ?????? ??????? ????? ? ?????? ?????? ?????? ?????? ? ????? ??????????? ?????????? ??????????? ????? ????????????+
-  ? ????? ??? ?????? ???? ? ???? ???????? ??? ?????? ????? 1956 ????, ????? ???????? ??????????? ????? ?????????? ????????. ?????? ? 1959-????. ?? ?????? ?????? ? ?????? ??? ?????? ????????? ???? ??? ???????? ? ???? ???????? ???? ??????????. ???? ????????? ? 1959 ???? ? ???????????? ? ??????. ??? ??????????? ????????? ???? ???????? ???????? ????. ???? ????????, ??? ???? ???????????? ?????? ? ??????? ???? ?? ??????? ?? ??? ???. ??? ??????????? ?????? ??????? ????????. ? ???? ?? ??????? ???????? ??? ??????????? ???? ???? ??????????????? ??????? ? ????????, ????? ??????????? ??????? ????????? ????????? ? ????????? ????? ?????????. ? ??????????? ??? ????  ?????????, ? ??????? ???? ?????? ? ?????? ? ???? ???????? ?????????? ?????????. ?????? ????????, ??? ???????? ? ?. ? ???? ???? ??????? ? ????? 1940-? ?????  ??? ?????????? ? ???? ? 1952 ???? ? ??????.  +
-     +
- +
-5. Závěr +
-6. Seznam použité literatury a pramenů +
-ABAZOV, R. Historical Dictionary of Kyrgyzstan. Lanham, Maryland, and Oxford: The Scarecrow Press,  2004, 381 s. ISBN 0-8108-4868-6. +
-ABDULLAJEV, R. M. (ed.) Ustnaja istorija v Uzbekistaně: těorija i praktika. Sbornik matěrialov konferencii. Vypusk I. Taškent: Institut istorii AN Respubliki Uzbekistan, 2011. +
-ABDYRAMANOV, Šabdanbaj. Tarychtagy ak taktar. Biškek: Ajat, 2007. ISBN 9967225106. +
-ABYLCHOŽIN, Ž. B. Očerki sociaľno-ekonomičeskoj istorii Kazachstana. Almaty, 1997. +
-AJNÍ, Sadriddín. Buchara. Praha: Svět sovětů, 1952. Další dostupnost: <http://central-asia.su/publikace-sa/aini.htm>+
-AKAJEV, A. Istorija, prošedšaja čerez moje serdce. Moskva – Biškek: Ilim, 2003. ISBN 58355-1287-2. +
-ALIMOVA, D. A. Tragedija sredneazijatskogo kišlaka: kolektivizacija, raskulačivanije, ssylka. Tom II, Taškent, 2006. +
-AVGUSTOVSKIJ, B. Vystreli nad Pišpekom. Litěraturnyj Kirgizstan, 1967. ? 12, s. 11–27. +
-BAJALINOV, K. Vesna v Tjan'-Šaně. Litěraturnyj Kirgizstan, ? 5 (17), Sentjabr' – oktjabr' 1957 g., s. 90–95. +
-BALTABAEV, A. The Propagandist: Erjigit Shakirov (Kyrgyz, 1931).  [online]. Preserving Kyrgystan´s History, 2010 [cit. 23. 10. 2010]. Dostupné z: <http://www.centralasianhistory.org/index.php?option=com_content&view=article&id=75:the-propagandist-erjigit-shakirov-kyrgyz-1931&catid=34:interviews&Itemid=29>+
-BAZARBAYEV, K.; ASHIMKHANOVNA, A. Z. Jadids Movement in Central Asia in the Late 19th and the Early 20th Centuries. Asian Social Science, Vol. 8, No. 8; July 2012, s. 225–237. ISSN 1911-2017. +
-BELJANIN, D. N. Istočniki formirovanija kolonizacionnogo fonda v Zapadnoj Sibiri v gody osuščestvlenija stolypinskoj pereselenčeskoj politiki (1906–1914 gg.) [online][cit. 28. 11. 2012] Dostupné z: <http://izvestia.asu.ru/2011/4-2/hist/TheNewsOfASU-2011-4-2-hist-05.pdf>+
-BINDER, J., LEMAITROVÁ, N., QUINSONOVÁ, M-T. a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha: Garamond 2002. +
-Bol'šaja sovetskaja enciklopedija. Moskva: Sovetskaja enciklopedija. 1969–1978. +
-BORUBAŠOV, B. I. Kyrgyzstan v sistěme gosudarstvennogo ustrojstva i upravlenija Rossijskogo gosudarstva. Vestnik KRSU. 2008. Tom 8. ? 2, s. 109–115. +
-BURGART, L. A. Iz istorii katoličeskoj very i cerkvi v Kazachstaně. Ust'-Kamenogorsk, 2012. Další dostupnost: <http://www.rusdeutsch.ru/biblio/files/386_biblio.pdf>+
-DŽUNUŠALIJEV, D.; PLOSKICH, V. Trajbalizm i problemy razvitija Kyrgyzstana [online] CA&CC Press, Sweden, 2000 [cit. 21. 2. 2012]. Dostupné z: <http://www.ca-c.org/journal/cac-09-2000/17.Dzhunu.shtml>+
-Esenamanov Erkimbek [online] Centr Azija [cit. 28. 10. 2012] Dostupný z: <http://www.centrasia.ru/person2.php?&st=1083678435>+
-FARBŠTĚJN, Julija. Děn' pamjati novomučenikov i ispovednikov zemli Kyrgyzstanskoj. Pravoslavnaja gazeta Kyrgyzstana ? 7, 2012, s. 8. +
-FEDČENKO A. P. Iz Kokana. Sveděnija o putěšestvii po Kokanskomu chanstvu A. P. Fedčenko v 1871 g. Taškent, 1871. +
-GINS, Georgij. Očerki iz pojezdki po Semireč'ju. Istoričeskij vestnik, 1913, ? 10. Další dostupnost: <http://rus-turk.livejournal.com/20799.html>+
-GOLINKOV, D. L. Pravda o vragach naroda. Moskva: Algoritm, 2007. ISBN 5926502756 +
-HERRMANNOVÁ, Z. Postsocialistická transformace společnosti ve Střední Asii. Případová studie v jižním Kyrgyzstánu, oblast Batken. Praha, 2012. Diplomová práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta. Vedoucí práce Petr Kokaisl. +
-HOLÁ, V., VICHEREK, E. Interhelpo. ÚV SČSP Praha 1975. +
-CHODŽAJEV, F. Izbrannyje trudy v trjoch tomach. Taškent: Fan (AN UzSSR, Institut filosofii i prava AN UzSSR, Institut istorii partii pri CK KPUz, Institut istorii AN UzSSR), 1970. 500 s. +
-Istorija SSSR. Čast’ tret’ja. Učebnik dlja 10 klassa sredněj školy. Moskva: Učpedgiz, 1952. +
-IVNICKIJ, N. A. Klassovaja bor'ba v děrevně i likvidacija kulačestva kak klassa (19291932 gg.). Moskva, 1972. +
-IVNICKIJ, N. A. «Velikij perelom»: tragedija krest'janstva. Kollektivizacija i raskulačivanije v načale 30-ch godov. Po matěrialam Politbjuro CK VKP(b) i OGPU. Sud'by rossijskogo krest'janstva. Moskva: RGGU, 1995. Další dostupnost: <http://you1917-91.narod.ru/ivnickiy.html>+
-JANTCEN, G. V dalekom Turkestane. Žizň sredi musul’man. Biškek: Luč Naděždy, 1993. +
-K istorii vosstanija kirgiz v 1916 g. Krasnyj archiv, ? 3 (16). 1926. Dostupné z: <http://www.vostlit.info/Texts/Dokumenty/M.Asien/XX/1900-1920/Kirgiz_1916/text.htm>+
-KAGANOVIČ, A. Něktotoryje problemy carskoj kolonizacii Turkestana [online]. CA&CC Press, Sweden, 1998–2006 [cit. 23. 12. 2006]. +
-Dostupný z: <http://www.ca-c.org/journal/11-1997/st_13_kaganovich.shtml>+
-KAMENŠČIK, A. Cifry – chorošaja vešč'. Gazeta Duel'. ? 13 (301), 1. 4. 2003. +
-KLAVING, V. Graždanskaja vojna v Rossii: Belye armii. Moskva: Vojenno-istoričeskaja bibliotěka, 2003. +
-KOKAISL, P. a kol. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. ?????????? ? ???????. Plzeň: Západočeská univerzita, 2008. 309 s. ISBN 978-80-7043-772-8. +
-KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická Fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6. +
-KOKAISL, P.; PARGAČ, J. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická Fakulta, 2006. ISBN 807308119-9. +
-Kollektivizacija i klassovoje rasslojenije kišlaka i aula Sredněj Azii. Taškent: SredněAziatskoje bjuro CK VKP(b), 1930. +
-Kollektivizacija sel'skogo chozjajstva i perechod ot kočevničestva k osedlosti (Enciklopedija Kirgizskaja SSR) [online] Kirghiz.Ru, © 2011 [cit. 28. 11. 2012] Dostupné z: http://www.kirghiz.ru/enc/istoriya_182/kollektivizatsiya_selskogo_hozyaystva_233 +
-KOLPAKIDI, A. I. a kol. Pribaltika i Srednjaja Azija v sostave Rossijskoj imperii i SSSR. Sborník konference „Někonfliktnoje pročtěnije sovmestnoj istorii – osnova dobrososedstva“, Moskva, 2010. +
-KOSTĚNKO, L. Srednjaja Azija i vodvorenije v něj russkoj graždanstvennosti. SanktPetěrburg, 1871. +
-Krasnogvardějskij trakt [online] 12. 12. 2011 [cit. 29. 10. 2012] Dostupný z: <http://www.zonakz.net/blogs/user/wladimir/19779.html?mode=reply>+
-LOBANOFF-ROSTOVSKY, Princ. The Soviet Muslim Republics in Central Asia. Journal of the Royal Institute of International Affairs, Vol. 7, No. 4 (Jul., 1928), s. 242. +
-MASANOV, N. E. a kol. Istorija Kazachstana. Narody i kuľtury. Almaty: Dajk Press, 2001. +
-MUCHLYNIN, B. F. Vosstanije 1916 goda v Čujskoj dolině. Čast' 13-aja. [online] Istorija sela Belovodskoje, 2012. [cit. 27. 11. 2012] Dostupný z:  <http://belovodskoe-muh.ucoz.ru/publ/moi_ocherki/vosstanie_1916_goda_v_chujskoj_doline_chast_13_aja/2-1-0-241>+
-Naučnaja konferencija o charaktěre nacional'nych dviženij v Kirgizii vo vtoroj polovině XIX – načale XX veka. Voprosy istorii, 1953, ?7. +
-OLCOTT, Martha B. The Basmachi or Freemen's Revolt in Turkestan 1918-24. Soviet studies, vol. XXXIII, No. 3, July 1981, pp. 352–369. +
-Osnovnye pokazatěli razvitija narodnogo chozjajstva sojuznych respublik: Čast' II. Umerjannaja imperija [online]. 2009 [cit. 18. 12. 2011]. Dostupné z: +
-<http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=17052&Itemid=9>+
-OSOROV, Z. Myths and Survivals of Nomadic Past. Kyrgyzstan Times, September 28, 2000. +
-OSTROUMOV, N. P. Sarty: Etnografičeskie matěrialy. Taškent, 1896. +
-Pereselency v Turkestanskom kraje. Rodina. Sankt-Petěrburg, 1880. ? 3, s. 148–161. +
-PETROV, V. G. Pišpek isčezajuščij. 1825–1926. Biškek: Litěraturnyj Kyrgyzstan, 2005. ISBN 5-86254-041-5. +
-PLOSKICH, V. Kyrgyzy i Kokandskoje chanstvo.[online] Kyrgyzsko-Rossijskij Slavjanskij universitet, Kafedra istorii, kul’turologii i reklamy, 1995. [cit. 25. 10. 2012] Dostupný z: <http://history.krsu.edu.kg/index.php?option=com_content&task=view&id=123&Itemid=49&limit=1>+
-POLLÁK, P. Internacionálna pomoc československého proletariátu národom SSSR. Bratislava 1961. +
-Preserving Kyrgystan´s History [online]. Central Asian Oral History Website. © 2011 centralasianhistory.org [cit. 24. 10. 2011]. Dostupné z: <http://www.centralasianhistory.org>+
-PRŽEVALSKIJ, N. M. Mongolija i strana Tangutov. Tom I., Sanktpeterburg, 1875. +
-Revoljucija i Graždanskaja vojna [online] [cit. 29. 11. 2012] Dostupné z: <http://www.rusrevolution.info/books/index.shtml?8_03>+
-RIMSKY-KORSAKOFF DYER, Svetlana. Karakunuz: An Early Settlement of the Chinese Muslims in Russia. Asian Folklore Studies, Vol. 51, No. 2 (1992), pp. 243–278. +
-SADYKOVA, B. Politika Rossii i Turkestanskoje nacionaľnoje dviženije. "Dogry Ýol" ??? Turkmenistan [online]. 2006 [cit. 18. 9. 2006]. Dostupný z: +
- <http://www.dogryyol.com>+
-SEVERCOV, N. Mesjac plena u kokancov (????? ????? ? ????????). Sočiněnije Nikolaja Severcova. Sankt Petěrburg, 1860. +
-SEVERCOV N. A. O russkich poselenijach k jugu i k zapadu ot Issyk-Kulja. Matěrialy dlja statistiki Turkestanskogo kraja. Vyp. 4. Sankt Petěrburg, 1876. +
-Spravka o zemleustrojstve kirgiz v Sukulukskoj volosti Pišpekskogo ujezda Semirečenskoj oblasti. (??????? ? ??????????????? ?????? ? ??????????? ??????? ??????????? ????? ????????????? ???????). Dokument z roku 1910, Ruský státní historický archiv (RGIA/????), fond (????) 391, soupis (?????) 11, oblast (????) 2, strana (????) 11, poskytl B. F. Muchlynin. +
-SSSR – Strana velikogo sodružestva narodov. Umerjannaja imperija [online]. 2009 [cit. 16. 12. 2011]. Dostupné z: <http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=18403&Itemid=9>+
-STEIGER, A. J. Republics of Soviet Central Asia. Far Eastern Survey, Vol. 15, No. 11 (Jun. 5, 1946), p. 170. +
-STARIKOV, F. M. Istoričeskij očerk prisojedenija k Rossii Orenburgskogo kraja i učastija v etom mestnogo kazačestva. Orenburg, 1891. +
-STARR, S. F., BESHIMOV, B., BOBOKULOV, I. I. Ferghana Valley: The Heart of Central Asia. New York: M. E. Sharpe, 2011. ISBN 978-0-7656-2999-9. +
-ŠIŠKARAJEV, E. Kak na Juge Kirgizii utverždalas' vlast'… Kolčaka [online] POLIT.KG Informacionno-analitičeskij portal [cit. 29. 10. 2012] Dostupný z: <http://www.polit.kg/print/3/79>+
-ŠMIGEL, M. Naši v Sovetskom zväze. Navýchod, 2004/5. +
-ŠTRAUS, A., PANKRATC, S. Svidětěl'stva prestuplenij. Biškek: Ilim, 1997. ISBN 58355-0966-9. +
-ŠVANKMAJER, M. Dějiny Ruska. Praha: NLN, 1995. ISBN 80-7106-128-X. +
-TEREŠČENKO, L. Istorija Kyrgyzstana [online]. Informacionnyj portal o sovremennoj Kirgizii, 2007 [cit. 12. 9. 2008]. Dostupný z: <http://www.allkyrgyzstan.com>+
-TURSUNOV, Ch. T. Sredněaziatskoje vosstanije 1916 [online] Bol'šaja Sovetskaja Enciklopedija, BSE [cit. 15. 11. 2012] Dostupný z: <http://bse.sci-lib.com/article105534.html>+
-UHEREK, Z., VALÁŠKOVÁ, N., KUŽEL, S., DYMEŠ, P. Češi z Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky. EÚ AVČR Praha 2003. +
-U istokov družby. Sborník dokumentů. Frunze, 1982. +
-V bojach za Sovetskuju vlast' v Ferganskoj dolině. Vospominanija učastnikov Oktjabr'skoj revoljucii i graždanskoj vojny 1917-1923 gg. Taškent: Izdatěl'stvo Akaděmii nauk Uzbekskoj SSR, 1967. +
-VAGNĚR, A. V Kirgizstan čechi privezli pervye těchnologii [online] © 1996–2012 Český rozhlas, 20. 11. 2006 [cit. 20. 11. 2012] Dostupný z: <http://www.radio.cz/ru/rubrika/radiogazeta/v-kirgizstan-chexi-privezli-pervye-texnologii>+
-Vospominanija učastnikov revoljucionnych sobytij i graždanskoj vojny v Kirgizii. Frunze: Kirgizskoje gosudarstvennoje izdatěl'stvo, 1957. +
-Vosstanie kirgizov i kazachov v 1916 godu. Biškek: Asaba, 1991. +
-ZAKI VALIDI, T. Vospominanija. Ufa: Kitap, 1998. ISBN 5-295-01566-1. +
-ŽANTUAROV, S. B. Graždanskaja vojna v Kirgizii. Frunze: Izdatěl'stvo Akaděmii nauk Kirgizskoj SSR, 1963. +
- +
-7. Respondenti – pasportizační údaje +
-7.1. Askar Čukutajevič Kakejev +
-    Narodil se v roce 1935, nyní přednáší politologii v Národní univerzitě v Biškeku. Dříve pracoval jako náměstek oddělení vědy v Ústředním výboru Komunistické strany Kirgizie. V prvních letech nezávislosti Kyrgyzstánu za vlády prezidenta Askara Akajeva byl ministrem školství, státním sekretářem a rektorem Kyrgyzské národní univerzity Žusupa Balasagyna. Nikdy se ve sdělovacích prostředcích nezmiňoval o tom, že jeho otec byl během války v německém zajetí a on se proto nemohl hned po skončení školy dostat na univerzitu, přestože neměl příjmení svého otce, ale jiné. +
-     +
-    Když mně byly tři roky, vzal si mě za vlastního strýc mého otce Kake, který mně dal své příjmení. Můj vlastní otec je Kumen Bolotov, z rodu Suumurun v Čujské nížině. Hned na začátku války šel na frontu a dostal se do německého zajetí. Podařilo se mu uprchnout a bojoval proti fašistům s partizány. Když se ke konci války vrátil do SSSR, poslali ho na Sibiř jako zrádce vlasti. A domů pak přišel dopis z velitelství, že hrdinně zahynul. +
-    V roce 1957 tyto „zrádce“ rehabilitovali a mně se otevřela cesta na univerzitu. Vstoupil jsem do strany a potom do aspirantury. Obhájil jsem kandidátskou a doktorskou práci a pak mě přijali do zaměstnání do Ústředního výboru. Do roku 1957 nebylo možné studovat, protože děti „nepřátel národa“ vůbec nepřijímali ke studiu na vysoké školy. Když jsem se pokoušel o přijetí na vysokou školu, tak mně řekli, že jsem syn nepřítele národa. +
-    Poprvé jsem se kvůli tomu pohádal, když mně řekli spolužáci v páté třídě, že jsem syn nepřítele národa. Přestože jsem měl jiné příjmení – Kakejev, všichni lidé ve vsi věděli, že můj otec byl v zajetí a pak odsouzen jako zrádce vlasti. +
-    Ve vesnici Kegety v čujském okrese jsem se učil do 7. třídy a pak jsem se učil v internátní škole čís. 5 ve Frunze. Po ukončení školy jsem byl přijatý na geologickou fakultu Národní univerzity, protože stipendium na této fakultě bylo vyšší než na ostatních fakultách. V zimním semestru jsem měl samé výborné známky a zapsal jsem se na letní terénní expedici do hor. Všechny studenty přijali, ale mně odmítli, protože jsem syn nepřítele národa – geologové pracují s mapami a mapy byly tajné. Děkan fakulty Boris Aleksandrovič Lunin byl vynikající člověk, pozval mě k sobě a vysvětlil, proč mě nemůžou vzít na expedici. Řekl mně, že bych měl odejít z geologické fakulty a poradil mně, abych šel studovat na filologickou fakultu. „Tam není nic tajného“, řekl. To bylo v roce 1954. +
-     +
-     +
-     +
-    Anvar Ischakov254. Dědeček z matčiny strany Alijev Ismailžan se narodil někdy mezi lety 1880–90 v Tokmaku. Byl kovář, a v té době byli kováři elitní skupinou, patřili do kategorie uvědomělé pracovní síly.  +
-    Začal pracovat ve straně, pak byl v Taškentu sjezd bolševiků, dědeček byl delegátem, a když se vrátil do Tokmoku, jmenovali ho tajemníkem stranické organizace prvního kolchozu v dnešním Ken-Bulunu. V té době bylo velice rozvinuté basmačství. Ujguři se dědečka pokušeli zabít, stříleli na něho, protože zaváděl stranické pořádky, prováděl rozkulačování. Na následky zranění pak zemřel. Je pohřbený v Ken-Bulunu, kde je náš rodný dům. +
-    Bohužel jeho stranický průkaz i Leninská cena zůstaly u tety. Moje matka v 60. letech říkala, aby to spálili, kdyby zase začalo pronásledování. Tento strach měli všichni až do rozpadu SSSR, i když moje matka ukončila v roce 1934 vyšší stranickou školu v Taškentu. V roce 1988 k ní přijela z Moskvy kamarádka Kaliča Umarbajeva, Ujgurka. Neviděli se 36 let. Tenkrát byla zapsaná jako Uzbečka a udělala stranickou kariéru – pracovala v sovětské kontrarozvědce. Říkala mně, že s mojí matkou vystudovaly vyšší stranickou školu. Matka mně ale celý život říkala, že je negramotná. Celý život se bála a celý život pracovala jako zdravotní sestra. Četla všechno, ale když jsme chtěli, aby napsala nějakou žádost, tak říkala: Anvare, já neumím číst ani psát. Ale docela dobře ovládala latinku. +
-    Můj otec bojoval ve válce a v roce 1944 se vrátil z fronty. Během druhé světové války Ujguři většinou nebojovali, nepovolávali je, protože když začala válka, hodně Ujgurů prostřednictvím čínského velvyslanectví získalo čínské občanství. Prostě dostali papír, nevím, jakým způsobem to dělali. Prakticky nikdo z Ujgurů, které znám z Biškeku, nebojoval. Nebo někteří jiným způsobem prostřednictvím Sin-tiangské ujgurské republiky dostávali potvrzení, a pak nemuseli rukovat, protože nebyli občané SSSR. Ale můj otec a tři bratři ve válce bojovali, protože byli občané SSSR. Starší bratr se z fronty vrátil bez obou nohou, mladší bratr dojel až do Berlína. +
-    Když se otec vrátil z války, začal pracovat od roku 1945 v Leninově závodě ve Frunze. Matka byla v domácnosti. Mám ještě bratry, kteří se narodili v roce 1941 a 1946, já jsem se narodil v Biškeku, matka v Tokmaku. +
-    Starší bratr absolvoval Moskevský obchodní institut, já jsem se nejdříve dostal dálkově do Plechanovova institutu národního hospodářství, ale dokončil jsem tělovýchovný institut, protože jsem se postupně zabýval více sportem – byl jsem kandidátem „sborné“ kyrgyzských studentů v košíkové. +
-     +
-     +
-     +
-7.2. Sultan Sulejmanov (Tamga) +
-    V letech 1920–1930 byla vystavěna škola. Původně zde měla být vystavěna i nemocnice, ale tu nakonec postavili jen v nedalekém Barskaunu. +
-    V roce 1926 postavili mešitu a za války se v ní učilo, byly tam 4 třídy. Po rozpadu SSSR byli v této mešitě vojáci. Dnes slouží budova pro výuku arabštiny, vedle je postavena nová mešita. +
-    V roce 1930 zde byl založený kolchoz, do kterého vstoupil i Sultánův otec. Kolchozy byly nejprve tři, až později se spojily do jednoho. V roce 1933 byl ale uvězněn na jeden rok v Karakolu, bez soudu, jen proto, že Sultánův dědeček byl „boháč“ – měl jednu krávu. Sultánovu maminku vyhnali s dětmi (Sultán a jeho sestra) z jejich původního domu. Na místě jejich domku pak postavili poštu. Maminka bydlela různě v podnájmu u známých. V tomto roce začali v Tamze Rusové stavět sanatorium. +
-    Když se Sultánův otec vrátil z vězení, nabízeli mu, že se může vrátit do kolchozu, ale ten byl naštvaný a řekl, že už do žádného kolchozu nikdy nepůjde a šel pracovat do sanatoria.  +
-    Když pak ve 30. a 40. letech přišly represe proti bohatým a v roce 1937 a 1938 další rozkulačování, jejich rodiny se to už nijak netýkalo, protože otec v kolchoze už nebyl. Bohatí Tataři ale museli utéct – někteří do Taškentu, jiní do Číny. V Tamze tak zůstali jenom chudí. +
-    V roce 1940 koupil otec jednu místnost v domě, kde žili se šestmi dětmi až do konce války. Sedmé dítě se narodilo po válce v roce 1947. Nejstarší z dětí byla sestra, která nyní žije v Biškeku (nar. 1931), pak byl Sultán (*1933) a další sourozenci se narodili v letech 1938, 1942, 1944 a 1947. +
-    Za války sloužilo sanatorium jako nemocnice pro raněné. Sultánův otec měl podmínky v sanatoriu velice dobré, protože dostával příděl chleba 400 g na dospělého a 200 g na děti, takže rodina měla 2 kg chleba na den. +
-     +
-7.3. Jura (Tamga) +
-    Narodil se v roce 1949, jeho otec se narodil 1904, matka v roce 1910. +
-    Jurův otec s ještě pěti sourozenci se stali úplnými sirotky, když mu bylo 10 let – Jurův dědeček byl nádeníkem a přišel o život při pašování opia z Číny. Rodina žila v Lipince, ale pak šel Jurův otec pracovat do kožedělného závodu, který patřil sestře (Jurově tetě), která se provdala za Karakalpaka. Kůže se vydělávaly kyselým mlékem a otrubami, chemikálie neměli. V kožedělném závodě pracoval Jurův otec 2 roky. +
-    V Pokrovce žil ještě strýc Jurova otce – strýc Váňa, který ho vzal k sobě a staral se o něj. Strýc dal chlapci za jeho práci hříbě, ale ten je prodal a koupil si za ně tahací harmoniku, na kterou se naučil sám hrát. Strýc s tetou se nezlobili, že prodal hříbě za harmoniku, protože pak mohl hrát na svatbách a křtinách a něco si vydělat. +
-    Na hospodářství strýce Váni měli 2 koně, 2 krávy, 2 prasata, 5 až 6 ovcí, slepice a 2–3 ha polí. Na odpočinek byl čas v zimě. Když tam viděl Jurův otec hovězí kůže, jak jenom leží na zahradě, tak je zkusil vydělávat a pak je prodával ševci. Nakonec se sami naučili šít boty. +
-    Tento majetek a další příležitostná činnost stačily k tomu, aby byl Váňa rozkulačen. +
-    Jurův otec se oženil v roce 1931, když mu bylo 28 let. +
-     +
-     +
-     +
- +
-8. Rejstřík +
- +
-+
-Afghánistán,+
-+
-basmačské hnutí, 22 +
-Buchara, 18, 20, 21 +
-+
-džadídismus, 20, 21, 22 +
-+
-Fergana, 21 +
-Ch +
-Chiva, 18, 20 +
-Chodžajev, 22 +
-Chorezm, 20 +
-+
-Rusko, 6, 20 +
-Rusové, 6 +
-+
-Samarkand, 21 +
-Střední Asie, 6, 18, 22 +
-+
-Taškent, 21 +
-Turkestán, 20, 21 +
- +
- +
-9. Seznamy +
-9.1. Obrázky +
-Obrázek 1. Turkestánská série (Vasilij Vereščagin). 21 +
-Obrázek 2, 3. Velký Alaj (9. 5. 2006). 24 +
-Obrázek 4. Menonité v Turkestánu. 32 +
-Obrázek 5. Levý břeh Volhy, 2011. 34 +
-Obrázek 6. Cesta ruských přesídlenců přes Samaru a Orsk do Kazalinsku (1800 km). 36 +
-Obrázek 7. Čigir (1900). 37 +
-Obrázek 8., 9. Turkestan. Golodnaja stěp'. Pereselenčeskij chutor v Naděždinskom poselke s gruppoj krest'jan. 40 +
-Obrázek 10. Turkestan. Golodnaja stěp'. Spasskij poselok. Pereselenčeskij chutor. 40 +
-Obrázek 11. Závod na zpracování bavlny v Kokandu. 63 +
-Obrázek 12. Ruská trestná výprava.       Obrázek 13. Poprava vzbouřenců. 69 +
-Obrázek 14. G. I. Švec-Bazarnyj – první předseda pišpekského sovětu. 86 +
-Obrázek 15. Přehlídka vojska Madamin-beka, kterou provádí M. V. Frunze. 121 +
-Obrázek 16. Poprava ferganských basmačů (1924). 122 +
-Obrázek 17. Směnný kurz v Rusku (rublů za 1 dolar). 127 +
-Obrázek 18. Vydání časopisu z roku 1922 a novin v roce 1923. 127 +
-Obrázek 19. Plán Frunze 1934. Chyba! Záložka není definována. +
-Obrázek 20. Plán družstva Interhelpo. Chyba! Záložka není definována. +
-Obrázek 21. Počet kolchozů ve Střední Asii v letech 1927-1930. 127 +
-Obrázek 22. Vesnická schůze v Turkestánu, 1929. 127 +
-Obrázek 23. Zemědělská daň v letech 1925–1927. 127 +
-Obrázek 24. Podpis rozkazu k zastřelení. 127 +
-Obrázek 25. Jakov Logviněnko, velitel prvního pišpeckého pluku. 89 +
-Obrázek 26. Pišpek, Sovětská ulice, 1933. Na autě vezou Logviněnkovu rakev. 89 +
-Obrázek 27. Bakaj-Atinský rajon v Talaské oblasti a Uč-Korgon v Uzbekistánu. 113 +
- +
-9.2.  Tabulky +
-Tabulka 1. Počet studentů v sovětských republikách. 54 +
-Tabulka 2. Počet studentů v Kyrgyzstánu. 54 +
-Tabulka 3. Transporty Interhelpa 127 +
-Tabulka 4. Odchody z Interhelpa do r. 1940 127 +
-Tabulka 5. Etnické složení transportů Interhelpa. 127 +
-Tabulka 6. Etnické složení družstva Interhelpo ve Frunze do 40. let 20. století. 127 +
-Tabulka 7. Podíl různých typů hospodářství v Rusku na výnosech a obhospodařované půdě (1913). 127 +
-Tabulka 8. Průměrná velikost kolchozních hospodářství ve Střední Asii (1928–1929). 127 +
-Tabulka 9. Tempo kolektivizace v SSSR v zimě roku 1930. 127 +
-Tabulka 10. Míra kolektivizace v jednotlivých částech Kirgizie v roce 1930. 127 +
-Tabulka 11. Nejvyšší představitelé sovětské Kirgizie. 127 +
-Tabulka 12. Produkce a výnosy obilí v Rusku a SSSR od roku 1900 do r. 1937. 127 +
-Tabulka 13. Podíl bolševiků a analfabetů v kolchozech ve Střední Asii v roce 1930. 127 +
- +
-9.3. Mapy +
-Mapa 1, 2. Kokandský chanát – hlavní pevnosti a získaná území. 8 +
-Mapa 3. Přijímání ruského poddanství Kyrgyzy. 12 +
-Mapa 4. Střední Asie v 16. a 17. století. 15 +
-Mapa 5. Středoasijské chanáty (Chiva, Kokand) a Bucharský emirát. 16 +
-Mapa 6. Místa navštívená A. P. Fedčenkem. 22 +
-Mapa 7 Cesta Dunganů z Číny na území dnešního Kyrgyzstánu. 44 +
-Mapa 8. Cesta z Kazaně přes Vernyj (Alma-Ata) do Tjupu (zhruba 3 000 km). 46 +
-Mapa 9. Semjonovka, Karakol, Tamga. 47 +
-Mapa 10. Semirečenská oblast v roce 1919. 117 +
-Mapa 11. Cesta vlakem z Aulie-Aty do Moskvy. 126 +
-Mapa 12. At-Baši. 127 +
-Mapa 13. Kadamžajský okres (rajon). 127 +
-10.  Obsah +
-Předmluva 3 +
-1. Úvod 4 +
-2. Stručný úvod – situace ve Střední Asii od 18. do 20. století 5 +
-2.1. Kokandský chanát 6 +
-2.1.1. Likvidace Kokandského chanátu v roce 1876 25 +
-3. Ruská vláda – předsovětské období 29 +
-3.1. Kolonizace Turkestánu 29 +
-Příchod dalších národů do Turkestánu 42 +
-Povstání proti ruské vládě 47 +
-3.2. Džadídismus v Turkestánu 48 +
-3.3. Školství 52 +
-3.4. Ruská revoluce v roce 1905 58 +
-3.5. Povstání v roce 1916 60 +
-3.6. Usazování kyrgyzských kočovníků 77 +
-4. Sovětský Turkestán 83 +
-4.1. Rok 1917 83 +
-4.2. Občanská válka 84 +
-4.3. Basmači 114 +
-4.4. Sovětský Turkestán 122 +
-4.4.1. Buchara a Chiva 123 +
-4.5. Upevňování sovětské vlády 124 +
-Vznik Turkestánské ASSR v roce 1920 124 +
-Protináboženská propaganda 128 +
-Vznik Kara-kyrgyzské autonomní oblasti v roce 1924 135 +
-4.5.1. Československé průmyslově-zemědělské družstvo Interhelpo 137 +
-Odchody z družstva 141 +
-Interhelpo v sovětském Kyrgyzstánu 143 +
-Symbolizace Interhelpa 147 +
-Otázka (etnické) identity v Interhelpu 147 +
-4.6. 1924 – vznik nových svazových republik 151 +
-4.7. 1928 – přechod z arabského písma na latinku 153 +
-4.8. 30. léta – rozkulačování a kolektivizace 157 +
-Hodnocení sovětské kolektivizace 195 +
-4.9. 1936-1938: masové čistky proti kyrgyzské inteligenci 200 +
-4.9.1. Murat Salichov 209 +
-5. Závěr 218 +
-6. Seznam použité literatury a pramenů 219 +
-7. Respondenti – pasportizační údaje 223 +
-7.1. Askar Čukutajevič Kakejev 223 +
-7.2. Sultan Sulejmanov (Tamga) 225 +
-7.3. Jura (Tamga) 225 +
-8. Rejstřík 227 +
-9. Seznamy 228 +
-9.1. Obrázky 228 +
-9.2. Tabulky 228 +
-9.3. Mapy 229 +
-10. Obsah 230 +
-     +
-     +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
- +
-Petr Kokaisl, Amirbek Usmanov +
- +
-Historie Kyrgyzstánu očima pamětníků. 1917–1945 +
- +
- +
-Vydal: +
-NOSTALGIE +
-nostalgie.praha@seznam.cz +
- +
-Tisk Tribun EU, Brno +
-1 LOBANOFF-ROSTOVSKY, Princ. The Soviet Muslim Republics in Central Asia. Journal of the Royal Institute of International Affairs, Vol. 7, No. 4 (Jul., 1928), s. 242. +
-2 Bol'šaja sovetskaja enciklopedija. Moskva: Sovetskaja enciklopedija. 1969–1978. (Heslo Kokandskoje chanstvo zpracovali autoři R. Je. Krupnova, A. G. Podol'skij za použití literatury Istorija Uzbekskoj SSR, Tom 1, Taškent, 1967; Chalfin, N. A. Politika Rossii v Sredněj Azii (1857–68.), Moskva, 1960; Ivanov, P. P. Očerki po istorii Sredněj Azii (XVI – seredina XIX), Moskva, 1958; Nalivkin, V. Kratkaja istorija Kokandskogo chanstva. Kazaň, 1886.) +
-3 V některých publikacích se můžeme setkat s rokem založení Kokandského chanátu 1709 (např. STARR, S. F., BESHIMOV, B., BOBOKULOV, I. I. Ferghana Valley: The Heart of Central Asia. New York: M. E. Sharpe, 2011, s. 29. +
-4 Bol'šaja sovetskaja enciklopedija. c. d. +
-5 Nikolaj Alexandrovič Severcov (*1827–†1885) patří mezi ty středoasijské cestovatele, jejichž prvotním zájmem je především mapování dosud neznámých končin a až na druhém místě si všímají kultury a způsobu života místních obyvatel. To ostatně Severcov ve svém díle výslovně uvádí. Přesto jsou i jeho postřehy o životě Kyrgyzů v polovině 19. století velice cenné. Byl prvním Evropanem, který navštívil a popsal centrální části Pamíru. +
-6 SEVERCOV N. A. O russkich poselenijach k jugu i k zapadu ot Issyk-Kulja. Matěrialy dlja statistiki Turkestanskogo kraja. Vyp. 4. Sankt Petěrburg, 1876, s. 101. +
-7 KAGANOVIČ, A. Něktotoryje problemy carskoj kolonizacii Turkestana [online]. CA&CC Press, Sweden, 1998–2006 [cit. 23. 12. 2006]. +
-Dostupný z: <http://www.ca-c.org/journal/11-1997/st_13_kaganovich.shtml>+
-8 OSTROUMOV, N. P. Sarty: Etnografičeskie matěrialy. Kap. Vospominanija Sattar–chana Abdul–Gafarova, s. 190–215. Taškent, 1896. +
-9 Čemkent byl dobytý v roce 1864 Čerňjajevem (pozdějším vojenským a generálním gubernátorem Turkestánu). +
-10 IVANIN M. I. Chiva i reka Amu-Dar'ja. Morskoj sbornik, 1864 god. ? 8–9. a Naši sosedi v Sredněj Azii: Chiva i Turkmenija. Sankt Petěrburg, 1873, s. 130. In KOLPAKIDI, A. I. a kol. Pribaltika i Srednjaja Azija v sostave Rossijskoj imperii i SSSR. Sborník konference „Někonfliktnoje pročtěnije sovmestnoj istorii – osnova dobrososedstva“, Moskva, 2010. +
-11 TEREŠČENKO, L. Istorija Kyrgyzstana [online]. Informacionnyj portal o sovremennoj Kirgizii, 2007 [cit. 12. 9. 2008]. Dostupný z: <http://www.allkyrgyzstan.com>+
-12 KOKAISL, P. a kol. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. ?????????? ? ???????. Plzeň: Západočeská univerzita, 2008, s. 38–39. +
-13 SEVERCOV N. Mesjac plena u kokancov (????? ????? ? ????????). Sočiněnije Nikolaja Severcova. Sankt Petěrburg: 1860. +
-14 ABAZOV, R. Historical Dictionary of Kyrgyzstan. The Scarecrow Press, Inc.: Lanham, Maryland, and Oxford, 2004. +
-15 Serker byl výběrčí daní jmenovaný bekem nebo chánem. Zemědělské daně ve Střední Asii byly rozdělené na dva hlavní druhy: heradž nebo ušri – daň z obilí, která se platila naturálním způsobem a tanap – daň ze zahradních prodiktů, placená v penězích. Serker byl zodpovědný za výběr heradže. (Podle: KOSTĚNKO, L. Srednjaja Azija i vodvorenije v něj russkoj graždanstvennosti. Sankt-Petěrburg, 1871, s. 66–67.) +
-16 Zjaketči – výběrčí náboženské daně zakátu na dobročinné účely. Ve Střední Asii se jednalo o 1/40 (2,5 %) a byla vybírána od všech příchozích i odchozích karavan. Všichni kupci tuto daň platili v tzv. zjaketčisaraji. (Podle: KOSTĚNKO, L. c. d.)  +
-17 Hodža – ve Střední Asii titul potomků učitele súfijského řádu, kteří zároveň odvozují svůj původ od proroka Mohameda. Hodžové měli ve východním Turkestánu často i významnou politickou úlohu. +
-18 Datka – vysoký vojenský titul. +
-19 FEDČENKO, A. P. Iz Kokana. Sveděnija o putěšestvii po Kokanskomu chanstvu A. P. Fedčenko v 1871 g. Taškent, 1871, s. 28–29. +
-20 PLOSKICH, V. Kyrgyzy i Kokandskoje chanstvo.[online] Kyrgyzsko-Rossijskij Slavjanskij universitet, Kafedra istorii, kul’turologii i reklamy, 1995. [cit. 25. 10. 2012] Dostupný z: <http://history.krsu.edu.kg/index.php?option=com_content&task=view&id=123&Itemid=49&limit=1>+
-21 Ruský generál, významně se podílel na vojenském podmanění Střední Asie Ruskem. +
-22 Ruský vojenský a politický činitel (*1816–†1912), ministr vojenských záležitostí. +
-23 Archivní materiál CGIA Rossii, f. 1291, op. 82, d. 3, l. 5. +
-24 SADYKOVA, B. Politika Rossii i Turkestanskoje nacionaľnoje dviženije. "Dogry Ýol" ??? Turkmenistan [online]. 2006 [cit. 18. 9. 2006]. Dostupný z: +
- <http://www.dogryyol.com>+
-25 STARIKOV, F. M. Istoričeskij očerk prisojedenija k Rossii Orenburgskogo kraja i učastija v etom mestnogo kazačestva. Orenburg, 1891. +
-26 Menonité – též anabaptisté (novokřtěnci). Protestantské hnutí snažící se o návrat k původnímu křesťanství. Jednalo se o stoupence reformované církve, jejíž příslušníci např. odmítali křest dětí. Dalším významným rysem této skupiny bylo odmítání instituce pastora. Někteří menonité se přiklonili v průběhu 16. století k myšlence násilného boje pro svoji víru (například münsterští anabaptisté v r. 1538). Mnozí z žáků zakladatele tohoto hnutí Menno Simonze (1496–1561) se od tohoto násilného přístupu odkláněli a hlásili se k radikálnímu pacifismu. (In: BINDER, J., LEMAITROVÁ, N., QUINSONOVÁ, M-T. a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha: Garamond 2002). +
-27 JANTCEN, German. V dalekom Turkestane. c. d. +
-28 KAUFMAN, A. A. Po novym mestam. (Očerki i putěvye zametki). 1901–1903. Sankt Petěrburk, 1905. +
-29 BURGART, L. A. Iz istorii katoličeskoj very i cerkvi v Kazachstaně. Ust'-Kamenogorsk, 2012, s. 7. +
-30 STEIGER, A. J. Republics of Soviet Central Asia. Far Eastern Survey, Vol. 15, No. 11 (Jun. 5, 1946), p. 170. +
-31 Pereselency v Turkestanskom kraje. Rodina. Sankt-Petěrburg, 1880. ? 3, s. 148-161. +
-32 Jižní část pohoří Ural. +
-33 Narodil se v roce 1949. Příběhy o přesídlencích se vyprávěly a předávaly z generace na generaci, on tuto historii zná od svého otce. +
-34 Podle Kyrgyzské sovětské encyklopedie byla Kolcovka založena v roce 1912. +
-35 Karakol byl založen v roce 1869, od roku 1889 se nazýval Prževalsk, od roku 1922 znovu Karakol, od roku 1939 znovu Prževalsk a od roku 1992 znovu Karakol. +
-36 Ruský historik a cestovatel G. K. Gins (????) označuje v oblasti Sedmiříčí přistěhovalce z Číny jako Taranče a Dungany. GINS, G. K. Taranči i Dungane (Očerki iz poezdki po Semireč'ju). Istoričeskij vestnik. ? 8, 1911. +
-37 Sdělení Salmase Jusupova z kyrgyzského Yrdyku. +
-38 PRŽEVALSKIJ, N. M. Mongolija i strana Tangutov. Tom [0]I., Sanktpeterburg, 1875. +
-39 Podle sdělení respondenta z Miljanfanu a z Yrdyku. +
-40 RIMSKY-KORSAKOFF DYER, Svetlana. Karakunuz: An Early Settlement of the Chinese Muslims in Russia. Asian Folklore Studies, Vol. 51, No. 2 (1992), pp. 243–278. +
-41 BARATOVA, G. S. Formirovanije ujgurskoj i dungajskoj diaspor. In: MASANOV, N. E. a kol. Istorija Kazachstana. Narody i kuľtury. Almaty: Dajk Press, 2001, s. 221. +
-42 94 let (rozhovor v roce 2008), Ujgurka, narodila se v Tokmaku a od svatby žije v Ken-Bulunu. +
-43 Nikolaj Michajlovič Prževalskij (*31. 3. 1839 – †20. 10. 1888) bývá právem řazen mezi nejvýznamnější středoasijské cestovatele, protože výsledky svých expedic významně přispěl k poznání mnoha do té doby zcela neznámých území. Ve svém díle ovšem Kyrgyzům a území dnešního Kyrgyzstánu věnuje velmi málo místa, protože všechny jeho expediční cesty vedly především přes území dnešní Číny a Mongolska: mongolská v roce 1870–73, lobnúrská a džungarská 1876–77, 1. tibetská 1879–80, 2. tibetská 1883–85 a při poslední expedici v roce 1888 při lovu na řece Ču onemocněl a zemřel v Karakolu u jezera Issyk-kul. +
-44 Pjotr Petrovič Semjonov (*1827 – †1914) svými cestami zahájil vědecké poznávání oblasti Střední Asie. V letech 1856–1857 prováděl výzkum v Ťanšanu a kromě zkoumání jezera Issyk-kul (zjistil, že jezero je bezodtoké), výzkumu místní flóry a fauny, se částečně zabýval i životem místních obyvatel. +
-45 Sultan (*1933) +
-46 Pojmenování Tamga je z původního Tamga Taš – taš = kámen, tamga = písmeno, pečeť. Má se jednat na památku na Čingischána – byl zde kámen, na kterém byla vytesána modlitba „O mani padmi húm“ asi od buddhistických mnichů, kteří přišli s Čingischánem.  +
-47 AKČURIN, V. A. Tatary v Kirgizii. Večnye stranniki [online]. Tatarskaja rassylka, ?35 (78), 2004 [cit. 8. 12. 2008]. Dostupný z: <http://tatarica.narod.ru/archive/03_2004/78_19.03.04-2.htm>+
-48 Ruský státní historický archiv (RGIA/????), fond (????) 391, soupis (?????) 2, oblast (????) 184, strana (????) 171, poskytl B. F. Muchlynin. +
-49 Např. v roce 1904 proběhla stávka naftařů v Baku, která vedla vůbec poprvé v Rusku k uzavření kolektivní smlouvy mezi dělníky a majiteli naftových polí. +
-50 BAZARBAYEV, K.; ASHIMKHANOVNA, A. Z. Jadids Movement in Central Asia in the Late 19th and the Early 20th Centuries. Asian Social Science, Vol. 8, No. 8; July 2012, s. 225–237. +
-51 ZAKI VALIDI, T. Vospominanija. Ufa: Kitap, 1998. +
-52 Ismail Gasprinski (1851–1914) – krymskotatarský intelektuál, jeden ze zakladatelů panturkismu. +
-53 ZAKI VALIDI, T. c. d. +
-54 CHODŽAJEV, F. Izbrannyje trudy v trjoch tomach. Taškent: Fan (AN UzSSR, Institut filosofii i prava AN UzSSR, Institut istorii partii pri CK KPUz, Institut istorii AN UzSSR), 1970. +
-55 KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická Fakulta, 2007, s 53–54. +
-56 Turar Ryskulovič RYSKULOV, též Ryskulbek nebo Ryskulbekov (1894–1938). Předseda Muslimského sekretariátu Turkestánské komunistické strany (1919), předseda CIK/??? (ústředního výkonného výboru) Turkestánské autonomní sovětské socialistické republiky (1920), zplnomocněnec lidového komisariátu (Narkomat) pro národnosti RSFSR v Ázerbájdžánské republice (1921), náměstek lidového komisaře pro národnosti RSFSR (1922), předseda SNK/ ??? (Sovet narodnych komissarov – Rada lidových komisařů) Turkestánu ASSR (1922–1924), zmocněnec Kominterny (Komunistické internacionály) v Mongolské lidové republice (1924-1925), místopředseda Rady lidových komisařů RSFSR (1926-1937). Ve 30. letech psal Stalinovi o nesnesitelných podmínkách kazašské kolektivizace a o Gološčekinových metodách. Později byl označen za zrádce národa a 1. února 1938 zastřelen. Rehabilitován byl v roce 1956. +
-57 Moldo – slovo (titul), které se přidávalo ke jménu mužů, kteří získali muslimské vzdělání. Jednalo se o mullu (muslimského duchovního) nebo vzdělaného člověka. Moldo mohl patřit i k náboženským vůdcům. +
-58 Sadriddín Ajní *15. (27.) dubna 1878–† 15. července 1954. Narodil se v Bucharském emirátu, učil se v medrese, účastnil se ustavení sovětské vlády v Buchaře. V roce 1950 byl oceněn Stalinovou cenou za literaturu. +
-59 AJNÍ, Sadriddín. Buchara. Praha: Svět sovětů, 1952. Další dostupnost: <http://central-asia.su/publikace-sa/aini.htm>+
-60 Osnovnye pokazatěli razvitija narodnogo chozjajstva sojuznych respublik: Čast' II. Umerjannaja imperija [online] 2009 [cit. 2011-09-09]. Dostupné z: <http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=17052&Itemid=9>. In HERRMANNOVÁ, Zuzana. Postsocialistická transformace společnosti ve Střední Asii. Případová studie v jižním Kyrgyzstánu, oblast Batken. Praha, 2012. Diplomová práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta. Vedoucí práce Petr Kokaisl. +
-61 Narozen roku 1931, pocházející z obce Ochna v Batkenské oblasti. +
-62 BALTABAEV, Akylbek. The Propagandist: Erjigit Shakirov (Kyrgyz, 1931).  [online]. Preserving Kyrgystan´s History, 2010 [cit. 23. 10. 2011]. Dostupné z: <http://www.centralasianhistory.org/index.php?option=com_content&view=article&id=75:the-propagandist-erjigit-shakirov-kyrgyz-1931&catid=34:interviews&Itemid=29>. In HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
-63 Narozen roku 1945 nedaleko druhého největšího města v Kyrgyzstánu Oše. +
-64 JONBEKOVA, Rayhon. The Teacher: Abdukhapar Bekebaev (Kyrgyz, 1945). Preserving Kyrgystan´s History [online]. 2010 [cit. 24. 10. 2011]. Dostupné z: <http://www.centralasianhistory.org>. In HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
-65 Farmářka z oblasti Kara-Balta, narozena roku 1928. +
-66 ANNAMURADOV, Maksat. The Beet Farmer: Kaliyjan Januzakova (Kyrgyz, 1928). Preserving Kyrgystan´s History [online]. 2010 [cit. 14. 10. 2011]. Dostupné z: <http://www.centralasianhistory.org>. In HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
-67 HERRMANNOVÁ, Z. c. d. +
-68 84 let.